Ukázka z knihy Francka Thillieze Syndrom E

Franck Thilliez (1973) patří mezi nejčtejnější francouzské autory. Než se stal spisovatelem, pracoval v oboru IT. Pro  napsání vědecky zaměřeného thrilleru Syndrom E, ho inspirovala láska k filmům. Syndrom E patří série s ústřední dvojicí vyšetřovatelů Lucií Henebelleovou a komisařem Sharke.

„Syndrom E je fascinující čtení, které vám přiblíží zajímavá fakta z historie forenzní vědy a různá exotická místa. Věnuje se tématice kontroly mysli a genocidě. Pár zabijáků, kteří se nezastaví před ničím, jsou jen špičkou ledovce…“
– z recenze na portále Goodreads.com

Přečtěte si ukázku z knihy.

syndrom-eO dvě hodiny později a o dvě stě kilometrů dál od Lille hleděl šéf oddělení pro násilnou trestnou činnost Martin Leclerc na trojrozměrný obrázek lidské lebky na monitoru. Zcela jasně rozeznával mozek a nejrůznější části lidského obličeje: špičku nosu, pravé oko, chrupavku u vstupu do levého ucha… Potom ukázal na zelenou oblast v levé horní části spánkového laloku.
„Takže tohle se rozsvítí pokaždé, když ti něco řeknu?“
Komisař Franck Sharko se zakláněl na hydraulické židli, na hlavě měl helmu se sto dvaceti elektrodami a upřeně zíral na strop.
„To je Wernickeova oblast, která je propojená s centrem lidské řeči. Ve chvíli, kdy slyšíme hlas, se u tebe i u mě do toho místa vlije krev. Proto ta barva.“
„Úžasné.“
„Stejně úžasné jako to, že jsi tady. Nevím, jestli si to pamatuješ, ale pozval jsem tě na skleničku k sobě domů, Martine. Tady dostaneš leda tak hnusný kafe.“
„Tvůj psychiatr neměl nic proti tomu, abych se vašeho sezení zúčastnil. A tys mi to sám navrhl. Zapomněls?“
Sharko položil ruce na opěradla a jeho snubní prsten cinkl o kov. Už dlouhé týdny, co na tato sezení chodil, se nedokázal pořádně uvolnit.
„Co vlastně chceš?“

[ 14 ]

Šéf oddělení násilné trestné činnosti si s unaveným výrazem promasíroval spánky. Pracovali společně už dvacet let a zažili spolu hodně těžkých chvil. Děsivé zločiny, rodinné tragédie i zdravotní problémy.
„Našli je před dvěma dny. V nějaké díře mezi Le Havrem a Rouenem. Představ si, že se to tam jmenuje Notre-Dame-de-Gravenchon. Mrtvoly pohřbené na břehu Seiny. Určitě jsi o tom slyšel v televizi.“
„Na tom staveništi, kde mělo vést potrubí?“
„Ano. Média už byla na místě, protože ta stavba je sama o sobě problematická. Našli celkem pět mrtvol s odříznutými lebkami. Vyšetřovatelé z Rouenu spolupracují s místní četnickou stanicí. Tamější prokurátor se tam už chystal poslat forenzní tým, ale nakonec si vzpomněl na nás. Řeknu ti upřímně, že mě to pořádně naštvalo. Uprostřed léta je něco takovýho leda tak k poblití.“
„A Devoise?“
„Vyšetřuje citlivý případ, nemůžu ho uvolnit. A Bertholet má dovolenou.“
„A nemám já náhodou taky dovolenou?“
Leclerc si upravil uzel na proužkované kravatě. Byl to asi tak padesátník, v černém konfekčním obleku s vyleštěnými polobotkami, s propadlou unavenou tváří, zkrátka vysoce postavený policista v celé své kráse. Na čele mu stál pot a on si ho neustále otíral kapesníkem.
„Jsi jediný, kdo mi tu zůstal. Oni mají manželky a děti… Do prdele, vždyť víš, jak to je.“
Zavládlo tíživé ticho. Ženy, děti… Balony na pláži, smích ztrácející se ve vlnách. Všechno teď bylo tak vzdálené a rozostřené. Sharko otočil hlavu směrem k monitoru, který v reálném čase zachycoval aktivitu jeho mozku, padesátiletého orgánu plného temných zákoutí. Kývl hlavou na Leclerka, aby se taky podíval. Ačkoliv vůbec nepromluvil, zelená zóna v horní části spánkového laloku se rozsvítila.
„Svítí to proto, že na mě v tuto chvíli mluví…“
„Eugénie?“
Sharko přisvědčil. Leclerc se zachvěl, když viděl, jak komisařův mozek reaguje na slova, ačkoliv v místnosti nebylo slyšet ani bzučení mouchy. Měl pocit, jako by se po ní pohyboval duch.

