V neděli 14. února 2010 zemřel Dick Francis, slavný britský spisovatel detektivních románů z dostihového prostředí, zároveň bývalý žokej a sportovní novinář. Několikrát také navštívil Českou republiku, pobyl mj. i na pardubickém závodišti. V minulosti jsem občas litoval, že jsem nevyužil některé z jeho návštěv a nepožádal ho při autogramiádě o podpis. Teď už ho bohužel nedostanu, a tak mi dovolte alespoň trochu se rozepsat o jeho zajímavém životě a neméně zajímavé tvorbě, připojit k tomu svou osobní zkušenost s některými jeho romány, které mě do jisté míry ovlivnily.
Začnu tím, co mnozí z Vás, kteří jste jeho knihy četli a zajímali se blíže o autora, patrně víte. Dick Francis se narodil 31. října 1920 v městečku Lawrenny v jižním Walesu. Koňské sedlo mu učarovalo už od malička, nicméně za války byl nucen vyměnit uzdu za knipl bojového letounu. Po válce se však ke koním – své velké lásce – vrátil. Stal se velmi úspěšným žokejem, vyhrál na 350 dostihů, byl šampiónem, jehož fanouškem se stala i královna matka (prý ji později osobně poslal každou svou novou detektivku). Často však vzpomínal na dodnes nepochopitelnou sportovní tragédii, která se mu stala ve Velké národní v roce 1956 v Aintree, kdy si uháněl do cíle pro jasné vítězství, když v tom jeho kůň Devon Loch (sama královna byla majitelkou tohoto koně) zkolaboval nějakých 40 metrů před cílem!
Ve zmíněném roce 1956 kariéru žokeje Dick ukončil. Do roku 1973 se pak živil jako dostihový novinář, přitom začal psát své detektivní romány. Během své spisovatelské činnosti vydal více jak 40 knih, které byly přeloženy do 20 jazyků. První román mu vyšel v roce 1962 a jmenoval se Smrt favorita. Dle mého názoru se jedná o jeden z jeho nejlepších románů. Dodnes si vzpomínám, jak jsem ho s napětím „hltal“ až do konce. Příběh byl také zfilmován (Dead Cert, 1974, http://www.imdb.com/title/tt0071394/).
Pro televizi byly pak ještě v letech 1979-1980 bez valného ohlasu zfilmovány dva romány, které u nás vyšly pod názvy Poslední šance a Start bez cíle. Jejich hrdinou byl (stejně jako v knihách) žokej Sid Halley, toho si zahrál u nás neznámý Mike Gwilym. V roce 1989 byly pak do podoby televizních detektivek převedeny další Francisovy romány – hrdinou trojdílné série byla postava jedné z Francisových knih, vyšetřovatel pojišťovny jménem David Cleveland, kterého ztvárnil poměrně známý britský herec Ian McShane. Šlo o tituly Hra s čísly (Twice Shy), Cena krve (Blood Sport) a Motiv koní (In the Frame). Bohužel ani v tomto případě se žádný ze zmíněných televizních zpracování nedočkal příliš vřelého přijetí.
Dick Francis žil dlouhý čas na Kajmanských ostrovech, a to až do roku 2000, kdy jej postihla tvrdá rána. Zemřela jeho žena Mary, která byla nejen jeho věrnou čtenářkou, ale i spolupracovnicí. Právě ona Dickovi radila s psychologií ženských postav jeho románů. Její smrt patrně slavného spisovatele natolik zasáhla (byli spolu 53 let!), že se rozhodl kariéru spisovatele ukončit. K radosti fanoušků se však k psaní románů vrátil v roce 2006, kdy vydal knihu Rozkazem. V psaní pak ještě pokračoval se svým synem Felixem (měl ještě syna Merricka), společně vydali tituly Mrtvý dostih (Dead Heat), Talár a dres (Silks) a připravovaný Vyrovnaný účet (Even Money).
Díky Dicku Francisovi jsme se mohli vždy podívat do fascinujícího a krásného světa profesionálních dostihů. Drželi jsme palce žokejům, zažívali starosti trenérů a ošetřovatelů, chápali nadšení lidí, kteří si tento sport oblíbili a měli s ním cokoli společného. Díky románům z dostihového prostředí víme, co je padok či vážnice, nebo jaký je život žokejů, kteří si musí hlídat váhu, a nějaká ta zlomenina na sebe nenechá dlouho čekat. To, že se do románů Dicka Francise (psaných vždy v první osobě) tak rádi začteme, je i nepochybná zásluha „dvorní překladatelky“ jeho románů, paní Jaroslavy Moserové-Davidové, jinak též lékařky a senátorky. Po její smrti v roce 2006 se překladů ujala Edda Němcová. Nesmíme zapomenout ani na nakladatelství Olympia, které všechny Francisovy romány u nás vydalo.
