Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Tahle fráze platí v tomto příběhu o míře viny a trestu dvojnásob. Literární otec Mikuláše Syrového tentokrát přináší román s novinářem Markem Vrázem a dokazuje v něm, že stále patří ke špičkovým autorům českého krimi žánru.
Když se policejní detektiv, ať už současný či bývalý, rozhodne napsat detektivku, mají čtenáři velkou naději, že půjde o věrohodně a bez příkras vykreslený příběh. To ovšem nutně nemusí znamenat, že autor bude také schopný čtenáře zaujmout. Klidně se může stát, že se utopí v nudných popisech policejní mašinérie. Když ale naopak takový člověk prokáže vyprávěčský talent, doplněný schopností oprostit se v příběhu od nepodstatných detailů a dát příběhu hloubku a podnět k zamyšlení, tak pak mu právem náleží čelní příčky prodejnosti, čtenářské oblíbenosti a také nějakou tu literární cenu.
Právě k takovým patří bývalý policista, který si pro svou literární kariéru zvolil pseudonym Martin Goffa. Laureát Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivní titul roku 2016 vydal svůj první román před osmi lety. Od té doby mu vyšly skoro dvě desítky titulů. Deset z nich spadá do série s detektivem Mikulášem „Mikem“ Syrovým, pět do série s novinářem Markem Vrázem a zbytek tvoří samostatné romány. Goffa se ve svých dílech často zabývá otázkou viny a trestu, nebo zamyšlením nad tím, jak dobře známe své nejlepší přátele. Mnohdy ve čtenáři vyvolává otázky, jak by se sám zachoval na jejich místě.
Přesně k takovému typu románu patří Děvčátko, který vyšel v minulém roce. Už potřetí se v něm setkáváme s Markem Vrázem, kterému všichni z jeho okolí říkají Terence, díky podobě se známým italským hercem Terencem Hillem (v tomto románu to ale není objasněno). Mohli jsme se s ním potkat v románech Přiznat vinu (kde byl ještě jako novinářský elév), Muž z chatrče a Sekta (vyšla ještě po Děvčátku; na letošek se připravuje pátý díl série s názvem Muž na odstřel). Markovi je nyní sedmačtyřicet let, má dospívajícího syna Maxe, a už dvacet pět let píše o kriminálních kauzách. Právě vyrazil na měsíční dovolenou, na cestu na kole po Evropě, když mu kdesi u Berouna zazvoní telefon. Jakýsi policejní důstojník se dožaduje jeho návratu do Prahy. Může totiž zachránit dvacet lidských životů…
Když je Marek tuhle šokující novinu schopen akceptovat a jen nerad souhlasí s návratem do Prahy (urychlenou policejní eskortou), dozví se, že v centru města došlo k přepadení banky. Lupič drží v šachu dvacet rukojmích a kupodivu nepožaduje peníze, ani rychlé auto, ale chce, aby se do banky dostavil právě Marek. Ten si zpočátku myslí, že je to díky povaze jeho práce a někdo prostě jen chce mluvit s nějakým soudničkářem, nicméně další šok přichází ve chvíli, kdy zjišťuje, že jde o jeho dlouholetého kamaráda Jana, kterého pět let neviděl. Není ale schopný uvěřit, že by takový dobrák jako Jan udělal něco takového. Po chvíli váhání se stává se dalším „rukojmím“ v bance. Zoufalý lupič a přítel v jedné osobě mu sdělí, že jeho osmnáctiletá dcera Taja, kterou Marek znal od malička, zemřela na předávkování. Policisté venku čekají na na zprávu od Marka a rukojmí v bance se třesou strachy, protože nevědí, co mohou čekat. Jan začne Markovi vyprávět smutný příběh posledních pár let…
Martin Goffa je skutečně „zjevením“ v žánru krimi. Kromě toho, že má cit pro realistický děj, dokáže psát velmi jasně, jednoduše a jeho příběhy jsou často velmi silné. Děvčátko začíná prologem v podobě zamyšlení nad titulní písní z Fantóma opery. Pak následuje ještě další prolog, kde sledujeme jakéhosi muže, který vězní ve sklepení kohosi, kdo ani neví, jak se tam dostal, načež zbytek příběhu se pak odehrává jako komorní drama dvou starý přátel, kteří se setkávají za velice podivných okolností. Jenže oni by už nejspíš neměli možnost se setkat, aby jeden mohl říci druhému vše, co má na srdci. V retrospektivních kapitolách se několikrát vracíme do minulosti, abychom se dozvěděli, co zoufalému činu předcházelo. Sledujeme trpkou životní dráhu Janovi dcery Taji (jde o přezdívku vzniklou zkomolením křestního jména zpěvačky Tarji z kapely Nightwish, která také melodii z Fantóma opery – ve vlastním aranžmá – nazpívala). Není ale důvod bát se příliš komorního, usedlého či snad upovídaného příběhu. Autor nám dávkuje další překvapivá odhalení a souvislosti, díky nimž si až do poslední stránky nemůžeme být (spolu s rukojmími) jistí, jak příběh dopadne.
Otázka viny a přiměřenosti trestu se nese celým příběhem. Můžeme v jistém smyslu chápat Janovy pohnutky k přepadení banky (a dalším činům, které mu předcházely). Můžeme říci, že by nikdo z nás ale na jeho místě nezvolil tak extrémní „řešení“. Ale lze to říci s jistotou? Ty samé otázky napadají Marka (kromě retrospektivních kapitol je příběh vyprávěn v první osobě, z jeho pohledu). Ve druhém, a přeci jen poněkud realističtějším a umírněnějším plánu, je tu otázka, jak bychom se stavěli k pochopení takového jednání dávného přítele. Odsoudili bychom ho šmahem? Nebo bychom ho litovali? Případně, tvářili bychom se naoko, že mu rozumíme? Jak se dá tušit, odpověď je někde uprostřed. Podstatnější ale je, že k tomu všemu vůbec došlo, proč k tomu došlo, a hlavně – jestli vůbec byla nějaká šance tomu zabránit.
V epilogu dostává přirovnání příběhu k písni z Fantóma opery konečně smysl. Teď už se dokážeme spolu s autorem a jeho hlavní postavou nad textem zamyslet a podívat se na něj v jiném světle. Pro dokonalejší zážitek z četby doporučuji pustit si na YouTube (podobně jako na konci Marek) živé vystoupení kapely Nightwish a jejich interpretace Fantóma opery. Autor v epilogu podrobně popisuje videoklip a zmiňuje se o tom, že s posledními tóny skladby se pódium ponoří do tmy. Na okamžik to vypadá, jako by se svět zhroutil sám do sebe. Pak ale publikum vybuchne v extázi, protože mu dochází, že bylo svědkem něčeho výjimečného, pětiminutové dokonalosti. Já zase mohu říci, že jsem četl něco výjimečného. Postaveného na pozadí atraktivní kulisy přepadení banky, ale přesto něco neotřele a překvapivě podaného. Prostě stodevadesátidvoustránková dokonalost…
Text: Martin Goffa (2020)
Vydáno: Euromedia Group, a. s., v edici Kalibr (2020)
192 stran