[ 15 ]

„A co ti říká?“
„Že až půjdu do obchodu, mám jí koupit litr dresinku a ledové kaštany. Zbožňuje ledové kaštany. Omluv mě na okamžik…“
Sharko zavřel oči a sevřel rty. Eugénii slyšel a viděl všude. Na sedadle spolujezdce svého starého renaultu. Večer, když šel spát. Když seděl v tureckém sedu a pozoroval miniaturní vláčky jezdící po kolejích. Ještě před dvěma lety Eugénii často doprovázel černoch Willy, který kouřil camelky a trávu. Byl hnusný a mnohem nesnesitelnější než ta holka, protože strašně křičel a hodně gestikuloval. Díky terapii nakonec definitivně zmizel, ale ona se vracela často a byla odolná jako virus.
Na obrazovce počítače svítila zelená zóna ještě několik vteřin a pak začala postupně zhasínat. Sharko otevřel oči. Pohlédl na šéfa s vyčerpaným úsměvem.
„Stejně jednou svýho komisaře vyhodíš, když vidíš, jak se chová.“
„Své problémy si řešíš a nebrání ti v práci. Dokonce bych řekl, že jsi na tom už mnohem líp.“
„Jo, tohle řekni Josselinovi. Pořád na mně něco vidí. Myslím, že se mě chce zbavit.“
„S novými šéfy je to vždycky tak. Nové koště dobře mete.“
Konečně se v místnosti objevil profesor Bertowski z psychiatrického oddělení pařížské Nemocnice Salpêtrière. Doprovázel ho Sharkův psychoterapeut.
„Jdeme na to, pane Sharko?“
Slovo Sharko znělo podivně. Připomínalo název pokročilé formy svalové atrofie, Charcotovy choroby. Jako kdyby zavinil všechny choroby tohoto světa.
„Jdeme…“
Bertowski prolistoval spis, který si přinesl.
„Podle toho, co tady čtu, jsou záchvaty paranoie čím dál řidší. Zůstaly jen malé náznaky nedůvěry. To je výborné. Co vaše přeludy?“
„Neustále se vracejí, ale nevím, jestli to není jen proto, že sedím pořád zavřený v bytě. Eugénie za mnou chodí každý den. Většinou zůstane jen dvě nebo tři minuty, ale chová se nepříjemně. Nevím, kolik kilo ledových kaštanů jí budu muset příště koupit.“

[ 16 ]

Když Sharkovi sundávali helmu, Leclerc ustoupil do rohu.
„Jste v poslední době hodně vystresovaný?“ zeptal se lékař.
„Hlavně teplem.“
„Vaše profese nám to nijak neusnadňuje. Zkrátíme čas mezi sezeními.
Každé tři týdny, to mi přijde jako velmi dobrý kompromis.“
Upevnili mu hlavu dvěma bílými popruhy a psychoterapeut mu přiložil k zátylku nástroj ve tvaru osmičky, cívku, která vysílala magnetické vlny do jednoho přesného místa, aby zasažené neurony zareagovaly jako miniaturní magnety a přeskupily se. Nitrolebeční magnetická stimulace jim umožňovala ovládat, nebo dokonce zastavit pacientovy schizofrenické halucinace. Největší problém spočíval v tom, aby magnetické impulzy zasáhly správné místo, protože zmiňovaná oblast
měřila jen několik centimetrů a odchylka jediného milimetru mohla způsobit, že by pacient začal třeba mňoukat nebo by po zbytek života citoval abecedu pozpátku.
Sharko ležel, oči měl převázané páskou a myslel pouze na to, že se nesmí pohnout. Jediným zvukem v místnosti bylo praskání magnetických pulzů, vysílaných na frekvenci jednoho hertze. Sharko necítil žádnou bolest, dokonce ani podráždění, jen čirou úzkost, když si uvědomil, že před deseti lety by ho léčili elektrošoky.
Sezení skončilo bez problémů. O dvanáct tisíc pulzů později, tedy po dvaceti minutách, se policista zvedl. Měl trochu ztuhlé svaly. Upravil si košili a rukou si prohrábl nakrátko ostříhané černé vlasy. Potil se. Dusný vzduch v nemocnici a lehká nadváha, se kterou bojoval po dlouhodobém užívání zyprexu, mu to nijak neusnadňovaly. Teď, na začátku července, nedokázala ani klimatizace pořádně regulovat vysoké venkovní teploty.
Poznamenal si datum příští schůzky, poděkoval psychiatrovi a vyšel ven.
Leclerka našel na konci chodby u automatu na kávu. Šéf oddělení násilné trestné činnosti měl příšernou chuť na cigaretu. Těch pár minut, kdy pozoroval terapii, ho vyčerpalo.
„Nebylo mi zrovna nejlíp, když jsem viděl, jak si hrajou s tvým mozkem.“

