Psycho stvořil Robert Bloch

1.

Máte autory čiré nevinnosti: třeba takovou Marii Wagnerovou alias Felixe Háje, duchovní původce Káji Maříka.

Pak máte spisovatele snesitelného sentimentu: William Saroyan.

A pak jsou tady tvůrci, kteří pokaždé šokovali, šokují a šokovat budou. Nás, ale už naše babičky a ještě naše děti. Rovná se Rober Bloch (1917-1994). Úvodem dva citáty:

Má matka byla jenom má. Nikdo neohrožoval mé poklidné vlastnictví. Jean-Paul Sartre (Slova)

Mám stále srdce chlapce. Na psacím stole. V lihu. Robert Bloch

2.
Prózou Lilie (1934), první povídkou ze čtyř set, debutoval v sedmnácti. Od šestnácti si dopisoval s králem hororu Howardem Philipsem Lovecraftem (1890-1937), stal se členem kroužku jeho obdivovatelů a kopíroval Mistrův styl někdy i otrocky. Blochovi bylo teprve dvacet, když H. P. L. zemřel na Brightovu nemoc, a shodou okolností odešel pár měsíců nato James Barrie (1860-1937), tvůrce Petra Pana. Vraha Normana Batese z Blochova nejslavnějšího románu Psycho (1959) lze ovšem vysvětlovat i srovnáváním s tímhle Barrieho chlapcem, který nechtěl vyrůst, matka však mu už zůstala nedostupnou.
3.
H. P. Lovecraft kdysi korespondenčně pobízel k psaní škálu pozdějších velikánů science fiction: Fritze Leibera, Henry Kuttnera… i Raye Bradburyho (narozen 1920), který jako jediný dosud žije (a viz také You Tube). Pobízel jich spousty, pouze jediného, a to Roberta Alberta Blocha však Howard Philips Lovecraft udělal vlastním literárním hrdinou – a jak pěkně.
V povídce Obcházející z temnot (1935) – Blochovi dokonce připsané! – sice HPL pozměnil jméno svého mladého obdivovatele, nicméně málo: na Roberta Harrisona Blaka. Ve finále tohoto hororu pak cituje následující věty Blakeova deníku, údajně zcela autentické:
„Vidím to. Letí sem. Ten pekelný vítr, ta titánská modročerná křídla. Yog-Sothothe, zachraň mne! To jeho trojlaločné planoucí oko!“
O pár řádků výš přitom zůstala navždy zakleta i tehdejší skutečná Blochova adresa, totiž Milwauke, Wisconsin, East Knapp Street 620.
4.
Jistěže milé! Jak asi hořelo mladíkovo srdce (a ne to na stole), jakou fantazií plál mozek, jakou mu asi bylo ctí, když tak náhle pomyslně zemřel perem svého guru.
Naštěstí bral svou smrt jako jen žertovnou odplatu. A už brzy si vyžádal svolení, aby směl Howarda Phillipse taktéž odpravit. To HPL blahosklonně podepsal a za pravost parafy se „zaručil“ sám mytický arabský filozof Abdul Alhazred: „Ano! Smíte mě zobrazit, zavraždit, zničit, zohavit, proměnit, anebo se mnou naložit jakkoli zle!“ stojí v písemném povolení. Lovecraft byl vždycky trochu výstředník.
5.
Jakbysmet i Robert Bloch. Nelenil a sepsal upíří příběh Šourající se z hvězd. Hle. Starý dobrý Lovecraft je tu odborně vysrknut, až skoro jak ústřice.
Brzy nato bohužel zemřel i doopravdy.
Ani to však „zběsilému“ Robertu Blochovi nestačilo a posléze publikuje i pastiš Stín z kostelní věže (1950), tj. přímé pokračování Lovecraftovy povídky o Blakeovi, ve kterém objasňuje Mistrův náhlý skon. Jak? Samozřejmě jako vraždu.
Titulní entita Stínu z kostelní věže je navíc odhalena i jako příčina vynalezení atomové, ale i vodíkové bomby, načež – v románu Podivný věk (1978) – vylíčil Robert Bloch dílo H. P. Lovecrafta i jako zcela oprávněné varováním lidstvu před bytostmi, které se blíží… a blíží, až s námi skoncují.
Předtím i potom psal stále dál i příběhy podle Lovecraftova mýtu Cthulhu a nakonec je shromáždil v knize Mystéria červa (1981), jejíž titul je současně titulem fiktivního díla Ludwiga Prinna, tj. obdoby zmíněného už Araba Alhazreda. Ani tím ale pocty nekončí, jelikož mnohé Blochovy povídky vznikly i přímo na základě Lovecraftových poznámek.
Jen povahu svého asexuálního učitele Bloch nikdy nemohl přijmout a také bývá na rozdíl od HPL pln typicky záhrobního humoru. A tak je pár jeho pastišů na Lovecrafta i vyslovenými parodiemi.
6.
