Dne 12. března proběhla v pražské Čítárně Unijazz beseda nazvaná Vrah je zahradník. Kromě tématu spolupráce autorů se skutečnými kriminalisty se věnovala otázkám, jak se dneska píšou detektivky nebo jaké detektivky autoři a kriminalisté čtou. Jedním z pozvaných hostů byl oceněný autor detektivek František Šmehlík.
Věrohodností popisu policejního vyšetřování se zabývají kritici i čtenáři již řadu let. V poslední době je s neutuchající oblibou detektivek i tzv. true crime literatury tato otázka stále aktuální a bojují s ní nejen čtenáři, ale i autoři. A většinou jde o remízu. I sebeuvědomělejší autor si uvědomuje, že popsat policejní postupy na sto procent reálně není možné, poněvadž ty skutečné jsou často nudné a vyžadují stovky ne-li tisíce hodin mravenčí práce a stovky popsaných stránek policejních spisů.
Čítárna Unijazz je útulný a příjemný podnik, přestože se nachází v poměrně rušné části města, konkrétně mezi památníkem na Vítkově a nedalekou křižovatkou pod severojižní magistrálou. Jeho interiér je částečně laděn ve stylu čítárny a částečně kavárny. V rohu je malé pódium, takže jde o místo ideální pro akce komornějšího typu. Literární večer, který se zde konal, měl několik témat. Mimo jiné, jak vnímají opravdoví vyšetřovatelé knihy, které o nich vznikají, nebo jak se od sebe liší severské, české a ostatní detektivky. O tom si se čtenáři a zájemci přišli popovídat kromě Františka Šmehlíka kriminalista Josef Košek a sportovec, redaktor a spisovatel Daniel Krásný. Besedu pořádanou nakladatelstvím Argo moderoval fotograf Milan Říský.
Daniel Krásný ve své debutové knize Druhý dech propojil svoji hororovou vášeň s reklamním prostředím, které dobře zná (v současnosti pracuje v reklamní agentuře jako kreativní ředitel). Hrdinou knihy je čtyřicetiletý reklamní ředitel, který se účastní podivného výběrového řízení v lesním hotelu. Autor připouští, že prostředí reklamního byznysu nevykreslil zrovna lichotivě, ale postavy jsou prý veskrze fiktivní. Má rád anglo-americké detektivky, vyrostl na McBainovi, Chaseovi nebo Hammettovi, učarovala mu Zmizelá od Gilian Flynnové. Josef Košek pracoval jako vyšetřovatel násilných trestných činů (nicméně vraždu nikdy nevyšetřoval). Detektivky nečte, dává přednost odborné literatuře nebo žánru fantasy. Když už by měl číst detektivku, tak jedině nějakou historickou od Vlastimila Vondrušky. Co určitě nemusí, to jsou detektivky typu těch s Hercule Poirotem. František Šmehlík má rád severskou krimi a je autorem seversky laděné detektivky Slyšet jeleny zpívat, po které následoval krimi thriller Šelma, za nějž loni získal cenu Magnesia Litera za detektivku roku.
Beseda se na začátku odvíjela v lehce improvizovaném duchu, neboť se čekalo na Františka Šmehlíka. První téma tedy bylo takové spíš zahřívací. Hosté diskutovali s moderátorem o tom, jakou četli v poslední době detektivku a jaké tituly by mohly doporučit zhruba třem desítkám příchozích. Moderátor vyzdvihl francouzské autory a romány, například Purpurové řeky (Jean-Christophe Grangé) nebo Spolčení ničemů (Maxime Chattam). Filmová nebo televizní adaptace románu málokdy dosáhne kvality původního díla, nicméně všichni se shodli na tom, že Mlčení jehňátek je skvělá kniha i film, leč ostatní příběhy Hanibala „Kanibala“ Lectera z pera jinak fundovaného autora Thomase Harrise zas tak dobré nejsou. Dalším případem rovnocenně kvalitní knihy i adaptace je podle hostů Tajemná řeka od Dennise Lehaneho. Knihou, která určitě stojí za přečtení, je Když už přijdou dobré zprávy? od britské autorky Kate Atkinsonové, v níž mísí sugestivní vyprávění s chaosem, brutalitou i hodně černým humorem. Daniel Krásný loboval za romány Anthonyho Horowitze (například Pohřeb na přání), jelikož tento britský autor ozvláštňuje své romány tím, že do nich vstupuje jako skutečná osoba. Zaznělo také jméno spisovatele Thomase Perryho nebo zmínka o podceňovaném, ale na svou dobu údajně velmi odvážném románu Vrah ve mně od Jima Thompsona.
