Knižní rozhovor publicisty s bývalým velitelem pražské zásahovky. Nepřinese překvapivá zjištění, ale zapadne do vaší kriminalistické knihovničky.
Mezi literaturu faktu na téma kriminalistika už nějakou dobu patří medailonky či knižní rozhovory s elitními vyšetřovateli. V posledních letech k nim bohudík přibyly i tituly z dalších oblastí boje proti zločinu – například o vyjednavačích nebo výjezdové skupině. Nyní přichází řada na zásahový tým, bez kterého se neobjede žádná akčnější kriminálka, ale často ani skuteční detektivové. S bývalým velitelem Zásahové jednotky Krajského ředitelství policie Hlavního města Prahy, majorem Jaroslavem Černým, si povídal moderátor, publicista a spisovatel Miroslav Vaňura. Divákům a posluchačům bude patrně známý jako spolutvůrce autorského pořadu 112 – V ohrožení života (od roku 2006 ho vysílala televize Nova), z dokumentu Legendy kriminalistiky (pro Českou televizi) či podcastu Kriminálka (mimo jiné získal nedávno Cenu podcastové scény v kategorii Krimi, kde se umístil na druhém místě a první místo v Ceně posluchačů v kategorii Veřejnoprávní).
Kniha je rozdělena do deseti kapitol, včetně úvodu a závěru. Mapuje počátky policejní kariéry Jaroslava Černého (podobně jako někteří další kriminalisté neměl ani on zpočátku policii rád), od nástupu k pohotovostní motorizované jednotce (PMJ), kde strávil třináct let, přes působení na kriminálce, až po převzetí funkce velitele zásahové jednotky. Uprostřed knihy najdeme menší fotografickou přílohu.
Jde o poměrně útlou knihu, kterou lze (i díky celkem velkému fontu) přečíst za jedno či dvě odpoledne. Je v ní zmíněna řada příhod i praktik, a to nejen u zásahovky, ale i v PMJ. Zajímavé srovnání nabízí popis roků strávených „za komunistů“ u PMJ se změnou režimu v listopadu 1989 a následně v nechvalně proslulých „devadesátkách“. Právě změna v počtu a typech zločinů, ale i změna v nahlížení na policejní složky (po „revoluci“ je lidé házeli do jednoho pytle se zasahujícími policisty na Národní třídě) před a po listopadu patří k těm zajímavějším částem knihy.
Další větší a zajímavou pasáží je pak popis praktik v zásahové jednotce – jak probíhá výcvik, co všechno musí člen jednotky zvládnout, až po vyvracení různých mýtů, že jde jen o tupce bez mozku, vyžívající se v násilí a střelbě. Některé příhody jsou úsměvné, některé celkem zajímavé, jiné mírně poučné. Dost často však půjde o detaily, které známe z různých detektivek (křik „Policie! Policie!“ nebo „Čistý! Čistý!“), avšak i sám Černý několikrát zmiňuje, že to či ono už veřejnost díky televizi zná. Takže budiž tvůrcům krimi příběhů ke cti, že je to tak většinou i ve skutečnosti.
Jaroslav Černý vypráví jednoduše, stručně a přímočaře, stejně jako jednal přímočaře se svými kolegy a podřízenými. Skoro v každém odstavci najdeme „kluci“ nebo „moji kluci“, až se zdá, že zásahovka byla jedna velká šťastná rodina. Bývalý velitel (po 42 odsloužených letech ve službě státu je dnes v civilu) to vysvětluje tak, že je nutné si uvědomit, že jde o náročné povolání (fyzicky i psychicky), kdy každý den hrozí, že se z práce už nevrátíte. Proto je třeba zcela eliminovat jakékoliv osobní třenice či pomluvy. Proto je třeba si navzájem věřit a být bezpodmínečně vždy týmový hráč. Major Černý se dle svých slov vždy snažil o férový, lidský a otevřený přístup ke každému. Možná i díky tomu vybudoval vysoce profesionální tým, uznávaný nejen v naší vlasti, ale (jak se lze dočíst v jedné kapitole) i v zahraničí.
Série rozhovorů končí na vážnější téma, a to kapitolou Smrt kamaráda, vracející se k zabití majora Jiřího Linharta v domě v Praze 3. Svého času to byla hodně probíraná mediální kauza. Sám Černý byl při nezdařené akci postřelen, a to ještě měl velké štěstí. Podobně jako několik dalších příhod by tohle vydalo na samostatnou detektivku, nebýt oné zbytečné smrti.
O knihách ze žánru true crime se obvykle o moc víc napsat nedá. Těžko totiž hodnotit styl a stavbu příběhu. Takže snad lze knihu shrnout tak, že kapitoly jsou vybrány v chronologickém a logickém pořadí, že vyprávění pana Černého je zajímavé, čtivé a místy i vtipné. V knize nepadne mnoho informací, které bychom nevěděli, spíš si některé z nich uvědomíme. Je to však kniha o chlapském povolání, otevřeném a přímočarém přístupu a vysoké profesionalitě. Už jsem to psal jinde, ale rád to zopakuji znovu – to je něco, o čem bychom měli obzvlášť dneska číst častěji.
Text: Jaroslav Černý, Miroslav Vaňura (2024)
Vydáno: NAKLADATELSTVÍ XYZ ve společnosti Albatros Media a. s. (2025)
200 stran