Možná se už tolik neví, že Dick Francis byl průkopníkem tzv. „oborové detektivky“, tedy žánru, který je dnes celkem běžný. Žánru, který u autora předpokládá dokonalou znalost prostředí, o kterém píše. A tímto odborníkem Dick bezesporu byl. Kdysi se ho v jednom rozhovoru ptali, kam chodí pro náměty svých knih. Francis jim odpověděl, že za život žokeje i novináře zažil tolik příběhů, že má o náměty do smrti postaráno. Kdo čel autobiografickou knihu Sport královen (The Sport of Queens; 1957), jistě v ní poznal i některé pozdější zápletky.
Osobně jsem se s Francisovým dílem poprvé setkal v příběhu Hra na fanty (Forfeit). Bylo to už hodně dávno, v létě na chalupě, kdy mi tuto knihu moje matka doporučila. Zpočátku se mi do toho moc nechtělo, a těžko jsem se knihou prokousával. Jak se však napětí s blížícím se koncem knihy stupňovalo (což je ostatně znak většiny Francisových románů), bylo těžší se od knihy odtrhnout, a nakonec jsem ji dočetl jedním dechem.
Dalším titulem byl Reflex. Hlavním hrdinou příběhu je amatérský fotograf Filip Nore, který získá po tragické nehodě svého kolegy podivnou krabici zdánlivě nepovedených fotografií a zkažených negativů. Brzy zjistí, že právě v tom je ukryto kolegovo velké tajemství. Jde vlastně o jakýsi sejf na jedné straně sportovního fotografa, manžela a otce, a na druhé straně vyděrače. V té době jsem také trávil hodiny v temné komoře, kdy mě pohltilo vlastní zhotovování fotografií, proto mi byl tento román velice blízký.
Následovala Hra s čísly (Twice Shy). Tehdy jsem začal pracovat jako programátor a trochu mě ovlivnil program na tipování šancí, kolem něhož se zápletka příběhu točila. Nakonec jsem si i já udělal něco podobného, byť se to netýkalo statistického zpracování sportovních výsledků, ale něčeho úplně jiného…
Pak už v mé knihovně nechyběla žádná kniha Dicka Francise. Většinu jsem si jich koupil sám, některé jsem dostal. V roce 1993 mě do jisté míry zasáhla kniha Cílová rovinka (Straight). Autor v ní líčí příběh žokeje Dereka, který je okolnostmi přinucen převzít po svém tragicky zesnulém bratrovi zasilatelský obchod s drahými kameny. S bratrem se Derek až do jeho náhlé smrti příliš nestýkal. Díky převzetí obchodu se ale o něm dovídá mnohem více, než za svůj dosavadní život věděl. Poznal, jakou udělal chybu, jakého ztratil člověka, ale už je pozdě. V tu dobu mi zemřela babička, a i já jsem si najednou uvědomoval, co všechno jsem nestihl, co jsem udělal špatně, a co už nikdy nejde vrátit…
Odešel úspěšný sportovec a ještě úspěšnější spisovatel (držitel mnoha cen). Troufám si tvrdit, že dlouhý čas, který mu byl osudem vyměřen (zemřel v 89 letech), prožil krásně a plodně. Celý život se mohl věnovat tomu, co ho baví, a ještě se tím živit. Kdo z nás má takové štěstí? Odešel i gentleman, dobrý člověk, jehož měli na dostizích všichni rádi.
Na závěr si na dokreslení dovolím uvést malou příhodu, kterou popsal kdysi jistý redaktor časopisu Mladý svět. Tam vyšel ještě „za totality“, v roce 1986 nebo 1987 (nevím už bohužel přesně) s Dickem Francisem rozhovor. Autor rozhovoru si se slavným spisovatelem po telefonu domluvil schůzku, Dick mu popsal, kde bydlí, a domluvili se, že na redaktora počká na nádraží v jakémsi městečku. Dotyčný redaktor si však spletl vlaky, jel snad dokonce i opačným směrem, zkrátka když byl již ve správném vlaku, měl dvě hodiny zpoždění. Po celou cestu si nadával, že je snad jediným autorem „totalitního bloku“, který může se slavným autorem udělat rozhovor a kvůli své „tuposti“ o tuto šanci přišel. Jaké však bylo jeho překvapení, když vystoupil na nádraží z vlaku, a Dick tam s klidným výrazem stále vyčkával, opřený o svůj vůz… I to o čemsi svědčí.
Přejme tedy slavnému žokejovi, tvůrci knih, které nás celá léta těšily, ať v tom nebeském dostihovém závodišti vyhrává jeden dostih za druhým. V cíli mu jistě budou držet palce jeho žena, společně s Dickovou přítelkyní, a překladatelkou, paní Moserovou…
