Rozhovor s Martinem Štefkem, autorem Nikdy se nepřestala usmívat: Od masové vražedkyně k nakladatelskému fenoménu

U příležitosti desátého výročí založení nakladatelství Golden Dog vyšla speciální edice psychologického thrilleru Nikdy se nepřestala usmívat. Kniha, která se stala jedním z nejúspěšnějších titulů nakladatelství, se nyní vrací v pevné vazbě a s barevnou ořízkou. O příběhu, jeho vzniku a inspiracích si povídáme s autorem a majitelem nakladatelství Martinem Štefkem.

Třetí vydání knihy Nikdy se nepřestala usmívat je ve srovnání s předchozími výjimečné, vychází v pevné vazbě (což není pro knihy nakladatelství Golden Dog typické), se speciální vazbou a barevnou ořízkou. Čím je pro vás jako pro autora kromě již zmíněného toto vydání exkluzivní?

Hlavně tím, že nakladatelství, které začínalo jako čistě moje platforma, kde jsem chtěl vydávat jen svoje knihy, za těch deset let udělalo neskutečný pokrok. Z malého samizdatu jsem udělal nakladatelství, jež je aktuálně největším nezávislým vydavatelem hororů u nás. Na celkové scéně to asi tolik neznamená, ale v rámci žánru ano. Je tu někdo, u koho mohou čeští hororoví autoři vydávat, někdo, kdo funguje dlouhodobě a pořád roste nebo si alespoň drží dobrou úroveň. Tohle mě jako nakladatele velmi těší. Stejně jako to, jaká se kolem nás vytvořila skvělá a věrná fanouškovská základna. Nikdy se nepřestala usmívat stála na začátku toho všeho a je tu pořád, ještě hezčí. Je to dobrá kniha, má oblíbená, jsem rád, že lidi pořád baví.

Váš příběh pracuje s prvky psychologického thrilleru a hororu. Jak jste balancoval mezi těmito žánry? Jsou pro vás žánrové škatulky důležité, nebo jste vyprávěl příběh bez prvotního plánu? Jak jste dosáhl toho, že je výsledek pro čtenáře napínavý a zároveň mrazivý?

Každý příběh si řekne, co potřebuje. Škatulky pak dávají jiní. Chtěl jsem napsat napínavý příběh, krutý příběh, chtěl jsem se podívat do hlavy vrahovi, protože – i když může někdo nesouhlasit – je na tom něco fascinujícího. Proč jinak by měl teď takový úspěch žánr true crime? A to se mi myslím povedlo. Ono není tak těžké napsat mrazivý a napínavý příběh, když máte v hlavní roli takovou vražedkyni, jako je Alexandra. Spíš jsem rád, že se mi do něj podařilo vložit i soucit a jisté sympatie. Ale to už je na čtenáři, aby zjistil proč a jak.

Mnoho čtenářů už knihu zná, ale jak byste příběh představil těm, kdo se s ním setkávají poprvé?

Je to příběh o masové vražedkyni, která za sebou má hodně mrtvých, a my spolu s hlavní postavou, psychiatrem Robertem Jenkinsem, zjišťujeme, co z ní udělalo toho, kým je. Cesta se zdá od počátku jasná, ale čtenář si s každou stránkou uvědomuje, že všechno je jinak, než se na první pohled zdá. Ani vražedkyně, jež zabila 168 lidí, není jen negativní postava.

Je ve vaší knize nějaká konkrétní scéna, kterou považujete za klíčovou? Proč?

Popravdě si myslím, že je to scéna, která tam ani být neměla, napadla mě až ve chvíli, kdy jsem se dostal do určité fáze příběhu a začal ji psát. Je to finální zvrat, který všechno vysvětlí. Ta scéna je za mě dojemná, krutá a ukazuje, že nikdo nejsme bez viny.

Překvapil vás během psaní sám příběh? Objevil se ještě nějaký zvrat nebo motiv, který jste původně neplánoval?

To se mi děje vždycky. Moje psaní je intuitivní, takže vím, co chci napsat, ale jen to hlavní, detaily, jednotlivé scény, to se vyvrbí až během samotného procesu. Třeba kapitolu s vraždou, kde mluví moderátor z rádia, jsem takhle vůbec neplánoval, ale je jednou z mých velmi oblíbených.

Nikdy se nepřestala usmívat je hlavně rafinovanou hrou s myslí čtenáře. Baví vás jako autora takové šálení a jemné našeptávání?

Baví a moc. Samotného mě jako čtenáře baví, když příběh není předvídatelný, když s vámi dokáže zamávat. A tohle chci předávat čtenářům jako autor. Nechci jen nudné čtení, chci něco překvapivého, zajímavého, snad i místy originálního.

Kromě speciálního vydání Nikdy se nepřestala usmívat právě vychází také pokračování série s Hankem Giorgiem Fotograf. Jaké nové výzvy čekají svérázného detektiva?

Vlastně to nejsou výzvy nové, je to jedna výzva stará. Fotograf je tak trochu Hankova Nemesis. Vrah, který mu stále uniká. Navíc je to postava, která se poprvé objevila již v knize Nikdy se nepřestala usmívat. Líbí se mi ta provázanost. Robert Jenkins se ve Fotografovi také objevuje, a to nikoli jen jako postava pro jednu scénu. Hank se s Fotografem musí vypořádat a je to celkem běh na dlouhou trať, protože prostě neví, kdo to je. Ale asi můžu prozradit, že v této knize to zjistí. Jak to dopadne? To už je na čtenářích, aby to zjistili.

Speciální vydání knihy Nikdy se nepřestala usmívat i novinku Fotograf zakoupíte na stránkách nakladatelství Golden Dog www.goldendog.cz.