Řada návštěvníků zavítá na knižní veletrh, aby se zde setkala se svými oblíbenými spisovateli. Co se týče autorů detektivek, některé ročníky Světa knihy byly v tomto ohledu slabší, jiné silnější. Ten letošní by se dal zařadit k těm lepším.
Svět knihy 2024 proběhl opět na pražském Výstavišti, a to ve dnech 23. až 26. května. Stejně jako loni se kvůli dostavbě levého křídla Průmyslového paláce a s tím související rekonstrukci celého objektu odehrál v Křižíkových pavilonech a přilehlých provizorních stanech. V soboru 25. proběhla v jednom z pavilonů beseda s autory detektivního žánru nazvaná Čtyři tváře napětí. Pozvání přijali Jana Jašová, Kateřina Karolová, Jiří Homola a Jiří Březina.
Besedu moderoval spisovatel Jan Gardner, který vydal dva detektivní tituly z první republiky spojené do série Emily a komorník. Gardner nejprve představil přítomné autory a začal Janou Jašovou. Překladatelka a spisovatelkou je čerstvou držitelkou ceny Magnesia Litera za nejlepší detektivku roku 2023, kterou získala za psychothriller Krutý měsíc. Její předchozí kniha Znič to jméno, s níž v tomto žánru debutovala, byla na stejné ocenění nominována v předcházejícím ročníku. Lékařka, blogerka a spisovatelka Kateřina Karolová byla mimo jiné nominována na Ženu roku 2018 vyhlášenou časopisem Ona DNES. Jak sama říká, je autorkou detektivek pro útlocitné matky. Mimo jiné má na kontě tituly Odbočka v lesích, Jiné místo nebo Dokonalé městečko. Autor rozhlasových her Jiří Homola má za sebou prvotinu Ovál, detektivku z atletického prostředí. Pokud bude o ni zájem, hodlá s hlavním hrdinou, kapitánem Lenzem, napsat i další příběh či příběhy (v době psaní tohoto článku dosáhla kniha na Databázi knih velmi dobrého hodnocení 89 %). Jiřího Březinu není třeba příznivcům detektivek představovat, je autorem série s detektivem Tomášem Volfem, přičemž obdržel dvakrát Cenu Jiřího Marka (Na kopci a Vzplanutí).
Jak se autoři potkali s detektivním žánrem?
Laureátka Magnesie Litera Jana Jašová popisuje své setkání s detektivkou jako osudové. Kromě překladatelské práce (ve které je rovněž úspěšná) se dříve věnovala psaní romantických příběhů. Pak si dala nadlouho od psaní pauzu, jelikož se chtěla naplno věnovat výchově dětí. K psaní se vrátila až po dlouhých letech a pustila se do žánru, který ji lákal, do detektivky. Jak se smíchem sdělila nám přítomným, za mlada psala romance a teď se z ní stala stará, krvežíznivá bába. Nicméně to tak horké nebude, protože část výtěžku z jejích knih jde na konto nadačního fondu Twisten Foundation (pomáhá mladým lidem s psychickými problémy – pozn. red.).
Českobudějovický rodák Jiří Březina to má tak trochu obráceně. Zatímco dříve se věnoval příběhům s Volfem, nyní odskakuje i do jiného žánru. Po mytologickém románu Labuť a lovec si zkusil napsat pohádku pro děti, Noční slunce. Pochvaluje si, že při tom může popustit uzdu fantasii, kterou má rád, není tak svázaný pravidly a logickými vazbami jako u detektivky. Od detektivek ale neutíká, na konci letošního léta by měl vyjít další díl s Tomášem Volfem.
Kladenský rodák a patriot Jiří Homola v románu Ovál zúročil svého dlouholetého koníčka, běhání. Pokud by začal psát další knihu, zůstane u sportovní tematiky a také v milovaném Kladně, kterému svou knihou chtěl vyjádřit poctu a radost, že zde bydlí. Svou hlavní postavu ozvláštnil záměrně Tourettovým syndromem, protože ji chtěl polidštit, a navíc sám v mládí trpěl různými problémy.
Soukromý život milovnice únikových her Kateřiny Karolové by možná byl zajímavou zápletkou na román, protože ona i její manžel pocházejí z dvojčat. Pediatrička už se věnuje lékařské praxi na kratší úvazek, aby mohla relaxovat při psaní knih, činnosti, která ji naplňuje.
Jak se vyznat v chaosu, neztratit se v příběhu a odkud přichází inspirace?
Je jasné, že každý spisovatel používá při psaní jinou metodu. Někdo si nakreslí časovou osu, jiný má vymyšlený začátek a konec a pak teprve domýšlí prostředek, jiní se zase odrazí od námětu a potom čekají, kam je příběh dovede. Čtenáři a moderátoři besed jsou často zvědaví, jak to spisovatelé dělají, že se v příběhu neztratí a také, co je pro jejich příběhy inspirací. Jiří Březina při psaní žánru, ve kterém se prosadil, o příběhu dlouho přemýšlí. Plánuje různé detaily, kam bude směřovat, kdo je kdo, přičemž si vše zapisuje do notýsku nebo používá speciální software pro psaní příběhů. Často se ale stane, že má sice konec vymyšlený, stejně jako všechny fáze příběhu, ale přesto někde v jeho prostředku dojde k chaotickému přepisování.
Důležitou roli v jeho detektivkách hraje místo děje. Často své příběh umisťuje do lokalit, které má rád. Postavy jeho série se sice vyvíjejí, ale tituly se podle něj dají číst na přeskáčku. O Volfovi nemá – na rozdíl od Harryho Holea, jehož život má prý jeho duchovní otec Jo Nesbø nalinkovaný až do jeho smrti – jasno, co všechno ho ještě potká.