To všechno by však nejspíš navždycky zůstalo v Lovecrafově stínu, kdyby Bloch ukrutnicky neprosazoval i druhou tvář. Tu, která vždycky existovala. Tu, dík které tento podivný spisovatel až dodnes přitahuje hned dvě dost protichůdné skupiny čtenářů:
1. Zanícené vzyvatele už zmíněného Howarda P. Lovecrafta.
2. Všelijaké latentní psychotiky a psychopaty, přičemž v tom druhém případě kráčí o ty z nás, kteří byli přesmíru zaujati románovou trilogií Psycho (1959), Psycho II (1982, film 1983) a Psycho House (1990). Nebo přinejmenším jejím prvním dílem.
A přece by tenhle první díl nikdy neprorazil nebýt stejnojmenného filmu Alfreda Hitchcocka (1960), jelikož až ten proslavil tehdy třiačtyřicetiletého Blocha a zajistil mu i práci hollywoodského scenáristy, kteroužto šanci krvelačný pisálek nepromarnil.
Stal se i spoluautorem známého seriálu Star Trek (1966-1968) – i tvůrcem povídkového filmu Pásmo soumraku (1983) – i zbrusu nové verze klasického německého filmu Kabinet doktora Caligariho (1963). A filmový horor Dům, z nějž odkapávala krev (1970) alespoň obsahuje známý Blochův příběh Plášť (1963). Tak by šlo ve výčtu pokračovat, ale odkazuji v tomto směru v první řadě na Martina Šusta a jeho Slovník autorů anglo-americké fantastiky, díl 1.
7.
Díky světovému úspěchu Psycha je od té chvíle jaksi jasněji prozářeno i všecko, co Bloch zplodil jinak, a onen rok 1959 můžeme vůbec označit za jeho nejšťastnější. Obdržel totiž i Hugo – za povídku Vlak do pekla (1958, česky poprvé 1976) – a zář i stíny Psycha ho již od těch časů provázely napořád.
A přece nejde o dobrý román, jak postřehl i Truman Capote, a přece zde autor sehrál s námi všemi mírně unfair hru (jak už upozornil francouzský režisér Francois Truffaut).
Čím že neférovou? Bloch bez ostychu užívá věty jako „Norman si šel sednout ke své staré matce a dal se s ní do řeči,“ aniž je ale patrno, že Norman Bates zmíněnou dámu dávno preparoval. Autor tedy tady hraje falešně, nicméně Alfred Hitchcock to neudělal a ve filmové řeči se k podobným podvodům takřka nesnížil. Vypráví poctivě. Tedy až na (a pozor, tak přece!) matoucí záběr stařeny kupující si ihned po vraždě jed na mouchy.
Berme však ten kousek filmu i jako geniální poctu „unfair“ metodě literární předlohy!
8.
Nervní Norman Bates uvnitř ní stojí dál před svým motelem pod novogotickým domem a jeho oči těkají. On to neví, ale tou rolí navždy prokletý herec Anthony Perkins (1932-1992) umře právě při přípravě pátého filmového pokračování Psycha. „Zbožňuji matku,“ říká Perkins-Bates družně všem dívkám, po kterých tak prahne, „ale není snadné s ní vyjít.“
Ale není snadné s ní vyjít. Nezapomenutelná věta.
9.
Norman Bates nelže. Návštěvnice motelu pak stařenu skutečně zaslechnou křičet. Na syna.
Ani ony, ani čtenář a ani filmový divák nemají při prvním vnímání tušení, že to Norman ječí sám na sebe.
Ženy pak ubodává v převleku, a to právě v převleku za svou vlastní matku, načež… „Matko, proboha, matko!“ hrozí se. „Tolik krve!“ žasne jeho druhé já. To, které zůstává bez falše sklíčeno. A když se Norman stane i objektem policejního vyšetřování, vraždí v matčině roli klidně a úspěšně dál. I představitele zákona.
10.
Někteří interpreti Blochova díla také zdůraznili skutečnost, že byl Žid, který – až do svých pětadvaceti – sledoval z „amerického bezpečí“, možná však přesto značně stísněně, vzestup a vládu Adolfa Hitlera. Je to jistě možný vliv na psychiku tvůrce zrůdností, všiml bych si ale radši toho, nakolik se autor Psycha již od mládí zajímal o masové vrahy žen kráčející jako stíny v čele s nezapomenutelným Jackem Rozparovačem.
Až teprve po úspěchu známé povídky S úctou Jack Rozparovač (1943) se ostatně začal Robert Bloch věnovat psaní takříkajíc na plný úvazek a pro Borisem Karloffem uváděný seriál Thriller (1960-1962) tu svou prózu dokonce později i režíroval.
