Rozsudek smrti (David Urban)

Dá se spojit realisticky popsané policejní vyšetřování se silným a na mnoha místech překvapujícím příběhem? David Urban ve svém prvním samostatném románu dokazuje, že je to možné.

Když autor napíše knihu z prostředí, které dobře zná díky své profesi, dá se předpokládat, že půjde o dílo kladně přijaté čtenáři i kritiky. Úspěšný chirurg bude mít jistě o čem psát, stejně jako právník, který vyhrál spoustu případů. Platí to samozřejmě i o kriminalistech – vyšetřování je základem drtivé většiny detektivek a autorů, kteří by uměli reálně popsat policejní vyšetřování, a přitom čtenáře nenudit, moc není. Z těch současných českých mezi určitě patří Martin Goffa, ze slovenských pak Dominik Dán. Oba autoři píší vzhledem ke své původní kriminalistické profesi pod pseudonymem. David Urban si žádný pseudonym nezvolil, nicméně po vzoru obou zmíněných kolegů se rozhodl čtenářům zachytit policejní práci co nejvěrohodněji.

Po začátcích na pražském místním oddělení pracoval nějaký čas na hospodářské kriminálce, poté strávil řadu let na oddělení pátrání, a nakonec se usadil jako člen výjezdové skupiny. Už pár let se úspěšně věnuje psaní povídek. Loni se rozhodl vydat šest povídek na motivy skutečných událostí, které osobně jako kriminalista vyšetřoval. Antologii s příznačným názvem Výjezdovka by sice někdo mohl vyčíst, že příběhy do ní zařazené nejsou nijak zvláštní, jelikož autor kladl spíše důraz na to, aby se policisté chovali jako ve skutečnosti. Ještě loni ale stačil podle mého názoru Urban těmto škarohlídům vytřít zrak svým prvním samostatným románem. V něm dokázal, že je možné skloubit policejně-procedurální román se silným a (celkem) věrohodným příběhem.

Hrdinou románu Rozsudek smrti je člen pražské městské policie Jarda Horák. Je to takový Mirek Dušín mezi policisty, čestný, zásadový a se širokým srdcem. Navzdory často nelehké šichtě nemá předsudky vůči jiné barvě pleti nebo lidem na okraji společnosti. Sám naopak vyčítá kolegům, pokud někdy nechají těmto zaujatostem volný průchod. Jednoho dne však cestou ze služby dojde k něčemu, díky čemuž nejen změní svůj pohled na tyto lidi, ale především díky čemu se mu doslova zhroutí svět. Přijde o iluze, o manželku, a nakonec i o práci. Rozhodne se za to všechno pomstít. Vydává se na sebevražednou cestu, ze které není návratu.

V tomto románu se čtenáři opět setkají s trojicí kriminalistů výjezdové skupiny, která se objevila poprvé v povídce Tři opice (která dala název stejnojmenné sbírce povídek) a ve všech povídkách Výjezdovky – operativcem Braunem, vyšetřovatelem Břízou a kriminalistickým technikem Tvrdým. Ti jsou tu ještě doplněni kolegy z oddělení vražd. Fanoušci místy až puntičkářsky popsaných policejních rutin, jásejte!

Přestože jde o první samostatný román, zpočátku spíše působí jako snaha pospojovat původně povídkové motivy do dějové linie románu. Policisté, kteří zadrželi vraždícího narkomana (první zápletka), se přichomýtnou k rozepři dvou jiných narkomanů, přičemž tahle zápletka se ještě dále rozvíjí. Do toho je tu postava Jardovy manželky, která sehraje v románu svou úlohu, plus drobné odbočky v podobě vybírání pokut, policejních známostí apod. Dokonce jsem si až do první čtvrtiny knihy říkal, že to vypadá, jako že autor neví, kam má vlastně příběh směřovat, ale ví, že chce napsat ještě hodně stran. Pak jsem ale naštěstí byl vyveden z omylu a musel se autorovi v duchu omluvit.

Titul Rozsudek smrti s dovětkem na přebalu „Oko za oko, zub za zub“ evokuje, že by mohlo jít o motiv vzetí spravedlnosti do vlastních rukou. Ale ani po sto stranách není jasné, kdo se stane obětí, která by měla být posléze pomstěna. Adeptů je hned několik, přičemž jeden celkem jasně vede, nicméně hádání, kam se příběh rozvine, je nakonec zajímavé a tvoří jeden z prvků, které románu získávají plusové body.

Faktem je, že motiv narkomanských brlohů a feťáků na samém dně společnosti už tu byl několikrát (příběh zpočátku trochu připomíná Stoku od autora píšícího pouze pod iniciály N. P.) Otrlejšího a sečtělejšího konzumenta krimi příběhů už tohle neohromí, stejně jako občas naturalistické sexuální scény. Mě ale určitě překvapil vývoj příběhu. Jak a kam se začal (místy opravdu nečekaně) ubírat. Zpočátku nenápadnou dějovou konstrukci totiž začnete od jistého okamžiku oceňovat s každou další stránkou. Postupně se celá začne vybarvovat a odhalovat v celé promyšlenosti a syrovosti, a to až do skutečně úplně poslední věty knihy.

Finální scénou byla řada čtenářů dost překvapena, alespoň podle komentářů ke knize na serveru Databáze knih. Souvisí totiž s jednou poměrně krátkou a nenápadnou scénou v začátku románu. Zkušenější čtenáři si ji ale nejspíš zapíší do paměti a budou čekat v jaké souvislosti na ni dojde. I mě bylo jasné, že bude pro další děj klíčová, jen jsem nepočítal s jedním podstatným zvratem. Na konci knihy pak ty pozorné čtenáře asi nepřekvapí, když se souvislost objeví, bude jim jasné, že na ní ještě musí dojít.

Rozsudek smrti je klasickým, a přesto strhujícím příběhem o tom, jak se někomu může během pár hodin obrátit celý život naruby aniž by na tom měl zlomek viny. Místy dosti syrový thriller o nevyhnutelné cestě do pekel, ve kterém asi nikdo neočekává happy end, je i přes drobné nelogičnosti povedeným debutem autora. Podle mého názoru právem vzbudí zvědavé očekávání na jeho další dílo. Autor slibuje, že s příběhy s trojicí nám už známých kriminalistů hodlá pokračovat.

Text: David Urban (2021)
Vydáno: Euromedia Group, a. s. – Kalibr (2021)
424 stran

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA