Ukázka z knihy Ondřeje S. Nečase Noční motýl

Nakladatelství Mystery Press vydává další historickou detektivku a my vám z ní přinášíme ukázku. Noční motýl Ondřeje S. Nečase čtenáře zavádí na Moravu 15. století. Rytíř Mojmír a jeho druhové se v románu budou muset v zapadlém městečku vyřešit sérii podivných vražd, které místní přisuzují působení víly zvané Noční motýl. Protože Mojmír nevěří na přízraky, musí najít sám skutečného pachatele z masa a kostí.

Přečtěte si ukázku z knihy.

Noční obloha byla jasná a posetá hvězdami. Její čistotu poskvrnilo jen málo mraků, které vítr ve výšinách hnal od západu, ale sem dolů dosáhly pouze občasné závany nočního vánku. Bylo ticho, nic se nehýbalo. Dva muži stáli na louce u výběžku lesa a naslouchali, ale kromě občasného hlasu sovy a sem tam zaskřípání kmene stromu neslyšeli nic.

Menší z mužů si dřepl do trávy a těžce oddechoval, po zátylku mu stékal pot. Jeho druh stál vzpřímeně a bez hnutí hleděl kamsi do neprostupné temnoty mezi stromy, oči se mu ani nepohnuly. Vypadá trochu jako pták, pomyslel si menší muž; tvor, který se vždycky drží s jistou zasmušilou důstojností, i tehdy, když zobákem rozrývá čerstvý hrob.

Bezděky si otřel dlaně do nohavic. Louka zvlhlá noční rosou voněla po pelyňku, ale pach smrti zůstával přítomný, byl vlezlý a neodbytný jako nevítaný přítel.

Byla to dlouhá noc,“ odkašlal si.

Druhý muž se nehýbal. Už byl myšlenkami jinde, to bylo zřejmé. On ten pach nevnímal, neměl o jeho přítomnosti tušení. Mrtví pro něj byli jako… vzpomínky, jež se nechtějí vybavit, lhostejní kolemjdoucí, kteří neodpovídají na volání. Neviděl je jako schránky, jež se v hlíně rozpadají v prach a čekají na poslední soud, pro něj vlastně nikdy neodešli.

Menší muž si odplivl. Já mrtvé znám, chtělo se mu říct, jsou tiší a pokojní, a jestli po něčem netouží, je to pozornost. Jenže v tvé hlavě, příteli, tam nejspíš pořádají hodokvas.

Měli bysme jít,“ zkusil to znovu. „Bude svítat.“

Nebyla to pravda, spíše přání, do rozbřesku jistě zbývalo pár hodin. S nadějí přehlédl východní obzor a oči mu sjely do koruny dubu. Mrtvá víla mu vracela pohled a její oči byly prázdné, až děsivě prázdné a zbavené všeho lidského. Tvář ukrytá v lesklém peří se v sevření provazu zvedala vzhůru, a přesto jako by se obracela na něj a zakalené sivé oči hledaly jeho vědomí.

Nekoukej na mě,“ zašeptal bezděky.

Nahmatal čutoru u pasu a přihnul si trnkové pálenky. Mrtvolný pach ustoupil, ale nezmizel.

Mluví k tobě?“ otázal se náhle jeho druh.

Přikývl s hrdlem lahve mezi zuby.

Neměli jsme…,“ zachrchlal a polkl palčivý mok, který jej dnes vůbec nezahřál. „Neměli jsme jí to dělat. Ona…“

Je nádherná,“ pravil muž podobný havranovi s očima upřenýma vzhůru. „Nikdy ve svém ubohém životě nebyla tak krásná. Jistě je šťastná, když to vidí. Pokud dnes k tobě přijde, nezaháněj ji, vyslechni, co ti chce říct.“

Odkudsi z veliké dálky zazněl hlas trubky ponocného, jenž připomínal, že noc aspoň z malé části stále patří lidem, a ne jen nočním tvorům.

To určitě,“ zamumlal a odvrátil zrak. Ty sám si užívej společnosti proradných stvoření, dodal v myšlenkách, jen ať tě její studená kůže zahřeje.

Vánek rozčechral peří na prsou mrtvé dívky, jako by se chystala rozevřít náruč.

Jdeme,“ vyskočil na nohy, „pro lásku boží, pojďme už odtud!“

Tma je pohltila a víla zůstala sama v chladném objetí větví a padající rosy.

* * *

Kočár se znakem moravského zemského soudu provázený družinou deseti jezdců jednotvárně skřípal na kamenité cestě.

V čele jeli dva muži s praporci na kopích a v jejich zamračených tvářích bylo možno číst, že taková jízda nepatří k povinnostem, po kterých by toužili. Blížilo se poledne a na cestě byli od brzkého jitra. Dávno vzdali snahu držet prapory rovně a ve stejné výšce, opírali si je o závěsy na sedlech a snažili se co nejvíce ulevit zdřevěnělým pažím. Nevrle hleděli na nerovný úsek cesty, který se před nimi táhl a postupně spadal do údolí k řece.

Na protějším břehu cesta zase stoupala do svahu kopce vymýceného tak, aby holý pruh otevřené krajiny umožňoval nerušený výhled na údolí a přívoz, kterým musel projet každý, kdo chtěl užít této zemské silnice. Hrad nahoře na kopci se rýsoval proti čisté obloze a jeho kamenné stěny v ostrém podzimním slunci vypadaly tmavší, než by měly být, jako přísná, trochu nepatřičná skvrna na zeleném úbočí.

Za kočárem jeli ve dvojicích další ozbrojení muži a průvod uzavíral jejich velitel, rytíř Mojmír Mráz ze Žezlic. Byl to mohutný muž s divokým ježatým obočím, vousem a rozčepýřenými kníry, což byl jediný porost jeho hlavy. Holou lebku si zakrýval čapkou z králičí kůže s dovnitř obrácenou kožešinou a přes levé oko měl přetaženou pásku z černého hedvábí. Nosil ji tak, třebaže na oko trochu viděl, měl ho ale ošklivě zkřivené po staré ráně píkou a světlo mu nedělalo dobře.

Seděl zachumlán v těžkém vlněném plášti, jehož dlouhé cípy přetáhl přes boky a zadek koně, jako by chtěl i svému zvířeti dopřát tepla. Vraník byl trochu podobný svému pánu, měl zjizvenou hlavu i plece, chyběla mu půlka ucha a krok měl pravidelný a úsporný, jako by věděl, že každý zbytek sil se mu ještě může hodit.

Mojmír Mráz zastával úřad soudního zmocněnce zemského hejtmana, jeho úkolem bylo jménem nejvyššího moravského úředníka prosazovat rozhodnutí soudu tam, kde bylo třeba, a ve spletitějších případech napomáhat těmto rozhodnutím patřičným ověřováním nezbytných informací. To zahrnovalo občas tvrdé jednání s urozenými muži, kteří byli pohnáni k soudu a odmítli se dostavit, občas opatrnou diplomacii, probírání se záplavou lží a překrucování skutečnosti, někdy vciťování se do myšlenek svědků a pochopení jejich spletitých zákoutí, a někdy prostě jen zajištění bezpečného doprovodu, když se musel některý z významnějších soudních úředníků vydat na cesty.

To už je Kružanov?“ uslyšel vedle sebe a vytrhl se tak ze zadumání.

Po jeho boku klusal jinoch oděný jen v lehkém kabátci s pláštíkem, který mu splýval z ramenou, aniž by si kladl ambice jakkoliv svého nositele chránit před svěžím povětřím podzimního dne.

Kristián Strachovský, jeho páže, měl nepříjemný zvyk najít za každé situace zbytečnou otázku, kterou by mohl položit.

Jsem na něj zvědavý,“ pokračoval. „Ty pana Dadiboha z Prosenic znáš, že, pane?“

Bojovali jsme spolu,“ odvětil Mojmír Mráz.

