Kniha Potíže v ráji představuje Stanislavu Chmelanovou, dosud publikující krátké detektivní povídky, jako autorku příběhů delšího rozsahu. Její tři detektivní novely mají řadu věcí společných. Odehrávají se vždy alespoň zčásti ve východních Čechách, řeší příběhy mladých žen, v jejichž blízkém okolí se vyskytne zločin, který se ony snaží vyřešit. Do toho se proplétají milostné či osobní vztahy a pachatelem může být někdo z blízkých.
Nejdelší detektivka celé knihy, Divoženka sama v lese, je celá vyprávěna v první osobě Adélou. Anonym, který dostane, nepůsobí nijak originálně. Chceš vědět pravdu o vašem manželství? Adéla řeší problémy v práci a vzpomíná i na konec svých vysokoškolských studií v Praze před tremi lety. Tehdy byla na kolejích, kde bydlela i Adéla se svou kamarádkou Pavlou, jedna dívka zavražděna. Tehdy se Adéla vžila do role detektiva a anonym ji nenechá chladnou ani nyní…
Prostřední Nedívej se, co je pod kamenem vypráví Aneta. Rozsahem jde o nejkratší a zároveň nejméně komplikovaný příběh, nikoliv ke škodě z čtenářského zážitku. Anetin výrazně starší manžel zemřel. Spáchal sebevraždu, protože byl těžce nemocný, nebo se jednalo o vraždu? Zmizel manželův dopis a Aneta se potýká s finančními problémy. Kromě manželova úmrtí řeší i smrt svého otce, ke které došlo před lety.
V titulním příběhu Potíže v ráji se v jednotlivých kapitolách tentokrát střídají různí vypravěči. Znovu se na scéně objevuje blondýna Erika pátrající už v čtyřech povídkách knihy Čtyři dny života (2006). Ta je vypravěčkou stejně jako Petra, Milena a její syn Kryštof. Rájem v názvu je satelitní městečko, do kterého se šťastně vdaná Erika přistěhovala. S malou dcerou, svými dvěma kamarádkami a jejich manželi zavítá do ráje tropického, Dominikánské republiky. Satelitní městečko, kam se zase vrátí, už takovým rájem není, došlo zde totiž k přepadením žen.
Troufám si tvrdit, že příběhy mladých dam ocení především ženské čtenářky. Chmelanová své detektivky píše čtivě, z vysokoškolských pasáží v prvním příběhu přímo číší radost a mládí (že by autorčina vlastní vzpomínka?) kontrastující s životem s pracovními a rodinnými starostmi. Právě to je její silná stránka. Žádné akční scény a výrazné stupňování napětí, ale řešení mezilidských vztahů, jejichž napjatost doplňují mrtvoly, třebas i podezírání přátel a vlastní život v ohrožení, to občas proložené humorem: když například v posledním příběhu malý Kryštof porovnává kamarádky své matky, krásnou blondýnu Eriku a černovlasou dredařku Petru. Novely plynou v poklidném tempu, i když se zde vraždí nebo páchají jiné delikty, nenudí však. Střídání vypravěčů v poslední novele, což sice není autorčin vynález, příběh ozvláštňuje: postavy sebe navzájem hodnotí, a co si myslí samy o sobě, nemusí si o nich vždy myslet ostatní.
Vysokoškolská retrospektiva v prvním příběhu — a díky tomu jde asi o nejlepší detektivku celé knihy — netvoří jediné pasáže z minulosti. V „Divožence“ jsou i další a pasáže popisující něco, co se odehrálo dříve, používá Chmelanová i ve zbylých dvou novelách. Někdy dokonce proložené kurzivou. Až si skoro říkám, že by s těmito retrospektivními scénami šlo příště trochu šetřit, aby snad zbytečně nemátly a čtenář se orientoval v ději, výrazně to však nevadí.
Jen se knize mohla věnovat větší péče při opravách textu. Obzvlášť čárky chybí nemálokrát, kde být mají. A to je u povedené a milé knihy škoda, stejně jako špatné číslování kapitol v závěru prostřední novely.
Vydalo nakladatelství Moba, Brno 2012
edice Původní česká detekltivka, 153. svazek
www.mobaknihy.cz
248 stran
