V knize Dvě vraždy v mém dvojím životě, s podtitulem Detektivní román, částečně autobiografie a s výmluvným věnováním Panu Václavovi, se setkáváme s postavou Dannyho Smiřického, už to ale není mladík, který by se snažil ulovit Irenu, ale usedlý ženatý pán vyučující na torontské univerzitě.
Dva paralelně vyprávěné příběhy (ony dvě vraždy z názvu) přináší dost odlišné příběhy. Ten první je detektivním příběhem s klasickou otázkou Who? Jeden z profesorů na univerzitě, kde učí Smiřický kurz tvůrčího psaní detektivek, je zavražděn. Do kurzu chodí i ne zcela hubená seržantka Dorothy Sayersová, a tak se od ní Smiřický dozvídá informace o vyšetřování a sám může díky častým setkáním se studentkami, jejichž půvab dokáže Danny i nyní ocenit, především v baru přispět svými postřehy. V této linii najdou pozorní a znalí čtenáři řadu odkazu na klasickou detektivní literaturu: už jméno Dorothy Sayersové nelze považovat za náhodně zvolené, mihne se zde také profesorka Margaret Alinghamová, zmiňováni jsou třeba různí autoři záhad zamčeného pokoje a několikrát také Raymond Chandler.
Méně dialogů, delší odstavce, více vzpomínek, to je druhý příběh, který se opírá o reálnou událost, kdy se Škvoreckého manželka Zdena Salivarová zde vystupující jako Sidonie objevila na Cibulkových (v knize Mrkvičkových) seznamech spolupracovníků StB. Sám Škvorecký to v autorské poznámce na konci knihy komentuje slovy: „Její postavy, jak říká vypravěč, nejsou v detektivce, ale ve velmi vážném románu.“ Dozvídáme se, jak se tak stalo kvůli naprosto nevinné snaze pomoci kamarádce. O Čechách se zde mluví ve formulacích „tom státě, kde jsme kdysi se Sidonií žili“ a je jasné, že už je to svět, do kterého Smiřický se svou Sidonií nepatří. V této linii nacházíme i celou řadu drobných samostatných historek, podle náznaků zde jde poznat řadu reálných postav – prezidenta Havla, Milana Kunderu či Miloše Formana.
Oba příběhy propojuje postava Dannyho Smiřického, spolu ale nesouvisí a někdy ani není jasné, jestli se epizody kolem Sidonie neodehrávají o něco dříve (navíc jsou zde scény ještě z dob komunistického režimu), finální vyznění obou story (anglické výrazy se knihou sem tam mihnou) je ale stejné. Což už si ovšem musí přečíst každý sám.
Detektivní příběh knihy rozhodně není tím nejlepší, co v rámci žánru Škvorecký napsal, ale oceňuji právě celou řadu odkazů na detektivky. Humorně může působit sám Smiřický, který se zde líčí jako člověk, který píše jen detektivky, zatímco jeho žena vedla nakladatelství. Druhá linie je osobní – zvláště ke konci – láskyplnou obhajobou manželky…
Dvě vraždy, dva světy, dva odlišné způsoby vypravění na necelých sto třiceti stránkách. Jedná se sice o dobrý nápad – už ne tak dobře napsané. Přináší ale pohled, že objevení se na esetébáckých seznamech nemusí nutně znamenat zatracení dané osoby, a proto tuhle knihu ke čtení důtklivě doporučuji.
