I na Islandu se vraždí, a pořádně ošklivě. „Královna islandské krimi“ ukazuje chladnokrevnou ostrovní společnost v nelichotivém světle…
Čerstvě povýšený detektiv Huldar dostane případ, který slibuje změnit kariéru – odstartovat ji nebo pohřbít. Obzvlášť brutální vražda matky tří dětí otřásla i otrlými poldy. Jedno z dětí bylo dokonce svědkem útoku, holčička se ale uzavřela a nechce nic říct. Je jasné, že potřebují pomoc odborníka. Na scénu vstupuje druhá hlavní postava, psycholožka a ředitelka Dětského domu Freyja. Jako odbornice na děti a jejich duši ví, jak postupovat v takových případech. Jenže čas běží a vrah už má vyhlídnutou další oběť…
Yrsa (snad dočasně) opustila Tóru, hrdinku série detektivek, která jí zajistila literární nesmrtelnost. Kdo tedy nahradil sympatickou advokátku s rodinou a neschopnou sekretářkou? Huldar je proutník, který se chce zlepšit, a Freyja má bratra ve vězení. Jejich spolupráce nezačala právě ideálně a čtenář trochu doufá, že autorka ty rozpaky a vzájemnou nevraživost rozehraje dál, že se tak dozvíme víc z jejich soukromí, jak jsme byli zvyklí u Tóry. Ale Yrsa s takovými detaily, jako je soukromý život postav, dost šetří. Odhaluje je postupně, stejně jako stopy k vrahovi. Snad dostanou víc prostoru v dalších dílech chystané trilogie…
Zdá se, že si autorka v nové sérii chtěla vyzkoušet americký styl thrilleru – s psychopatem, s brutálními vraždami, vzkazy, vedoucími k další oběti – ale hezky po svém, po seversku. Zpočátku proto můžete mít pocit, že jste něco podobného četli už nejmíň stokrát. Obzvlášť pan Deaver je na souboje s psychopaty přeborník. Severské detektivky jsou ale hodně jiné, pozvolnější, odtažitější, realističtější. Yrsa skloubila obojí a výsledkem je nesmírně depresívní čtení. Vraždy jsou odporné, policisté zdeptaní, pozůstalí traumatizovaní. Odlehčením není ani samotářský radioamatér, jehož příběh se prolíná knihou, aspoň ale díky němu máte víc možností dedukovat, napíná vaši zvědavost. Touha znát odpovědi na své otázky je tady největším hnacím motorem a hlavním důvodem, proč přelouskat celých 400 stran tohoto smutného příběhu, k jehož vyústění jste se ani nemohli přiblížit. Neviděla jsem totiž zpětně ani náznak stop, anebo jsem možná byla až moc deprimovaná.
DNA posbíralo na Islandu i v Dánsku ceny za nejlepší detektivku roku, ačkoli mě osobně přišlo, že se tentokrát Yrse nepodařilo napsat něco, co by vám v hlavě uvízlo na delší dobu. Je ale pravdou, že citlivější čtenáři by mohli mít po přečtení téhle knihy úplně jiný vztah k izolační pásce…
Originál: DNA
Z anglického vydání přeložil: Milan Lžička
Vydala: Metafora, 2017
407 stran
