Král krimithrilleru ve svých filmech

Nejdřív je třeba rozhodnout, co budou postavy dělat, a až potom jim dodáte vlastnosti, aby ty postavy diváka přesvědčily. Alfred Hitchcock.

Ne, nikdy jsem neřekl: Herci jsou dobytek. Co jsem řekl, bylo, že herci mohou být použiti jako dobytek. Týž.

1.

Mistr nad mistry, Sir Alfred Hitchcock (1899-1980) slavíval narozeniny vždycky 13. srpna.

Protože má být oslava veselá, prozatím, připomeňme letos i odvrácenou tvář génia thrilleru. Byl to šašek, to je jisté, a pro štěstí, z pověrčivosti, snad i trochu z ješitnosti se vkomponovával jako objemný artefakt do veškerých svých filmů, což si lze nejjednodušeji připomenout například tady

Shlédli jste?.. Ještě v éře němého filmu si Hitchcock zahrál zvědavce, ale také vydavatelë novin za redakčním stolem ve snímku o Jackovi Rozparovači Příšerný host (1926).

V následujícím Vyděračství (1927) – s krásnou Anny Ondrákovou – se nechává s denním tiskem v ruce obtěžovat chlapcem.

Ve Vraždě (1930), Zahraničním dopisovateli (1940), Pánu a paní Smithových (1940), Provazu (1948) a Vertigu (1958) jde ulicí, detaily si objevte sami. V Třiceti devíti stupních (1935), což je adaptace románu mého oblíbeného Johna Buchana, vyhazuje na ulici smetí – asi tak po sedmi minutách od začátku filmu, a to ve chvíli, kdy okolo zoufale běží hlavní hrdina Richard Hannay a Annabella z kabaretu. Mimochodem, na svou dobu pozoruhodný film, i když samozřejmě “poněkud prázdný”.

V Mladých a nevinných (1937) si Hitchcock zahrál nešikovného fotografa před budovou soudu. Ve Zmizelé (1938) se pouze mihl s cigaretou nádražím, čímž končí jeho čistě anglická éra, nicméně “KRÁL CAMEA” může ve špílcích pokračovat v Hollywoodu:

Taky že ano. Ve filmu Mrtvá a živá (1940) si ho všimněte za telefonní budkou a za policistou.

V Sabotérovi (1941) před výkladní skříní. V Podezření (1941) u poštovní schránky, kam hodí psaníčko (nejspíš domů do Anglie?). V geniálním černobílém snímku Ani stín podezření (1943) lze Hitchcockovi nakouknout do vějíře bridžových karet a… J, Q a K! čtete. Ne! To věru není zlé. Propad filmu doopravdy nevěstil, ba držel otěže všech složek pevně v ruce, tak jako tento vějíř. Ve chvíli, kdy ke scéně dojde, si navíc vnímavý divák tuto jeho moc poprvé uvědomí. Hm, dobrá. Jenže jak štísko neutopit a dostat se do Záchranného člunu (1943), když tam zároveň nechcete “smrdět” až do konce? Oříšek? Alf se po určitém přemýšlení nakonec spokojil s tím, že jeden ze ztroskotanců vyloví z oceánu noviny s jeho tváří. Ano, asi jako když se později – ve Vraždě na objednávku (1954) – režisér alespoň ušklíbne ze školního fota.

V Rozdvojené duši (1945), kde můžete i sledovat Salvadorem Dalím kreslené snové scény, vysledujeme Hitchcocka s doutníkem ve výtahu. V Pověstném muži (1946), kde dostal jednu z životního rolí Claude Rains, si dá Hitchcock v recepci šampaňské, což je zároveň i vzpomínkou na finále Casablancy, kde právě Rains také otevírá šampus, když mu zůstane Bogart.¨V Případu Paradineová (1946) se Mistr drobných rolí mihne nádražím s violoncellem. V Pod obratníkem Kozoroha (1949) sedí na přednášce, ale také stojí v cylindru na schodišti vládní budovy. Hezká hrdinka Hrůzy na jevišti (1950) šlape ulicí a krajně nervózně si opakuje slova, kterými se chce už za chvíli doporučit. Mimochodem, je podobná Hitchcockově dceři, která se v tomto filmu také objevuje. Hitchcock se za ní udiveně otočí.

V Cizincích ve vlaku (1951) leze do vlaku s basou, která je tlustší, než on sám. Ve Zpovídám se (1952) v podstatě zůstal jen kráčející se siluetou těsně nad horizontem městského schodiště. V Okně do dvora (1954) natahuje kyvadlové hodiny v bytě hudebního skladatele a zřetelně dokládá, že jako režisér právě i natáhl vraždu. Ne snad? Toto cameo geniálně následuje přímo po manželské hádce vraha a budoucí oběti. Ale podobně rafinované načasování vstupů na plátno objevíme častěji, byť jindy se vstupy zase kryjí s okamžiky, kdy se “našponování” diváka přibližuje zenitu a… A TO jsem vám udělal já! jako by Hitchcok poslušně hlásil, byť napětí oním vstupem i maličko shodil a zlehčil.

2.

