Martin Goffa: Není problém napsat pasáž, z níž vám bude fyzicky nevolno

Nedávno jsme vám nabídli dvě recenze českého autora, který je tak trochu tajemný. Martin Goffa je pseudonym bývalého kriminalisty, který po skončení policejní kariéry začal psát detektivní thrillery. V době jeho literárního debutu byl kritikem Pavlem Mandysem označen jako nejzajímavější nový český autor detektivek. Od té doby má za sebou už několik úspěšných knih a je hrdý na to, že se mohl zúčastnit světového projektu Praha Noir. Zmíněné dva recenzované tituly s „obyčejným hrdinou“ detektivem Mikulášem „Mikem“ Syrovým byly přihlášeny na Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihy roku 2016. Pro Centrum detektivky autora vyzpovídal Richard Spitzer.

V souvislosti s akcí v českých krimi thrillerech (ať už knižních nebo televizních) se často mluví o tom, že „to příliš neumíme“. Že nám akce, jakou vidíme v zahraničí, není blízká. Ve vašich dvou románech Dítě v mlze a Plaváček, přesto podle mě dokazujete, že i do českého prostředí lze dosadit pronásledování bývalého policisty a únosce, nebo dokonce i tematiku tzv. snuff filmů. V čem je tedy to tajemství?

Martin Goffa je tajemný autor. Foto: Tomáš Škoda
Martin Goffa je tajemný autor. Foto: Tomáš Škoda

Jestli se mi něco takového podařilo, tak to bylo spíš mimoděk, než že by šlo o nějak důkladně promyšlený plán. Ve svých knihách popisuju realitu, takže se nevyhýbám ani násilí, zároveň se však nesnažím lacině šokovat. Možná je tedy to tajemství v uměřenosti. Ano, i v Praze občas může vybouchnout auto, ale pokud bude něco takového na každé třetí stránce, ztratí kniha na uvěřitelnosti.

V jednom z dřívějších rozhovorů jste uvedl, že jste se rozhodl předvést policejní práci bez příkras, tedy takovou, jaká opravdu je. Nebál jste se, že to pro čtenáře bude příliš obyčejné? Že budou přeci jen očekávat onoho supermana, co trefuje doprostřed čela jednoho padoucha za druhým? Překvapil vás úspěch vašich knih?

Čtenáři, pro které jsou mé knihy obyčejné, můžou přece sáhnout po jiných autorech. V jejich knihách najdou speciální policejní týmy (které ve skutečnosti neexistují), efektní výbuchy mercedesů (trefených kulkou do pneumatiky) a další podobné výmysly. Klasickým příkladem je scéna, ve které jde zadumaný detektiv po chodníku, najednou se zastaví, někomu zavolá a řekne: Napíchněte mi telefon Františka Kotlety! Chápu, že když já popisuji, že k něčemu takovému nejdřív policista musí napsat odůvodněnou žádost podloženou důkazy, na jejímž základě soudce vydá časově omezený příkaz k odposlechu, který musí být doručen konkrétnímu odbornému pracovišti, může se některým čtenářům zdát, že děj zbytečně zdržuji. V pořádku, jde o jeho názor, ovšem já svůj styl měnit nehodlám. No, a jestli mě úspěch mých knih překvapil? Co na to říct… Zřejmě se našel dostatek čtenářů, kterým není úplně jedno, jestli čtou výmysly anebo realitu.

Ve vašich románech zmiňujete některé skutečné kauzy. Nakolik jsou reálnými případy ovlivněny zápletky Dítěte v mlze a Plaváčka?

Plaváček se zabývá fenoménem, který se v posledních době nebývale rozšířil, tzv. snuff filmy zobrazující skutečné týrání, či dokonce vraždy lidí. Podívejte na archiv zpravodajských serverů, kolik případů zbitých nebo umučených bezdomovců se u nás za poslední roky událo. Ti lidé kolikrát doplatili jen na to, že se nějaká parta výrostků chtěla pobavit, a život člověka na ulici pro ně neměl žádnou cenu. Dítě v mlze je naopak kniha o tom, jak člověk zahnaný do kouta vezme spravedlnost do svých rukou. Na tuto myšlenku mě přivedl známý případ dvou chlapců, kteří byli české matce odebráni v Norsku kvůli podezření z týrání. Jistě víte, o čem mluvím, dlouhou dobu toho bylo plné zpravodajství. Pro mě osobně ale norské úřady překročily všechny myslitelné hranice v okamžiku, když po několika letech vyšetřování řekly matce: Víte, ono to nakonec vypadá, že máte celou dobu pravdu a ty děti jste skutečně netýrala, jenže chápejte, ony už si zvykly v náhradních rodinách, tak se se prostě smiřte s tím, že už nejsou vaše. V té chvíli mě napadlo, jak také může zareagovat člověk, kterému oficiální úřad de facto ukradl děti. A právě o takové situaci je Dítě v mlze.