Jana Jašová si všechny poznámky píše na papírky, které pak dost často ztrácí. Mluví o metodě „pátrání po papírcích“ a se smíchem říká, že kdyby je někdo vyloupil a pak se někde objevil příběh ve stylu Jany Jašové, bude jasné, že ho napsal zloděj.
O námětu rozhodne téma, které ji napadne, nebo konkrétní situace. Inspirací pro Krutý měsíc jí byl covid, kdy sama s manželem zažili v malé vesničce v Lužických horách „útěk před Pražany“ i atmosféru úzkosti. V téhle souvislosti ji napadlo, jak by v takové izolaci dokázal někdo vyšetřit případný zločin a zdali by vůbec chtěl někdo něco vyšetřovat. Za jednu ze stěžejních zápletek oceněné knihy tak může koronavirová pandemie a s ní související lockdown.
U Jiřího Homoly záleží pouze na situaci, která ho napadne a ze které by se dal vytěžit příběh. Pak už se jen snaží zdárně dojít k jeho konci, a když ho příběh zavede jinam, snaží se vrátit zpět k jeho podstatě.
Řada autorů tvrdí, že je k psaní detektivek dohnala touha psát o tom, o čem by sami rádi četli. Podobné to má i Kateřina Karolová, poněvadž píše o tom, co by sama chtěla vidět v televizi. Často nemá představu, kam přesně se bude příběh ubírat. Ví však určitě, že nechce, aby jména jejích postav začínala na stejná písmena a čtenářům se pletla. Obecně ve svých knihách preferuje málo postav.
Podobně jako její jihočeský kolega, i u ní má místo děje svou roli. Ráda píše o českých reáliích a chce je dopřát i čtenářům. Proto děj svých detektivek umístila do Luhačovic, Zlína či Vizovic. Nyní píše detektivku zasazenou do Karlových Varů. Odbočka v lesích byla inspirována skutečným místem, kdy scéna cyklistů ztracených v lese v mlze byla inspirována vlastním podobným zážitkem na výletě s přítelem. V rámci propagace knihy pak na tomto místě dokonce zorganizovala jistou formu „únikové hry“.
Jsou policajt a doktor nejlepšími kámoši detektivkářů? Dělají si autoři krimi žánru rešerše?
Kateřina Karolová je pro Dokonalé městečko nepotřebovala. Více než důraz na věrohodnost vyšetřování, ji baví psát příběhy s otevřenými konci, kde nemusí nic dodávat a čtenář si vše domyslí sám. V Dokonalém městečku je sice prý vše uzavřeno, ale čtenář si musí konec najít sám, musí pečlivě číst a pospojovat si indicie.
Ani Jana Jašová si rešerše nedělá, protože je dle svých slov prostě líná. Proto v jejích románech nevystupují policisté ani soudní lékaři. Jak k tomu trefně poznamenal Jan Gardner, je to důkaz, že i s minimem se dá udělat dobrý příběh.
A co říkají na své redaktory? Jak si je vybírají?
Tady se všichni (včetně Gardnera) shodli na tom, že jim redaktoři byli vybráni, ale nesmírně si jich váží a jsou zajedno, že by se bez nich nejspíš nedostali tam, kde jsou.
Jiří Homola se se svým redaktorem nikdy nesetkal, komunikovali pouze přes e-maily, ale rozhodně s ním prý udělal tu nejlepší zkušenost a patří mu velký dík. Vtipné bylo, že se vzápětí ukázalo, že redaktor sedí v publiku (ale autor o tom nevěděl).
Také Jana Jašová je za svou redaktorku vděčná, už jen proto, že nemá žádné „beta čtenáře“ a ani je nechce. Je prý velice ovlivnitelná a dovede si představit, že pokud by dala příběh přečíst deseti kamarádkám, vznikne deset verzí knihy.
Pro Kateřinu Karolovou odevzdáním knihy teprve veškerá práce začíná – rozhovory s redakcí, korektury atd. Když prý dopsala svou prvotinu, tak si oddychla, že už má pokoj, že je všechno za ní a těšila se na reakci redakce. Jak pak byla překvapená, když se jí rukopis vrátil a hned na první stránce bylo snad sto poznámek…
Inspirují je severské detektivky?
Jiří Březina jim vděčí za to, že se kdysi pustil do románu Na kopci. Bylo to v době nástupu Stiega Larssona a Jo Nesbøho a českým detektivkám ten nástup hodně pomohl, soudí úspěšný autor. Byl to podle něj úkaz, že se i detektivky dají napsat složitěji, což prý přináší jistou investici do českých autorů.
Jeho kolega Jiří Homola má sice kromě Larssona rád třeba ještě Jussiho Adlera-Olsena, ale sám byl odkojen Sherlockem Holmesem a dnes si třeba rád přečte Colina Dextera.
I Jana Jašová přiznává inspiraci severskými detektivkami. Na rozdíl od klasických detektivek v podobě intelektuálních hádanek jsou spíše sociálními romány, ze kterých se lze dozvědět hodně o společnosti.
Kateřina Karolová po porodu přestala úplně detektivky číst, nicméně dnes je pro ni prioritní atmosféra strachu, kterou má ráda. Spíše, než severské detektivky ji inspirují běžné životní situace.
Konec dobrý, všechno humorné
Besedu celkem půvabným způsobem ukončil asi po pětačtyřiceti minutách dotaz jisté dámy s publika, která se zeptala přímo Gardnera, kdy se čtenáři dočkají třetího příběhu ze série Emily a komorník. Autor na to odpověděl: „No jo, to je moje maminka. Takže tím beseda končí, děkuji všem za účast a za pozornost.“
