Autor skloňovaný ve všech pádech by psal i zadarmo

Po autorské dvojici manželů Ahndorilových publikujících pod pseudonymem Lars Kepler zavítala do Prahy další hvězda severské detektivky: norský spisovatel Jo Nesbø. Na eskalátorech v pražském metru si skoro nešlo nevšimnout reklam na jeho autogramiádu v Paláci knih Luxor v sobotu 14. dubna 2012 při příležitosti oslav desátých narozenin tohoto obřího knihkupectví. Den předtím proběhla v pražském hotelu Ramada s autorem tisková konference za účasti překladatelky severských detektivek (nikoliv Nesbøho) Karolíny Stehlíkové, Marka Turni, majitele nakladatelství Kniha Zlín, které vydává autorovy detektivky, a norského velvyslance Jense Eikaase.
Knihy Joa Nesbøho objevil Turňa v zahraničí. Sáhl po Nemesis, první knize, s kterou autor získal světový úspěch, ostatně i český. „Bylo mi jasné, že něco takového tady potřebujeme,“ konstatoval Turňa, jehož nakladatelství Nemesis vydalo v březnu 2011. Podle něj tedy v době, kdy již opadl hlavní boom kolem larssonovské trilogie. V češtině by série s Harrym Holem, v originále již dokončená, měla být kompletní v roce 2014. Paradoxní je, že nakladatelství vydává bestsellery autorovi, který se na českém trhu poprvé objevil už roku 2005. V novém překladu budou totiž vydány i knihy Netopýří muž a Červenka nese smrt, které dříve vydala Moba.
Aktuální informace, kterou autor obdržel ze zahraničí, je záviděníhodná. Po celém světě prodal už přes 14 milionů výtisků, čtenáři čeští koupili kolem dvaceti tisíc výtisků Nemesis a Pentagramu a patnáct tisíc výtisků Lovců hlav vydaných u nás souběžně s premiérou norského filmového zpracování. Bylo by zvláštní, kdyby prodeje dále nestouply i díky autorově návštěvě města na Vltavě.

Poprvé v Praze
„Pozval jsem se sám,“ přiznal se Nesbø. Před dvěma měsíci telefonoval s Turňou, a tak byla domluvena pražská cesta, kterou absolvoval se dvou dcerou a její kamarádkou. V Praze se přitom odehrávají pasáže v autorově detektivce Pentagram, kde figuruje třeba Václavské náměstí, a zmiňována je i v dětském Doktoru Proktorovi a prdicím prášku. „Je to poněkud trapné, že jsem v tomto městě ještě nebyl,“ dodal Nesbø, který navštívil většinu míst, o nichž píše. Dělal si však rešerše a jeho matka v České republice několikrát byla. Pomohla mu s tím, co považuje za důležité: s atmosférou města.
Když v 60. letech vyrůstal, všichni v Norsku sledovali hokej, i jeho otec a bratr. Pamatuje si, jak československý tým roku 1969 porazil Sovětský svaz. Jako člověk zvyklý hodně cestovat po světě z otázky vždy rozumí alespoň dvěma slovům, to čeština mu dělala větší problémy, třeba vyslovení příjmení hokejistů Nedomanského a Hlinky.

Recept na úspěch?
Když bude člověk úspěšný v jedné věci tak, aby si ho lidé pamatovali i v jiných oblastech, takový je autorův recept na úspěch. Sám zpíval v kapele; do devatenácti let, kdy si zlomil vazy, hrál fotbal; pracoval jako finanční analytik. Je pro něj důležité nezklamat své fanoušky a s humorem se označuje za ztraceného Moradonu z Molde, města, odkud pochází.
Ve své tvorbě je disciplinovaný, může psát téměř kdykoliv a nejraději tvoří na letišti. Rozhodně se tedy nerozzlobí, když bude mít letadlo tři hodiny zpoždění. Při cestě z Prahy plánoval psát novou knihu o doktoru Proktorovi.
Mluví o takzvaném převypravování. Když začne psát první kapitolu detektivky, už na knize strávil třeba rok času. Nejprve vytvoří synopsi kolem pěti stran, poté dvacetistrannou a poslední, zhruba stostránkovou, která už obsahuje i některé dialogy. Proces tvorby přitom označuje jako určité kouzlo, žádný konkrétní způsob inspirace nemá.
„Stále mě udivuje, že mi lidé platí za to, že píšu. Já bych to dělal i zadarmo,“ řekl o svých knihách, které nepovažuje za dokument o policejní práci. Lehčí je vytvářet fikci. „Já lžu.“