Existuje ovšem také její pendant od Harlana Ellisona (nar. 1934), který ho nejprve uveřejnil, a pak Roberta Blocha vyzval i k napsání další povídky na totéž téma.
Tak vznikla Hračka pro Julietu (1967). Malá sadistka žije v budoucnosti. Mučí, vraždí lidi – místo svých panenek, přičemž ony oběti unáší v minulosti její vlastní dědeček. Všeho do času. Děda omylem dodá Jacka the Rippera a bingo! Rozparovač se s mrňavou vražedkyní věru nepárá a další typický Bloch je za námi.
11..
Roku 1984 objasnil Bloch tenhle nikdy nevyluštěný případ v knize Rozparovačova noc, ale nezapomeňte, že už prvním jeho románem byl Šál (1947), tedy příběh zkoumající myšlení psychopatického škrtiče žen.
A mějte na mysli, že taky v románu Psycho autor jen zužitkoval osudy dalšího skutečného vraha, totiž Eda Geina z Wisconsinu. Stejný Ed Gein se později stal i vzorem pro stahovače kůže (tedy nikoli Hannibala Lectera) z románu Mlčení jehňátek (1988) vymyšleného Thomasem Harrisem. Především ale, a toho jsem si všiml asi hlavně já sám, inspirovala Blocha v dětství zaslechnutá americká povídačka Boží dar (která vyšla i česky).
Mrtvou maminku zde najdou v temné (byť nefotografické) komoře až po dvanácti letech, a to jako „šedivou, schoulenou a na kost vyhublou stařenu“.
12.
Bude tu ovšem ještě spousta odpudivých míst, odkud Robert Bloch šikovně těžil.
Hned na první straně Psycha – například – i takto cituje z Říše Inků Victora Von Hagena: „Rytmus vycházel z něčeho, co bývalo tělem nepřítele. Kůže byla stažena a břicho napnuto, aby zformovalo buben, a celé to fungovalo jako hrací skříňka. Zvuky zaznívaly z otevřených lidských úst.“ Už po této pasáži mnozí knihu navždy odloží.
13.
Také H. P. Lovecraft (už je tady zas) rád obdobně citoval, i když ten spíš čistě fiktivní díla, která si sám i vymyslel. Tento Blochův učitel ovšem, a to už opakuji, psal i žil vší brutalitě skutečného života na hony vzdálen. Bloch jako osoba jistě také, oproti Lovecraftovi se však drsné realitě ve svých příbězích nevyhýbá a Normana Batese líčí už „moderně“. Jako děsuplnou figuru přecházející uvnitř novogotického domu a coby čtyřicátníka, který se dál a dál klukovsky probírá „hnusnými“ stránkami od Von Hagena: „S příjemným mrazením v zádech.“ A to vše kde? V matčině stínu, ve zhoubném matčině stínu. Norman Bates je totálně vnitřně rozštěpen a není divu, že Blochovu zájmu později neunikl ani zlověstný a taktéž rozpolcený pan Hyde, hrdina Roberta Louise Stevensona. Román Jekyllův odkaz (1990) napsal ve spolupráci s dosud žijící Andre Alicí Nortonovou (narozena 1912).
14.
Mám rád všechny čtyři díly filmového Psycha, ale zůstaňme u četby. Mimo Psycha vyprodukoval Bloch i další romány: Únosce (1954), Pavučina (1954), Pyroman (1961), Noční chodec (1964), Noční svět (1972), Ústav (1972), Americká gotika (1974)… A další sbírky: Zahrada tortury (1963), Příběhy krční tepny (1965), Lebka markýze de Sade (1965), Komnata hrůz (1966), Živoucí démoni (1967), Horečnatý sen (1967, psáno s Rayem Bradburym), Dům sekery (1976), Ven chřtány hrobů (1979) či Strach a chvění (1989). Už tituly dost signalizují…
15.
Autobiografie Tenkrát okolo Blocha vyšla rok před spisovatelovou smrtí, už roku 1981 ale věnoval Robertu Blochovi jeden z šesti esejů v knize Danse Macabre i sám Stephen King (nar. 1947). Nemyslete si však, i „samotného“ Kinga si Bloch dovolil parodovat.
A roku 1975 získává World Fantasy Award za celoživotní dílo. Ne, nikdy nedosáhl literárních výšin, jako dahlovský mistr černých point má ale hodně společného třeba s Edgarem Allanem Poem a není naprosto zapomenutelný a…
„Celou řadu povídek jsem napsal až poté, co jsem vymyslil zvlášť odpornou poslední řádku,“ šklíbil se tento provokatér.
(Rozšířený text kapitoly z knihy Norman Bates kontra Fantomas, Pro-libris, Plzeň)
Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
Nejnovější komentáře

Doporučujeme

CITARNY.CZ
Severské detektivky

www.alpress.cz


www.styl-zivota.cz

CZIN.eu