Obecně se dá ovšem konstatovat, že si své vstupy odbýval spíš začátkem filmů, aby pak už nerozptyloval… V Chyťte zloděje (1955) sedí v autobuse vedle hlavního hrdiny a… Téhož roku začala televize, tento nový fenomén, tehdy, vysílat první z dvou set šestašedesáti(!) dílů (osmnáct z nich Hitchock i sám režíroval) slavného seriálu Alfred Hitchock uvádí (1955-62), po kterém navíc ještě následoval další seriál Hodinka Alfreda Hitchcocka (1962-65). Úhrnem jde o 359(!) půlhodinových i hodinových filmů a Alfred Hitchcok tu sice nehrál, a to ani štěky, nořil se nicméně jako uvaděč na začátku i koncích. Bavilo ho to – a svolný byl ve scénkách prakticky ke všemu. Někteří obdivovatelé jeho režijního umu mu ovšem ty stále potrhlejší exhibice začali zazlívat. Marně, po jedenáct let se takto shazoval a představoval klauna, někdy i hůře, povětšinou však lépe. Nemyslím, že to příliš kazí jeho profil. Ten šašek byl taky podstatou jeho osobnosti. Jednou z pravých podstat.

3.

Herec (podle tradované legendy): “Jaký je charakter té mé postavy?”

Hitchcock: “To je ve scénáři.” Herec: “Myslím, pane, jaká je moje motivace?” Hitchcock: “Váš honorář.”

4.

Alfred Hitchcok (Sirem se stal až několik měsíců před smrtí) splynul tedy v myslích milionů s komickou, cynickou figurkou (dnes už pop-ikonou) umístěnou před vlastními televizní filmy a na jejich konci a paradoxem možná je, že mu ty absurdní, černohumorné scénky zajistily x-krát vyšší popularitu, než veškeré mistrné režie dohromady! Z Hitchcockovy obtloustlé figury je tak dodnes právě ona ikona, a co naděláte, nejinak už to chodí, tedy na zeměkouli, a když byly ty lepší z tří set padesáti devíti dílů OBOU seriálů nově natáčeny (1985-88), nešlo Hitchcockovy vstupy pochopitelně nepřevzít. Navíc byly kolorovány. Tak dnes i v téhle nové verzi můžeme Hitchcocka vídat např. spoutaného na trati, až dokud o něj nevykolejí vlak.

Anebo v obří láhvi.

Ve velkých hodinách. Na zatykači vylepeném na zdi (REWARD). Zjeví se i pod oběšenými televizními debatéry. Taky se svatozáří, ó, promiňte, s oprátkou. S dýkou v zádech, což už, uznejte, opravdu „zavání nekalým úmyslem“. Vynoří se taky s bílou kostrou. S opicí, ale střízlivý. Jako barman, dirigent i jako silně podrazácký duelant, který to sokovi záludně napálí do zad (“sichr je sichr,” konstatuje). Můžeme dále překvapeně sledovat, jak Hitchcock sám sebe vyhazuje do povětří, ale televizi – pro jistotu – jakbysmet. Nebo jak zůstal pouhou mouchou na stěně (odkaz na známý horor). Nebo jak je zaživa pohřben, a to vše zažívá… a dělá… a ještě si obvykle utahuje ze sponzorů, ba likviduje sponzory seriálu yperitem skrytým v pudřence. Ve velice slušně zahrané etudě nás provede i celým zákulisím jednoho natáčení a když jej během exkurze o fousínek mine asi tak tunové závaží (detonace), jenom opravdu velice zvolna před našimi zraky ztrácí řeč…

Jindy sám sebe uvězní v rohu čerstvě natřeného pokoje, ale ví si rady. Co udělá? Nakreslí za sebe dveře a už prostě bere za kliku! „Adios!“ – a je v Mexiku. Ještě jindy cynicky odřízne horolezce. Pak si k tělu sešplhá pro svačinu, za což se nám omluví, ale dost, vraťme se radši zpátky do biografů, tehdejších, kde Alfréd v obdobných výstřelcích pokračoval i třeba ve filmu Nepravý muž (1956), který záměrně uvedl zcela obdobným monologem, jaké jinak míval v televizi. V Potížích s Harrym (1956) se zase prošel za vozem jednoho milionáře a navíc se v tomhle filmu Hitchcockovi trochu podobá i sám hlavní hrdina. V Muži, jenž věděl příliš mnoho (1956), mém nejoblíbenějším (mluvím o druhé verzi), sleduje Hitchcock ve (studiovém) Maroku akrobaty otočen ke kameře zády. V Na sever severozápadní linkou (1959) marně dobíhal autobus, dveře se mu zaklapnou před nosem. V Psychu (1960) se stal Mexičanem v klobouku. V Ptácích (1963) venčí dva pejsky. V Marnie míjí titulní zlodějku na hotelové chodbě. V Roztržené oponě (1966) mu dítě počůrá kolena. V Topazu (1968) je mužem v invalidním vozíku na letišti. Ve Zběsilosti (1971), filmu skutečně i na dnešní dobu brutálním, je člověkem v buřince vprostřed davu sledujícím tahání mrtvoly z Temže. Ve snímku Rodinný úklad (1976) už radši zůstal jen siluetou za sklem dveří do kanceláře pro příjem zesnulých a tedy svým vlastním stínem. Také tento poslední film zůstává jen stínem Hitchcockovy tvorby a on už tušil, že bude jeho poslední. Nu, nechť Alfred Hitchcock odpočívá v pokoji, prozatím. Ta slova si aspoň zvolil jako epitaf…

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA

Doporučujeme

CITARNY.CZ
Severské detektivky

www.alpress.cz


www.styl-zivota.cz

CZIN.eu