Právě vám vychází sedmá kniha s detektivem Mikulášem „Mikem“ Syrovým. Podle anotace se zdá, že bude pěkně temný. Máte s touto postavu v plánu pokračovat i v dalších románech? Přece jen se zdá, že v novém románu překročí jisté hranice…

Nemyslím, že je temnější než třeba právě Plaváček. Je ale fakt, že v předchozích knihách šlo vesměs o případy, na kterých Miko pracuje, zatímco teď se tragédie stala přímo jemu. Pokud je tedy ten příběh temnější, tak především pro ústřední postavu knihy. Možná jde lehký odklon ke špinavějšímu noir žánru, protože Miko se v důsledku situace přestává řídit zákony a naopak se začíná razit heslo, že účel světí prostředky. Jak to s ním bude v případném pokračování, to zatím sám nevím. Je fakt, že teď tahle postava stojí na určitém rozcestí a já se teprve rozhodnu, jakým směrem ji nechám pokračovat.

Plaváček Martin GoffaMám pocit, že Miko není často až tak hlavní postavou. Vaše příběhy jsou vyprávěny optikou několika postav a Miko někdy bývá pouze součástí policejní mašinerie a nemusí se přímo přičinit o dopadení pachatele. Bylo i tohle součástí vašeho záměru vyhnout se typu „superpoldy“ a dát přednost realitě?

Přesně tak. Ve skutečné policejní práci nikdy nejde o jednotlivce, ale o týmy. Ano, vždycky samozřejmě existuje nějaká vůdčí osoba, která o případu ví nejvíc, tahoun, který udává směr, ovšem pokaždé jde o práci skupiny lidí. Nad případem můžete strávit tisíce a tisíce hodin, což není v silách žádného jednotlivce. A navíc, všeználkové detektiv+psycholog+fyzik+chemický inženýr v jedné osobě se možná vyskytují v plytkých amerických seriálech typu C.S.I., realita je ovšem taková, že každý z nás má nějaké schopnosti a ty musí dát ve prospěch týmové práce. Ta je totiž jedním ze základních kamenů úspěšné práce.

Ve zprávách jsou krimi případy předkládány čtenářům či divákům v určité podobě, dost často ve tvaru majícím za úkol co nejvíce šokovat. Jak se vy sám díváte na podobné zprávy (pokud vůbec)? Vidíte teď za nimi, coby bývalý policejní profesionál, skryté souvislosti?

Samozřejmě, že pokud sleduji nějaký případ ve zpravodajství, vidím za ním i věci, které běžný občan nevnímá a ani vnímat nemůže. Pokud jde o způsob, jakým jsou takové zprávy předkládány, tak se mi sice nelíbí, ale je to nezastavitelný trend. V honbě za sledovaností musí každý zajít ještě o kus dál než jeho konkurent. Je pak už jen na divákovi, kdy řekne: Dost! S čím mám osobně největší problém, je to, že na tuto bulvární vlnu naskakují i veřejnoprávní média. Jak je možné, že štáb České televize čeká několik dní před věznicí na propuštěného vraha Kajínka? To je naprosté dno seriózní žurnalistiky.

V jednom rozhovoru jste také uvedl, že nechcete čtenáře šokovat násilím – to že pouze jaksi patří k případu, o kterém píšete. Vím, že sám detektivky nečtete, ale co říkáte na rostoucí vlnu morbidních detailů, především v tzv. severských detektivkách a britských thrillerech? Mám pocit, že se to stupňuje a že se někdy autoři trumfují, jakou nechutnost by ještě do knih vložili. Včetně vražd dětí, tedy něčeho, co by před pár desítkami let ještě bylo tabu.