A to… bok po boku, nebo proti sobě?“

Nu, věci jsou někdy složité, jak víš. U Konopiště jsme bojovali společně za krále Jiřího, ačkoliv Dadiboh byl dříve přítelem Zdeňka ze Šternberka, který se postavil proti králi. Ale za čas přešel na stranu Matyáše Korvína, takže jsme byli vlastně nepřátelé. A dnes…,“ odmlčel se a tváří mu přelétl letmý úsměv, „dnes má každý z nás nějaký úřad v zemské vládě pod moravským králem, jenž sedí kdesi v Uhrách a sdílí nedělitelnou českou korunu s polským Vladislavem z rodu Jagellonců. A zda jsi přítel, nebo nepřítel vyplývá z toho, který z urozených pánů si tě pamatuje. Jestli sami na něco vzpomínáme, jsou to spíš týdny a měsíce trávené v ležení, pitky před bitvou… taková spojenectví ve vzpomínkách přetrvají, zatímco ty nepříjemné části odvál čas.“

Je opravdu tak bohatý, jak se povídá?“ vyrazil Kristián, který nerad setrvával u jednoho tématu příliš dlouho.

Nevím, co se povídá,“ opáčil Mojmír zachmuřeně.

Že prý jeho otec nashromáždil jmění za husitských válek,“ vypočítával Kristián, „a to spíše z vypálených klášterů než jako čestnou válečnou kořist, a že stačil včas přejít na Zikmundovu stranu, a tak si udržet pozemky. A sám Dadiboh prý dostal od krále Matyáše několik měst, ale prodal je Vilémovi z Pernštejna za roční rentu a ponechal si jen tento hrad, kde se stará o výběr mýta na obchodní cestě…“

A má sklepení plné pokladů, co?“ zasmál se Mojmír. „Ne­ smíš věřit všem povídačkám. Pokud já si pamatuji, byl Dadiboh už tenkrát před dvaceti lety spíš asketický typ, neovládaly ho vášně ani pro mamon, ani pro nic jiného.“

Kristián se nechtěl vzdát romantických představ tak rychle, ale to už dorazili k přívozu, takže měl postaráno o jinou zábavu.

Zepředu se ozvalo volání a průvod zastavil, jezdci se seskupili kolem kočáru a sesedali. Mojmír projel mezi nimi, aby dohlédl na nakládání; u břehu už byl připravený velký vor svázaný z dlouhých dubových klád, na který se mohlo vejít hned několik plně naložených kupeckých vozů či pár desítek jezdců i s koňmi.

Z okna krytého kočáru vyhlédla přísná kozlí tvář vrchního písaře Sabatila a obhlédla dění na břehu.

Ukažte mi denní záznamy,“ štěkl na celníky, kteří se prodírali houfem zbrojnošů. „A zápisy o vyplacené mzdě. Počty koní, dobytka, a tak dále…“

Už už to vypadalo, že z kočáru vystoupí, nakonec si to ale rozmyslel a poslal jen jednoho ze svých pomocníků, kteří se vezli s ním a hlídali krabice s listinami a pečetěmi – snad kdyby nějaký loupežník chtivý úředních cenností překonal ozbrojenou stráž –, aby za ně mohli hrdinně položit život.

Přičinlivý úředník zkontroloval stav voru a vodícího lana nataženého přes řeku, zda není zanedbávána povinná údržba, nechal si předložit patřičné knihy a dohlédl na řádné zapsání jejich družiny. Vozka zatím najel s kočárem na prám a brzy mohli vyrazit dál.

Na hradě už bylo na jejich příjezd vše připraveno, ale jestli Kristián očekával velkolepé přijetí plné bohatství a lesku, dostalo se mu zklamání. Pan Dadiboh si podle všeho nepotrpěl na okázalost, a ať už byly pověsti o hromadách zlata v jeho sklepeních pravdivé či smyšlené, nepokoušel se je nijak podporovat.

