Vzplanutí (Jiří Březina)

Snaha objasnit případ shořelého těla zavede mladého poručíka do nedávné minulosti. Netuší, že při tom objeví ještě závažnější tragédii.

Poručík Tomáš Volf přichází na nové působiště do Prahy. Mezi novými kolegy to nemá jednoduché, předchází ho pověst protekčně dosazeného člověka a kolegové Tomášovi dávají nelibost bez ostychu najevo. Když je Tomáš povolán k nálezu téměř na popel spálené mrtvoly, doufá, že by právě tohle mohl být případ, na kterém by se „blýsknul“ a získal respekt kolegů.

Spálené tělo v jednom pražském bytě patří ženě, která holdovala alkoholu a cigaretám a do jejího bytu se trousily na návštěvu různé podivné existence. Pachatelů by tedy mohla být řada, nicméně Tomášovi není jasné, jak někdo dokázal spálit tělo, aniž by shořel celý byt – dokonce ani okolní nábytek nebyl ohněm zasažen. A na příběhy o samovznícení těla Tomáš nevěří. Jisté vodítko by mu však mohl poskytnout dvanáct let starý případ, o kterém se Tomáš dozví vyšetřovatele požárů – tehdy došlo k vraždě starého muže a jeho tělo bylo spáleno podobným způsobem.

Píše se rok 2008, léto je v plném proudu. Devatenáctiletá Veronika pracuje v malém krámku na vesnici. Ke zklamání svých rodičů nechce dále studovat. Cítí se dobře mezi místními lidmi a ráda by zapadla do party zdejších mladých lidí. Myslí si na jednoho z nich, poněkud nesmělejšího Honzu, ale nebrání se ani poněkud spontánnějšímu Danovi. Jediné, co jí kazí radost, je soužití s dědou, v jehož domě bydlí. Člověk, kterého si pamatuje jako velmi veselého a volnomyšlenkářského, se jí po mrtvici mění před očima ve zlého a zahořklého člověka. Veronika si všechny své pocity a důležitější příhody zapisuje do deníku. S každou další stránkou začíná být jasné, že život na vesnici není tak idylický, jak by si ho představovala. Kromě problémů s dědou musí občas bojovat s nudou v ospalé vísce, ale přidávají se i problémy v krámku, ve kterém pracuje. S koncem léta to vypadá, že už má všeho plné zuby…

Českobudějovický rodák Jiří Březina představil hlavní postavu poručíka Volfa před pěti lety v románu Promlčení. O rok později jsme se s Volfem mohli potkat znovu v titulu Polednice. Příběh byl situován do nejmenovaného krajského města, ze kterého se dalo vytušit autorovo rodiště. Nyní uvádí Březina kriminalistu Volfa na scénu už potřetí a přesouvá ho do Prahy. Ani tady ale konkrétní město (s výjimkou dvou jasných identifikací) vyloženě neprezentuje. Díky tomu by se příběh opět mohl odehrávat v podstatě v jakémkoliv jiném městě. Velká část děje se pak odehrává ve fiktivní vesnici Kačínov.

Jiří Březina rozdělil Vzplanutí do dvou dějových linií. V té současné sledujeme snahu poručíka Volfa zjistit, jak vlastně k téměř úplnému spálení těla došlo, a také, jestli se vůbec nějaký zločin stal. Jestli nešlo o nešťastnou náhodu, k čemuž se přiklání Volfův nadřízený a nutí do stejného závěru i Volfa. Druhá dějová linie se odehrává v letních měsících roku 2008 a je vyprávěna formou Veroničina deníku. Zpočátku netušíme, jak souvisí se současnou linií vyprávění, a i když nám to celkem brzy autor ozřejmí, neznamená to, že všechno bude tak, jak je nám naznačeno. A to se v závěru týká obou linií vyprávění. Výrazným podílem událostí z minulosti, které vypadají idylicky jen na pohled, pak Vzplanutí trochu připomíná Ještě není konec od Michala Sýkory.

Pokud bych měl Březinův příběh charakterizovat jedním slovem, tak bych řekl lidský. Autor prostřednictvím svého Volfa vyjadřuje pochopení pro některé postavy a stejný pocit se mu daří vnutit i čtenáři. To, co zpočátku vypadá jasné, černobílé a zároveň nepochopitelné, se později ukazuje ve více vrstvách a (alespoň) částečně pochopitelné. Když se k tomu v závěru ještě přidá zvrat, staví to celý příběh do nadprůměrné roviny a dokladuje, proč je autor držitelem Ceny Jiřího Marka.

Vzplanutí je krásným příkladem toho, že s každým dalším titulem autora nemusí jít úroveň dolů, ale naopak. Přiznám se, že mě předchozí Polednice příliš nezaujala, ale Březinův nový román mě ve své lidskosti, nečernobílém pohledu, jisté melancholii a smutku dostal. Autor stvořil čtivý román se sympatickou hlavní postavou a řadou dalších postav, jejichž plný charakter vychází postupně najevo. Myslím si, že oč je příběh obyčejnější, o to více svou sílou osloví čtenáře. Pro mě byl velmi příjemným překvapením.

Text: Jiří Březina (2020)
Vydáno: Motto ve společnosti Albatros Media a. s. (2019)
264 stran

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA