Ještě není konec (Michal Sýkora)

Zabila matka před pětadvaceti lety skutečně své dítě nebo to udělal někdo jiný? Kdo by ale mohl mít motiv k tak bestiálnímu činu? Komisařka Marie Výrová bude muset ve třetím knižním případu posoudit práci kolegů z roku 1987.

Michal Sýkora: Ještě není konecJe léto roku 1987. Dvanáctiletá Hanka tráví prázdniny u babičky své spolužačky Zuzany a její o dva roky starší sestřenice Magdy. Dívky se po večerech ve velkém domě baví vzájemným strašením při čtení Erbenova Vodníka nebo hororové sbírky Tichá hrůza. Zábavu jim kazí pouze půlroční chlapeček strýce Petra. Malému Lukáškovi rostou zoubky, a tak celé noci prokřičí. Zejména Magda těžce nese pozornost, která se podle ní miminku zbytečně věnuje. Žádná z dívek však dosud netuší, že brzy zažijí vodníka i tichou hrůzu dohromady
Současnost. Sedmatřicetiletá Hana prošla mnoha sezeními u psychiatrů. Stále se nemůže zbavit zážitků z otřesné události z prázdnin před pětadvaceti lety. Z nepochopitelné a brutální vraždy kojence byla tehdy obviněna jeho matka, Magdina teta Draha. Kromě Hanky a tety nikdo jiný tehdy v domě nebyl. Strýc i děda byli pryč, dívky šly s babičkou nakoupit a sousedé, myjící před domem auto, nikoho jiného neviděli.
Draha se k vraždě nepřiznala, ale po pár dnech se v cele oběsila, což bylo považováno za přiznání. Hana však nevěří, že by mohla teta dítě zabít. Tehdy totiž viděla v zahradě babiččina domu ještě někoho. Ve své dětské fantazii, vyburcované čtením Erbenovy balady, ho považovala za vodníka. Nebylo divu, že jí dospělí nebrali moc vážně. Nyní je však Hana přesvědčená, že onehdy viděla vraha. S pomoci svého muže spisovatele kontaktuje komisařku Marii Výrovou a prosí ji, jestli by se na starý případ nemohla znovu podívat. Marie je zpočátku skeptická – hledat jakékoliv zádrhele ve vyšetřování čtvrt století starého případu bude velmi obtížné. Nicméně když si vyžádá spis a o dovolené se do něj začte, začíná nabývat přesvědčení, že Draha malého Lukáše nezabila.

Michal Sýkora (narozen 1971) je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Pedagog, literární teoretik a spisovatel představil v roce 2012 poprvé čtenářům olomoucký vyšetřovací tým vedený komisařkou Marií „Velkou sovou“ Výrovou v románu Případ pro exorcistu. O rok později pak vyšel příběh z univerzitního prostředí s prvky thrilleru, Modré stíny. Román Ještě není konec je třetím a zatím posledním románem ze série pojmenované „Detektivové od nejsvětější trojice“.

První dva tituly byly zfilmovány do podoby stejnojmenných televizních minisérií. Kromě toho ještě byla natočena série Pět mrtvých psů, které ale nemají románovou předlohu. Autor nicméně pracuje na převodu do knižní verze, která se má podle jeho slov v mnoha ohledech lišit od verze televizní. Ještě není konec by se také měl dočkat uvedení na televizní obrazovky, a to pod názvem Vodník. Celou televizní pentalogii by pak měla zakončit série Živé terče, která je zatím pouze ve stadiu příprav. Ještě dodejme, že komisařku Výrovou ztvárnila herečka Klára Melíšková, v dalších rolích se objevili např. Stanislav Majer, Tereza Voříšková nebo Miroslav Krobot.

Autor se netají tím, že má v oblibě klasickou britskou detektivku, a tuhle oblibu můžeme vyčíst i z jeho románů. Případ pro exorcistu se částečně točí kolem kostela a tamějšího duchovního, Modré stíny jsou zase zasazeny do autorovi blízkému prostředí univerzity. Tedy prostředí, která se často v britských detektivkách objevují. Poslední Sýkorův román Ještě není konec sice začíná vraždou kojence, navíc obzvlášť brutální vraždou (spíše hodnou tzv. severských detektivek), ale později se částečně nese v duchu klasické „záhady zamčeného pokoje“, akorát přemístěné do zahrady starého domu. Kdo jiný mohl děťátko zabít, když nikdo kromě Hanky a tety v domě ani v zahradě nebyl? Jak by se tam dostal jiný pachatel? A jaký by měl motiv? Žije případný skutečný pachatel ještě? Vyšetřování starého případu navíc komplikuje fakt, že se vražda odehrála ještě za socialismu a že se možná leccos zanedbalo. Je otázkou, jestli je horší, že k tomu došlo tím, že měli vyšetřovatelé hned jasného pachatele a dále nepátrali, nebo jestli to byl úmysl na pokyn kohosi shora…

Často jsem si říkal, že kdybych měl někdy napsat detektivku, lákalo by mě umístit ji do sedmdesátých či osmdesátých let minulého století. Do nějakého idylického prostředí, do doby letních prázdnin, chození k vodě, výprav do lesů, rozkvetlých luk a polí šustících obilím. Pod tím vším by však kolovalo zlo v podobě nějakých děsivých událostí, což by ostře kontrastovalo s prosluněnými, bezstarostně trávenými dny. A přesně tak detektivka Michaela Sýkory začíná. Tři dívky prožívají krásný čas letních prázdnin. Nevědí skoro nic o světě dospělých, poťouchle se po večerech baví čtením strašidelné literatury. Další den je opět slunečný, v ospalé olomoucké čtvrti vládne klid. Většina obyvatel babiččina domu je pryč, v otevřených oknech mírně vlají záclony. A pak… vražda. Ve zlomku vteřiny vystřídá slunečnou pohodu noční můra, které se rodina už nikdy nezbaví.

Sýkorův román však má mnoho dalších rovin. Pochopitelně víme, že opravdu bude všechno jinak, a jak už to v podobných námětech bývá, bude nás zajímat, jak si komisařka poradí s na první pohled zcela jasným případem. Ve kterém jsou veškeré možné stopy už dávno vychladlé a paměť případných svědků (žijí-li vůbec ještě) značně ochablá
Nezanedbatelnou složku příběhu představuje dobře vystižená a uvěřitelná psychologie postav. Pro čtenáře snadno odlišitelní členové rodiny jsou každý jiný, ale mají něco společného – staré křivdy a sváry, kterém v každém přetrvávají i po těch letech. Na povrch vyplavou zejména při rekonstrukci na místě činu. Jak je vidět, děsivá událost je nesemkla k sobě, ale už tak nesourodou rodinu ještě více rozdělila. Mezi příbuznými, kteří se léta neviděli, vypukne ostrá konfrontace, která možná leckomu připomene vlastní rodinu nebo někoho z okolí. To vše samozřejmě svědčí o autorově kvalitě.

Poslední kapitoly přidávají knize ještě další, téměř až filozofický rozměr. Prostřednictvím úvah dospělé Magdy, která se nyní marně snaží o stmelení nestmelitelného, vyvolává autor u čtenáře otázky na téma odpuštění, potřeby vzájemné empatie, až po úvahu o hranici mezi sebeobětováním z pohledu dospělého a nesmyslnou „buzerací“ z pohledu dítěte. Jde i o to, jak naše idylické vzpomínky často zakrývají mnohem odlišnější a syrovější skutečnost. Což je dnes v době, kdy mnozí tak rádi vzpomínají na idylické dospívání za komunismu, stále aktuální.

Ještě není konec je po všech stránkách výtečný román. Poněkud smutný příběh začínající působivým kontrastem letních prázdnin a surového zločinu nabízí kromě napínavého znovuotevření pětadvacet let staré vraždy prokreslenou psychologii postav a třeba i námět k zamyšlení. Ve čtenáři zůstane možná ještě nějakou chvíli po přečtení hořká pachuť, ale určitě dlouho vědomí, že si přečetl kvalitní detektivku.

Text: Michal Sýkora (2016)
Vydáno: Host – vydavatelství, s. r. o.  (2016)
288 stran

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.