Dva mrtví bezdomovci zemřeli ve stejném domě, na stejné sedačce, ve stejné poloze a nejspíš ze stejné příčiny… Náhoda, nebo dobře maskovaný zločin?
Když se kriminalista, ať už bývalý, nebo v aktivní službě, rozhodne napsat detektivku, bývá to záruka přinejmenším věrohodně popsaných policejních postupů. Pravdou je, že příběh někdy bývá slabší, zvlášť když se autor rozhodne experimentovat. Přesto alespoň fanoušci takzvaného policejně-procedurálního příběhu bývají spokojeni a zaradují se pokaždé, když vyjde nový Dominik Dán nebo Martin Goffa. K těmto dvěma jménům už nějaký čas můžeme řadit i Davida Urbana.
Pražský rodák začínal jako řadový policista, nějaký čas pracoval na hospodářské kriminálce, poté na oddělení pátrání, a nakonec zakotvil u výjezdové skupiny. Začal psát povídky, ve kterých je poměrně úspěšný a získal za ně několik cen. Před pár lety vydal sbírku šesti povídek nazvanou Výjezdovka, kde mimo jiné dopodrobna popsal práci této policejní skupiny. Později se pustil do samostatného románu. Rozsudek smrti ještě velký ohlas nezaznamenal, zato Urbanův další román Hra o přežití byl nominován cenu Magnesia Litera za detektivku a získal Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2022.
Ve Výjezdovce představil několik členů výjezdové skupiny, mezi nimi jejího vedoucího, poručíka Eduarda Brauna, vyšetřovatele Roberta Břízu nebo technika Marka Tvrdého. Tyto postavy se pak ještě objevily v obou výše zmíněných románech. A s Edou Braunem se setkáváme i v zatím posledním Urbanově počinu, Déjà vu. Šestačtyřicetiletý poručík Braun nikdy neměl u policie žádné velké ambice. Práce ve výjezdové skupině, noční směny, denní chleba v podobě střetávání se s násilím, především jeho důsledky, bere s klidem. Očistou je pro něj pravidelné plavání a závody v lukostřelbě (autorovo alter ego). Doma má manželku, se kterou většinou v poklidu sleduje televizní seriály a syna, kterému je dění v rodině celkem volné.
Když je jednoho dne s novou kolegyní vyšetřovatelkou povolán k nálezu těla bezdomovce v pokročilém stádiu rozkladu v zchátralém domku na kraji Prahy, uvědomuje si, že už tu kdysi byl a že zde bylo tehdy také nalezeno tělo ve stejném stavu. Navíc v totožné poloze. Braun zažívá pocit déjà vu. Jde o náhodu? Obě úmrtí sice byla označena jako úmrtí z přirozených příčin, pravděpodobně kvůli alkoholismu, nicméně Braun se rozhodne tomu přijít na kloub. Zatím se nechce se svým podezřením někomu svěřovat, ovšem s přístupem do různých policejních databází také úplně svázané ruce nemá. Ve volném čase nebo v době, kdy zrovna není na výjezdu, tak postupně objevuje další podezřelá úmrtí. A i když nemá touhu vyniknout, nerad nechává věci nedořešené. Navíc ho láká vidina, že by sám objasnil a kolegům z mordparty předal již vyřešený případ.
V tomto příběhu se už nesetkáme s Robertem Břízou, ani Markem Tvrdým. Nahrazuje je Braunova nová kolegyně Diana, která je sice ženskou, za kterou se každý mužský otočí, ale v kolektivu je většinou dost nesnesitelná, a navíc je sprostá jako dlaždič. Teprve až později se objasní důvod tohoto zvláštního chování. Oběma kriminalistům je k ruce mlčenlivý a rozvážný technik Ludvík Fiala.
Urbanova románová prvotina Rozsudek smrti byla příběhem původně příkladného policisty, který se rozhodne pomstít hlava nehlava za svůj osud a vydává se na cestu, ze které není návratu. Thriller Hra o přežití zase byl o vraždě mladých kluků hrající noční online hru na mobilu. Po těchto dvou případech možná leckoho překvapí, jak je příběh Déjà vu v podstatě komorní. Kromě výjezdové skupiny je tu ještě pár dalších zainteresovaných postav, většina pozornosti se ale soustředí na Brauna. V řadě scén tak probleskuje autorova profese, když do detailu popisuje, jak kriminalista při svém polosoukromém vyšetřování postupuje. Na můj vkus se tu ale až příliš často opakují popisy toho, jak si po příchodu do kanceláře vaří kávu a spouští policejní počítačový systém Maják. Nicméně pojetí příběhu, kdy hlavní hrdina není vlastně vyloženě ani oficiální vyšetřovatel, ale zase není ani soukromý detektiv, je celkem zajímavé.
Příběh se trochu rozjede až někde v polovině. V té chvíli pachatele a motiv už tušíme a dlouho se zdá, že naše tušení bude správné. Autor nakonec volí jiné rozuzlení, nicméně až v době, kdy už většinu čtenářů také napadne, dřív než Brauna. Bohužel se tím pádem žádné velké překvapení nekoná. Samotný závěr a vlastně vyústění celého příběhu je poměrně zvláštní, mírně groteskní, a dokonce lehounce hororové. V každém případě na rozdíl od Braunova pátrání příběh moc pravděpodobný není.
Třetí román David Urbana oproti původním titulům značně ubral plyn. Byl by se možná lépe vyjímal jako debut. Takhle se obávám, že řada čtenářů bude čekat něco trochu ostřejšího a svižnějšího. Poklidným stylem vyprávění příběh spíše připomíná poklidné detektivky, které vycházejí v nakladatelství MOBA v edici Původní česká detektivka. Přesto mě byl poručík Brown sympatický. Bude tedy záležet jen na Vás, zdali chcete zvolnit tempo, možná třeba zrovna teď hledáte komorně laděný příběh v rozvážném tempu, s lehce hororovým pozadím. Pak lze Déjà vu určitě doporučit.
Text: David Urban (2023)
Vydáno: Euromedia Group, a. s. – Kalibr (2023)
272 stran