V ústrety jim vyšel purkrabí hradu, který poslal čeledíny postarat se o koně a ukázat zbrojnošům ubytování, sám se uctivě ujal urozených hostů a dovedl je do přijímací síně v paláci hradu. Tam na ně čekal pan Dadiboh.

Zestárl od doby, kdy ho Mojmír viděl naposled, ale to, uvědomoval si, platilo pro ně oba. Byl to už kmet se šedivými vousy a shrbenou postavou ztrácející se v přepychovém brokátovém plášti, která už nijak nepřipomínala někdejšího bojovníka. Když vítal hosty, zdálo se, že jeho mysl bloumá jinde, jeho tvář byla zachmuřená, jako by mu čerstvá bolest svírala duši a nedovolovala očím vystoupit ze zajetí vrásek.

Spolu s ním tam byl jeho vnuk Radslav, mladík asi osmnáctiletý, a jak se zdálo, i na něj doléhal jakýsi stín. Tvář měl sevřenou úzkostí a téměř nepromluvil, jen když došlo na povinný přípitek na uvítanou, tiše pronesl několik prázdných, zakřiknutých slov.

Celý dům byl zahalen jakýmsi napětím, to bylo Mojmírovi zřejmé od prvního okamžiku, nedokázal se však dobrat jeho původu.

Písař Sabatil si zřejmě nic z toho neuvědomoval. Jeho tvář, obvykle bledá, nabírala šedivou barvu, nebylo mu po dlouhé cestě dobře a vyjádřil přání trochu si odpočinout, než se pustí do práce.

Připravili jsme všechny truhlice s dokumenty v komnatě v jižním křídle,“ ujistil jej purkrabí, „už jsem tam nechal odnést zavazadla, je tam připravené i lůžko a občerstvení.“

Písař, který pod vidinou stohu pergamenů a mnoha hodin poklidného sčítání sloupců čísel poněkud pookřál, se nechal purkrabím odvést do komnaty a pan Dadiboh zatím rozkázal sluhům, aby se postarali o pohodlí rytíře ze Žezlic a splnili všechna jeho přání. Jen krátce při tom zavadil o Mojmírovu tvář a ten měl pocit, že se chystá ještě něco říct, avšak nestalo se tak, utrousil jen něco o tom, že jde pokračovat v modlitbách, a rozloučil se.

Vypadá to, že se tu něco stalo,“ prohlásil Kristián, jen co byli venku ze síně, a dával si pozor, aby je neslyšeli sloužící, kteří jim ukazovali cestu a táhli jejich sedlové vaky. „Možná bych se mohl vmísit mezi služebnictvo, jako že pán ráčí shánět speciální bylinky na zažívání nebo tak něco, a nenápadně se vyptat, proč jsou tu všichni tak vyjevení.“

Kristián Strachovský nikdy nepromarnil příležitost, když šlo o to připlést se do nějakého vyšetřování. Bylo mu necelých čtrnáct let a ve službách pana Mojmíra byl už téměř tři roky, provázel ho při diplomatických cestách i při několika pátráních po vrazích a prohnaných podvodnících – a shledával tu práci zábavnější, než by snad mělo příslušet bohabojnému mladému muži, který jednou převezme panství s několika skvělými revíry a prosperující cihelnou.

Jeho otec si pro něj výslovně žádal průpravu na všechny aspekty života rytíře a pan Mojmír nehodlal nic zanedbat. Prokládal proto čtení latinských spisků o etiketě a lekce ze zemského práva občasnými stručnými, leč výživnými výklady na praktická témata, jako je kupříkladu určení stáří mrtvoly či rozpoznání otravy rulíkem. Pro rétorická cvičení volil vedle klasiků také některé povedené soudní žaloby a na trénink krasopisu nejlépe sloužily předepsané otázky při útrpném právu.

Kristián byl pilný student, někdy se ovšem hrnul do věcí až příliš po hlavě.

Nechceme naše hostitele urazit. Ví Bůh, o co se jedná. Na nic se nevyptávej a jenom měj oči a uši otevřené. Myslím, že se nám ty důvody brzy odhalí samy.“

Jeho proroctví se splnilo záhy. Mladý Radslav ho vyhledal, sotva v komnatě osaměli, a tiše mu oznámil, že jeho děd by si s ním přál mluvit.

Zdálo se, jako by mladík za těch pár minut ještě zestárl, jeho tvář zastíraly chmury, které se vyrývaly do kůže vráskami a oči plnily chladem. Mojmír odhadoval, že mezi ním a jeho dědem došlo k nějakému výstupu, ale nebyl si jistý, s jakým výsledkem. Když teď na Radslava hleděl, cítil z něj nejen tichý žal skrývaný hluboko v srdci, ale též jakousi tvrdou umanutost, jako by osud, jenž ho pronásleduje, byl nepřítelem, kterému se může postavit s mečem a výzvou k boji.

Nevyptával se a zamířil do hradní kaple, kde pana Dadiboha zastihl.

Jejich rozhovor byl krátký, vlastně jen pár slov, která se šeptavě rozléhala v tiché kapli pod zlaceným tabernáklem, byla to však ta nejosobnější slova, která od Dadiboha z Prosenic kdy slyšel.

Můj syn zemřel mladý,“ řekl. „Vkládal jsem do něj velké naděje, že znovu pozvedne náš rod, osud však tomu chtěl jinak. Vychoval jsem jeho děti, jak nejlépe jsem dokázal, doufal jsem, že ještě stihnu na tomto světě vidět, jak naše jméno získává znovu slávu. Avšak…“

Svíce mu ozařovaly tvář shora a nechávaly jeho oči ve stínu. V té chvíli vypadal opravdu staře.

Moje vnučka pro mne zemřela již před měsícem. Nepátral jsem po ní a její hrob podle mého soudu může být zapomenut, můj vnuk se mnou ale nesouhlasí. Trvá na uložení ostatků své sestry v rodinné hrobce. Nebudu mu v tom bránit, ani pomáhat, ty však, pane Mojmíre, jelikož ta záležitost snad spadá do působnosti tvého úřadu, bys mohl dohlédnout…“

Ta slova byla tvrdá a odtažitá, ale v jeho pohledu, jak Mojmír dobře viděl, se zračila prosba. Snad i zoufalství, které však patřilo k citům natolik umlčovaným, že nedokázalo najít cestu na povrch.

Kde je její tělo?“ zeptal se.

Den cesty odtud, v Častovicích. Radslav se tam chce vypravit okamžitě.“

Mojmír chvíli čekal, jestli mu starý rytíř neřekne více, jeho ústa se však sevřela a oči se odvrátily. Víc už se nedozví.

Dobrá tedy,“ pravil a tím začala cesta, na jejímž konci čekala temnota a smrt v podobě tak podivné, že ani všechny jeho zkušenosti nenabízely způsob, jak jí porozumět.

Anotace:
Září 1489. Mojmír Mráz ze Žezlic, zmocněnec moravského zemského soudu, přijíždí na hrad starého přítele, aby vyšetřil smrt jeho vnučky. Dívka se ztratila mezi potulnými komedianty, k nimž utekla před nuceným sňatkem – smutnému osudu však uniknout nedokázala.
Stopy vedou do zapadlého městečka uprostřed moravských lesů, kde pokojné občany právě děsí série podivných vražd. Vypráví se, že před dvanácti lety se v okolí zjevovala víla zvaná Noční motýl a setkání s ní znamenalo rozkoš, nebo smrt. Nyní se zdá, že přízrak někdo vyvolal opět, a starý strach získává novou podobu.
Mojmír však nevěří, že vraždy jsou dílem ďábelské bytosti a spravedlivou odplatou za chtíč a hrabivost. Vydává se najít vraha z masa a kostí, jehož temné záměry, skryté za útoky nehmotné víly, postupně vyplouvají na povrch.
Nakladatel: Mystery Press

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.