[ 17 ]

„Rutina. Je to, jako když u kadeřníka sedíš pod sušákem a dělají ti trvalou.“
Sharko se usmál a napil se z kelímku.
„Tak spusť. Pověz mi o tom případu.“
Oba pomalu vykročili chodbou.
„Pět těl pohřbených dva metry pod zemí. Moc hezký pohled na ně nebyl. Podle předběžného ohledání čtyři z nich ohlodali červi a jen páté bylo v relativně dobrém stavu. Všem chyběla horní část lebky, jako kdyby ji někdo uřízl pilkou.“
„K jakému závěru vyšetřovatelé došli?“
„Co myslíš? Je to malé venkovské městečko, kde největším zločinem je, když někdo netřídí odpad. Těla tam ležela určitě několik týdnů, možná měsíců. Jsou z toho úplně vedle, je tu dokonce riziko, že vyšetřování bude velmi komplikované. Mohla by jim pomoct psychologická analýza. Udělej jenom to, co obvykle, nic víc, nic míň. Posbírej informace, promluv si s lidmi, se kterými budeš potřebovat, a v Nanterre to potom dořešíme. Dva, maximálně tři dny. Pak se můžeš vrátit ke svým
vláčkům nebo k jiným věcem a já udělám to samý. Nechci, aby se to vleklo dlouho. Potřebuju zmizet co nejdřív.“
„Jedeš s Kathiou na dovolenou?“
„Ještě nevím. To záleží…“
„Na čem?“
„Na spoustě věcí, které se týkají jen mě.“
Sharko nenaléhal. Když vyšli z nemocnice, zalila je vlna horka. Komisař strčil ruce do kapes a otočil se k dlouhé budově z bílého kamene s kopulí zářící ve slunci. V poslední době se stala jeho druhým domovem, hned po kanceláři.
„Bojím se vrátit do terénu. Všechno mi připadá tak dávno…“
„Zase si rychle zvykneš.“
Sharko chvíli mlčel, jako kdyby vážil všechna pro a proti, a potom pokrčil rameny.
„Ale co, vem to čert. Jestli budu dál sedět na zadku, začne mít tvar křesla. Vyřiď jim, že dorazím odpoledne.“

ANOTACE

syndrom-eI to, co nevidíte, vás může zabít!
Horké léto, dovolená právě začala, dvěma francouzským policistům však běhá mráz po zádech. A rozhodně není žádným příjemným osvěžením.
Lucii Henebelleové, poručici z Lille, uprostřed noci zavolá jeden z jejích přátel. Prosí ji o pomoc, protože oslepl poté, co se podíval na anonymní krátký film z padesátých let, na který náhodně natrefil v pozůstalosti fanatického sběratele filmů.
Komisař Franck Shark z Nanterre se zdvihne od svého stolu, za kterým vytváří psychologické profily vrahů, aby šel na sever Francie prozkoumat pět zmrzačených těl, které našly bagry stavební společnosti. Mrtvoly nelze identifikovat, nejenže nemají ruce, sadistický vrah jim vyloupl oči a ukradl mozky.
Vyšetřování Lucie Hebelleové a komisaře Sharka spojí záhadný “syndrom E”. Při pátrání po jeho původu, projevech a následcích se francouzští policisté dostanou do výzkumné laboratoře neuromarketingu v Belgii, setkají se tváří v tvář s káhirskou chudobou a touhou žít co nejdůstojněji, jakož i s temnou minulostí kanadského sociálního systému.

Nakladatel: XYZ

Share Button

Autor příspěvku: Centrum DETEKTIVKY

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.