Podobná odpověď jako na předchozí otázku. Je za tím snaha šokovat, posouvat hranice. Chápu to, přesto si ale myslím, že by to nemělo být samoúčelné. Není problém napsat pasáž, z níž vám bude fyzicky nevolno. Daleko těžší ale je zapracovat ji do knihy tak, aby v ní nerušila a vzhledem k ději dávala smysl. Všechno je ale opět na čtenářích, když o knihy s takto šokujícími detaily nebudou mít zájem, autoři se přizpůsobí.

Povídkou Tři mušketýři jste se také zapojil do zajímavé sbírky povídek Praha noir, přičemž psaní povídek jste se už věnoval už v povídkovém souboru Živý mrtvý a další policejní povídky. Jaká byla spolupráce na Praze noir? Měl jste nějaké konkrétní zadání (délka, místo děje atd.)?

Jsem hrdý, že jsem se mohl tohoto světového projektu zúčastnit. Měl jsem tu čest zařadit se aspoň na chvíli mezi velikány současné české literatury (Neff, Urban, Tučková, Šabach a další), kteří na knize také spolupracovali, a velmi doufám, že jsem svou účastí jejich úsilí neznehodnotil. Zadání znělo jasně, napsat v určeném rozsahu noir povídku, která bude mít vztah ke zvolenému místu v Praze. Já si vybral magický Vyšehrad a svou povídku o pomstě za dávnou zradu jsem nazval Tři mušketýři. Další třináctka autorů si také zvolila místa, která jsou jim blízká, a vznikl tak jakýsi turistický krimi bedekr, který představuje Prahu poněkud jinak, než je obvyklé. Kniha bude vydána v New Yorku, její česká verze je však již na pultech (také ve formě audioknihy) a já ji čtenářům vřele dopuručuji.

Dnes je dost běžné filmové či televizní zpracování úspěšných románů. Kdyby za vámi přišli filmaři, že chtějí adaptovat některou z vašich knih, souhlasil byste? A koho byste si dokázal v roli Mika představit?

Asi bych měl lehce rozpolcené pocity. Na jednu stranu bych to bral jako ocenění své práce, na stranu druhou bych měl obavy, jestli filmaři zachovají ducha mých knih a neudělají z nich jen klasický krimi výrobek bez barvy a chuti. Nicméně, nedávno jsem četl rozhovor s jedním světově uznávaným spisovatelem thrillerů, a ten filmařům řekl: Klidně točte. I když to zprasíte, ta kniha zůstane pořád stejně dobrá! No, a pokud jde o herce, kterého bych si v roli Mika uměl představit? Jiřího Bartošku jsme o třicet let prošvihli, Tom Hardy by asi neměl zájem, takže možná Petr Stach, který je Mikovi fyzicky i věkově nejpodobnější.

Když už jsme u té televize… Snaha předvést policejní práci bez příkras mi nabízí srovnání s úspěšným seriálem Případy 1. oddělení, které šlo bezesporu stejnou cestou. Viděl jste ten seriál? A co jste na něj říkal? Případně – pokud detektivní seriály v televizi sledujete – jakým dáváte přednost?

Případy 1. oddělení jsou jednou z výjimek, která policejní práci zobrazuje takovou, jaká skutečně je. Je to samozřejmě dáno tím, že spoluautorem scénáře je Josef Mareš, jedna z detektivních ikon, šéf skutečného 1. oddělení krajské kriminálky v Praze. Já přitom říkám, že kromě Případů 1. oddělení už existuje jen jeden český seriál, který práci policistů zobrazuje stejně dobře, a tím je Malý pitaval z velkého města. Jde sice o dílo ještě z dob socialismu, ale tím se nedejte zmást, jen málokde najdete práci detektivů popsanou tak věrně.

A na závěr odlehčující otázka – co říkáte tomu, že vás autor Jiří Březina na svých stránkách přirovnal k vašemu slovenskému kolegovi Dominiku Dánovi?

Budu doufat, že to Jiří Březina myslel v dobrém. Ale vážně, i když nejsem zrovna typ, který by se v honbě za úspěchem čtenářům podbízel, každé podobné ocenění je samozřejmě příjemné. I nadále ale platí, že píšu tak, aby se to líbilo především mně samotnému.

Děkujeme za rozhovor.

Share Button

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.