Přiznání ke spoluúčasti na vraždě po skoro čtyřiceti letech. Zpověď na smrtelné posteli nebo blouznění choré ženy? Další příběh s novinářem Markem „Terencem“ Vrázem.
Jsou kriminalisté, kteří už mají dost psaní hlášení, ale také mají dost zkušeností a zážitků, se kterými se mohou podělit o čtenáře. Napíšou svou první detektivku a čekají na čtenářskou odezvu. V pomyslném závodu s ostatními autory rozhodně nemají žádný hendikep – naopak, dá se předpokládat zájem čtenářů, jelikož takový autor určitě ví, o čem píše, a čtenář lačný věrohodně popsaného vyšetřování tak bude spokojen. Když je pak onen autor se svou prvotinou úspěšný, následují další díly a často i výměna kariéry kriminalisty za kariéru spisovatele.
Podobně to mohlo být i s jistým jihomoravským rodákem, který se dal kdysi k policii z hmotné nouze, odsloužil si léta v uniformě a pak se přesunul do naší metropole, aby zde pracoval jako detektiv na různých postech. Pak ukončil z osobních důvodů kariéru a nabyté zkušenosti přetavil do literární tvorby. To se psal rok 2013 a na pultech knihkupectví se mezi stohy jiných knih objevila detektivka Muž s unavenýma očima. Čtenáři se tak mohli poprvé seznámit s bývalým policistou Mikulášem „Mikim“ Syrovým a s jakýmsi Martinem Goffou, jehož jméno jim nic neříkalo a nevěděli, kdo to je. A čtenářská veřejnost to neví dodnes, jelikož si autor z pochopitelných důvodů pro svou novou kariéru zvolil pseudonym.
Pokud bychom si chtěli sestavit seznam titulů s Mikulášem Syrovým, měl by jedenáct položek. V jistém okamžiku se Goffa, jinak milovník světové literatury, rozhodl příběhy s Mikim uzavřít a začal se věnovat nové knižní řadě s novinářem Markem Vrázem, alias Terencem (díky podobě s italským hercem Terencem Hillem). I když se pak k Mikulášovi vrátil, Terencemu věnuje pravidelnou pozornost a díky tomu se sympatický a sportovně naladěný novinář dostal do českých domácností už v sedmi titulech. Ten zatím poslední, Vodní hrob, vyšel na začátku loňského roku.
Terence pracuje jako externí dopisovatel pro jisté noviny. Zaměřuje se na kriminální kauzy, a tak zná řadu lidí nejen v podsvětí, ale i mezi kriminalisty. To je také důvod, proč se nakonec nechá uklízečkou v redakci přesvědčit, aby jí udělal laskavost a vyslechl zpověď jisté umírající ženy. Gita Horvátová, přebývající toho času v sanatoriu, má občasné záblesky zdravé paměti. Na smrtelné posteli se chce přiznat nějakému detektivovi, že v roce 1986 porodila dítě, které měla s místním farářem. To dítě pak prý společně usmrtili. Jde o výplod blouznění, nebo na tom něco je? Uklízečka je přesvědčena, že je to ten první případ, Gita podle ní nikdy nebyla těhotná. Přesto přesvědčí Terenceho, aby si zahrál na detektiva a vyslechl ji. Novinář se nakonec nechá přesvědčit, vyslechne si, co má stará žena na srdci a naoko ji slíbí, že vše prošetří. I on věří, že to ženu uklidní a vše tím skončí. Přestože mu hra na kriminalistu připadá dílem směšná a dílem se za ni stydí, začíná ho celá věc zajímat. Zvlášť když některá fakta z ženiny výpovědi sedí. Rozhodne se vydat do malé vesničky v Sudetech a zjistit, zdali by mohl být příběh pravdivý.
Po nějaké době jde opět o poutavý příběh připomínající starší příhody s Terencem. Navíc je po prvním dílu série (Přiznat vinu) znovu založený na zápletce z minulosti. Přesněji z dob komunismu (i když to v tomto příběhu nehraje tak velkou roli), z doby, kterou ještě někteří aktéři příběhu pamatují. Páteří příběhu je zajímavý motiv, kolik si toho Gita pamatuje a za kolik může její blouznění na samém konci života. Tedy pohled na historické události ze dvou stran a zásadní otázku – komu lze věřit? Terence není tentokrát jen pasivní pozorovatel, ale něco opravdu vyšetří a je aktivním „hráčem“.
Podobně jako řada dalších autorů i Goffa využívá zlověstnou atmosféru všeobecného podezřívání, odtažitosti a utajování minulosti v malé horské vesničce, což je určitě jeden z plusů téhle knihy. Příběh obsahuje i několik emotivnější pasáží, svůj význam tu má také osobní vztah Terenceho a některých dalších postav k církvi. Goffa pro tento účel vytvořil dvě sympatické a zajímavé postavy kněžích – staršího, který kdysi v sudetské vesnici sloužil a mohl být oním „spolupachatelem“, a mladšího, který tam slouží v současnosti. Jako v každé správné sérii, i v téhle dochází k posunu v soukromém životě hlavní postavy. V případě Terenceho se tak děje v podobě vztahu s kamarádkou Johanou, vyjasnění postoje vůči synovi a přehodnocení životních priorit.
Martin Goffa umí vymýšlet příběhy a znovu to dokazuje v tomto románu. Kromě zajímavé zápletky v něm určitě oceníte příjemně čistý styl vyprávění a odlehčení v podobě příjemného humoru, založeném na kontrastu mezi městským rázem Terenceho života a zapadlou vískou. Kniha má trochu zahalený konec, jenž se dá vyložit více způsoby, ale vzhledem k době, která od událostí v polovině osmdesátých uplynula, je to nakonec pochopitelné. Za mě je tahle kniha důvodem, proč se znovu těšit na další Terenceho příběhy.
Text: Martin Goffa (2022)
Vydáno: Euromedia Group, a. s. v edici Kalibr (2023)
200 stran
