Dokáže mladá a známá šachistka odhalit vraha řádícího ve sklářském městečku? Autorka románů pro ženy nyní přichází s poněkud netradiční hlavní hrdinkou. Je ovšem otázkou, nakolik jí dokážeme pochopit…
Starostka malého podhorského městečka Vlčí Úpice na meetingu horuje za obnovení místní sklárny. Připomíná zdejší tradici tohoto řemesla a slovně napadá podnikatele, který sklárnu před časem koupil s tím, že zde výrobu obnoví, ale místo toho tu chce stavět nájemní byty. Všechno sleduje úspěšná šachistka Alice Šíma (nějaký čas žila s matkou v Izraeli), která sem z Prahy přijela se svým trenérem, aby se zúčastnila chystaného ženského turnaje v šachu. Ten by se měl uskutečnit právě v prostorách sklárny a celá akce by měla přilákat investory a sponzory, kteří by pomohli výrobu rozjet.
Během mítinku někdo starostce ukradne větší množství peněz a o den později je starostka nalezena mrtvá pod komínem sklárny. Policie si myslí, že šlo o sebevraždu, ale Alice, která starostku náhodou našla, tomu nevěří. Krátce předtím se seznámila se starostčinou dcerkou Sárou a má za to, že by si holčička i zbytek rodiny zasloužil vědět pravdu, co se opravdu stalo. I když řada lidí v městečku není jejím vyptáváním nadšena, Alice si stojí umanutě za svým a rozhodne se s domnělým vrahem rozehrát riskantní šachovou partii.
Česká spisovatelka Irena Obermannová (narozena 1962) pracovala jako dramaturgyně v České televizi na několika diskuzních pořadech a jako scénáristka se podílela na vzniku řady televizních seriálů (např. Život je ples, Škoda lásky nebo Trapný padesátky). Svou první knihu Frekvence tygra napsala ve čtyřiatřiceti letech a od té doby jí vyšly téměř dvě desítky dalších románů pro ženy, z nichž Dobré duše jsou zatím posledním titulem, ale první detektivkou. Snažila se ji uchopit z trochu netradičního úhlu, ať už některými obraty („Rozčiluje mě to, což mě rozčiluje”) nebo poněkud neobvyklou hlavní hrdinkou.
Jestli se Vám budou Dobré duše líbit, to záleží z velké míry na tom, nakolik se dokážete do myšlení hlavní postavy vcítit nebo s ní sympatizovat. Což může být v tomto případě trochu těžké. Alice je mladá žena s jistou formou autismu, která je sice ještě panna, ale názory na milostný život má utvořené pouze ze sledování pornofilmů. Nepije, ale kouří doutníky, a i když se často chová a na okolí působí jako taková čistá duše, dost často se jí do věty dostává „do pr…“ a svou bezmeznou upřímností by občas dokázala vytočit kdekoho. O pohrdání maloměstem ani nemluvě („Tipuji, že tady napravo žijí kreténi a nalevo zmrdi…“)
Amatérští detektivové jsou nejspíše tak staří jako detektivní žánr sám. V příbězích, ve kterých hrají hlavní roli, musí být policisté neschopní a natvrdlí. Jedině tak může amatérský pátrač vyniknout, aby nakonec policisté – byť s nechutí – uznali, že se mýlili a pravdu měl on (nebo ona, samozřejmě). Amatéři to pochopitelně bez policejních pravomocí a techniky nemohou mít jednoduché, zato je většinou žene vyšší a často i osobní motivace, která alespoň v příbězích převažuje nad tou profesionální. Už proto bychom jim měli držet palce, protože se ocitají v soukolí mezi policií a pachatelem, takže by měl být pochopitelně sympatičtí, abychom se o ně mohli bát.
Tady to bohužel tak zcela nefunguje. V Dobrých duších je sice policie vykreslená jako neschopná, jenže ošidnou věcí je fakt, že Alici a jejího trenéra najme bývalý manžel oběti, aby našly jejího vraha. Nabízí se otázka, jestli by opravdu někdo se zdravým rozumem svěřil pátraní autistické šachistce a jejímu trenérovi. V knihách se amatérští detektivové většinou snaží dopídit pravdy dedukováním a nenápadným vyptáváním po okolí, ale tady poměrně drzá Alice vystupuje a klade otázky jako nějaký ostřílený vyšetřovatel, Nepůsobí to zrovna dvakrát věrohodně, a co je ještě divnější – většině ostatních postav to nijak zvlášť nevadí.
Když už se Alici nedostává argumentů, párkrát se dokonce sníží k tomu, že se svalí na zem, křičí a kope nohama předstírajíc záchvat. Někdy opravdu působí jako nepopsaný čistý list, takže občas jsou z toho vyplývající názory na řadu společenských klišé poměrně vtipné, jenže o několik stránek dál to shodí chování, kdy je prostě sama Alice na zabití. U této knihy jsem měl trochu problém s tím, že samotná oběť je vylíčena tak, že není zrovna vzorem všech ctností, takže jsem se velmi brzy přistihl, že je mi vlastně – na rozdíl od hlavní hrdinky – poměrně jedno, kdo ji zabil.
Alice přirovnává život k šachové partii, a když nevidí (obrazně řečeno) černá a bílá políčka, je nejistá, protože se dostává mimo svůj svět. Kniha je proto prošpikována šachovými zápisy, které byly pro mě „nešachistu“ zpočátku poněkud otravné, ale s postupem děje naštěstí ubývaly. Na konci knihy je uvedeno, že šlo o zápis skutečně odehrané šachové partie, takže pokud tuto hru ovládáte, můžete si partii sami přehrát.
Přitom Dobré duše by vůbec nebyly špatným příběhem. Prostředí chudého podhorského městečka s opuštěnou sklárnou a pověstí o vytí vlků, které zvěstuje smrt (proto Vlčí Úpice), by bylo dostatečně ponuré na to, aby zde obcházel vrah a děsil obyvatele i čtenáře. Závěrečnému odhalení (i když leckoho asi napadne) ani stavbě děje se přitom nedá skoro nic vytknout. Vyprávění v první osobě přítomného času by mohlo čtenáře více vtáhnout do děje, nicméně alespoň pro mě by musela mít kniha poněkud méně nevypočitatelnou hlavní postavu, se kterou by se mohlo ztotožnit více čtenářek.
Text: Irena Obermannová (2017)
Vydáno: Motto ve společnosti Albatros Media a. s. (2017)
248 stran