František Šmehlík měl nakonec skoro hodinové zpoždění, způsobené silným provozem (cestoval ze severní Moravy). Konečně tedy došlo na hlavní téma večera, spolupráce autorů detektivek s policií. Na Josefa Koška se prý zatím žádný „detektivkář“ s prosbou o konzultaci neobrátil, ale kriminalista tvrdí, že by ji odmítl, obává se zkreslení informací. Čtenáře seznámil s tím, jak je někdy policejní práce mravenčí a zároveň i nevděčná v očích veřejnosti. Posteskl si nad tím, co můžeme slyšet i od lékařů, právníků a dalších profesí. Dnes je mnoho laiků, kteří si myslí, že těmto profesím rozumí lépe a zároveň jimi pohrdají. Samozřejmě dokud je doopravdy nepotřebují.
Kriminalista ovšem připustil, že občas zažijí i poměrně bizarní historky, které by vydaly na nějakou černou krimi komedii. Například když kdysi jistý exekutor, jehož opustila manželka, se chtěl pomstít ji i jejímu novému partnerovi a vymyslel komplikovaný plán vlastního postřelení a představoval si, jak se soka zbaví díky obvinění z pokusu o vraždu. Případ nakonec zaměstnal daleko víc policejních složek, než by se od zprvu jednoduché a v podstatě i úsměvné zápletky čekalo. Na adresu Františka Šmehlíka se však vyjádřil pochvalně, především k debutu Slyšet jeleny zpívat. Ocenil vykreslení postav vyšetřovatelů, mimo jiné proto, že nepřesahují své kompetence a přitom jejich charaktery jsou zajímavé. Zároveň uznal, že pro většinu veřejnosti je těžké pochopit legislativní rámec. Zároveň si trochu postěžoval na v detektivkách zažité klišé o nutnosti vyčkávat čtyřiadvacet hodin, než je možné zahájit pátrání po pohřešované osobě. Nic takového v České republice prý není. Inu, zase jsme o jednu iluzi chudší.
Oceněný autor se díky sportu setkává s lidmi různých profesí, takže má známé i mezi kriminalisty, a dokonce i z oddělení vražd. Při psaní se má tedy na koho obrátit ohledně konzultace a nutno uznat, že v obou jeho zatím vydaných knihách je pečlivá příprava znát. Stejně jako už v dřívějších rozhovorech, vyjádřil úctu ke čtenářům, kterým stojí za to trávit svůj čas čtením jeho knih. I tentokrát přirovnal psaní detektivky k zápasu v judu. Stejně jako má úctu k soupeři (protože o tom judo hlavně je), má ji i ke čtenáři. Podobně jako se ve svém milovaném sportu snaží oklamat soupeře, i při psaní se snaží zmást čtenáře, v tomto případě falešnými stopami. V judu si nakonec soupeři podají ruce, což se v přeneseném významu do literatury dá chápat jako odhalení pachatele čtenáři a vysvětlení jeho motivu i falešných stop, tedy to, co čtenáři autor dluží. Ocenil také skvělou redakční spolupráci, díky níž obě knihy vyšly v mnohem lepší podobě než původně.
Naváže František na svůj loňský úspěch? A kdy? To jsou otázky, které se jistě honí v hlavě nejednomu čtenáři. Autor sice prvním dílem s olomouckou vyšetřovatelkou Laurou Ara ohlásil první díl chystané trilogie, ale čtenáři se dalšího dílu zřejmě hned tak nedočkají. František na něj momentálně nemá časovou kapacitu. Věnuje se plně svému hlavnímu zaměstnání, trénování juda ve sportovním centru v Olomouci, a své rodině. Psát by musel jen ve volném čase, jehož má velmi málo. Soudí, že čtenáři by si zasloužili, aby se knize plně věnoval.
Příjemné povídání skončilo zhruba po dvou hodinách. Probírala se odlehčenější i vážnější témata, čtenáři se mohli zasmát i se něco málo zajímavého dozvědět, případně si odnést pár čtenářských tipů, pokud zmíněná díla dosud nečetli. A jak by podle pánů autorů měl vrah zabíjet, kdyby byl zahradník? Nápad nechat oběť sežrat králíky se moc nechytl, zato použití nůžek na živý plot už bylo o něco lepší…