Alkoholik na plný úvazek
Hlavního hrdinu Harryho Holea považuje za detektiva americké drsné školy importovaného do Norska. Je určitým reprezentantem norských mužů kolem čtyřicítky, rozhodně ne stoprocentním. Ti mají ráno žízeň a fungují s kocovinou, Harry je alkoholik na plný úvazek. A vyšetřuje nepěkné věci.
V souvislosti s násilím ve svých knihách autor hovoří o zvědavosti, pokud jde o zlo. Během vyprávění vzpomínal — za názorného doprovázení gestikulací — jak kdysi pozoroval spolužáka, který trhal pinzetou mouchám nožičky a křidýlka.
Zminíl i tradici společenské kritiky, pokud jde o severské detektivky. Tím samozřejmě myslí knihy dvojice Sjöwall a Wahlöö z šedesátých a sedmdesátých let, které u nás vyšly kompletně ještě před rokem 1989, dávno před líbivými hesly o pokračovatelích Larssona. Politika, která je hrou o moc, je pro Nesbøho zábavou. Reflektuje ji však i ve svých knihách, například v titulu Červenka nese smrt se můžeme dočíst, jak jsou Norové vzděláváni o druhé světové válce.
Před časem publikoval Respekt a Literární noviny autorův článek o událostech na ostrově Utoya v červenci 2012. Nesbø, autor detektivek, o tom psát přímo neplánuje. Lehčí je podle něj psát fikci. Už z dřívějška má určitou zkušenost: když napsal scénář pro příběh, ve kterém umírali mladí lidé, novinář odešel z promítání, o něčem takovém nemohl psát recenzi…
Je určitě dobře, že se k takové věci vyjádřil. A nejen mladší čtenáře zase potěší aktuální práce na nové proktorovské knize. Hlavním úspěchem autora skloňovaného ve všech pádech jsou však jednoznačně detektivky. Připravovaná Scorseseho filmová adaptace knihy Sněhulák, česky plánovaná k vydání na letošní podzim, by autorovi mohla získat ještě další čtenáře.

Fronta na Nesbøho
Ne že by si na jejich nedostatek v Česku mohl stěžovat. Na sobotní autogramiádě se táhla fronta od Luxoru až téměř k Opletalově ulici. Kolemjdoucí se jen podivovali a divil se i samotný autor, který si frontu natáčel do svého chytrého telefonu. Dost lidí přitom teprve vycházelo z knihkupectví s čerstvě koupenými výtisky jeho knih.
Před začátkem samotného podepisování Nesbø poznamenal, že tak velkou frontu ještě nikde nezažil — a aby se dostalo na všechny, mohl podepsat každému jen jednu knihu, navíc ještě bez věnování.
Kniha Zlín autorovým knihám věnuje péči, co se týče vzhledu i propagace, tak se třeba autorovy návštěvy v Praze ještě někdy dočkáme, třeba právě při filmové premiéře a třeba zbude i více času. Kdo ví. Jo Nesbø působí velmi sympaticky a nevypadá, že by ho zájem veřejnosti nějak obtěžoval.
Když už si však překladatelka Kateřina Krištůfková dala práci s tabulkou obsahující, jak skloňovat autorovo jméno ve všech pádech, nebylo by možná nemilé, kdyby se té tabulky pro příště všichni více drželi. Špatné skloňování svého jména by zřejmě stejně nepoznal, z otázek novinářů už třeba příště pochytí aspoň ta dvě slova jako v jiných jazycích.