Měl najít babičce vnuka. Místo toho ale možná našel pravý význam slova utrpení. Další román s novinářem Markem Vrázem, tentokrát na téma sekty.
Když má spisovatel za sebou několik úspěšných titulů jedné série, a pustí se do druhé, je to očekáváno u čtenářů částečně v napětí, částečně se skepsí. Ne vždy jde o šťastný krok, ale jsou autoři, kterým se celkem povedl, byť počet titulů z té druhé série a obliba hlavního hrdiny nové série nemusí té první dosahovat. Současná česká hvězda krimi žánru a někdejší policista a spisovatel píšící pod pseudonymem Martin Goffa už má za sebou deset titulů s policejním detektivem Mikulášem „Mikem“ Syrovým. Kromě toho napsal několik samostatných románů a pustil se do další série, jehož hrdinou je Marek Vráz. Sekta je již čtvrtým titulem z této série.
Sedmačtyřicetiletý Marek je už od mládí podobný italskému herci Terenci Hillovi, a tak získal přezdívku podle jeho křestního jména. Jako novinář se zabývá kriminálními kauzami, takže není divu, že dostává čas od času dopisy od čtenářů, ve kterých mu posílají různé „náměty na reportáž“. Přesto ho jednoho dne překvapí rukou napsaný dopis. Kdo tohle ještě dnes dělá? Když Terence dopis otevře, zjistí, že je od jisté sedmdesátileté Anny Proškové, pro kterou je známý novinář zřejmě poslední nadějí, aby našel jejího vnuka Petra. Paní ho sama vychovávala od jeho sedmi let poté, co jeho rodiče zahynuli v sešrotovaném autě na železničním přejezdu. Nyní je Petrovi dvaadvacet, nějaký čas už bydlí sám, ale babička o něm už půl roku neslyšela. Jak to vypadá, Petr se nechal zlákat do osidel jakési sekty, která si říká Čistá mysl.
Marek váhavě s pomocí souhlasí, ale nechce nic slibovat. I když se snaží využít několika svých kontaktů z řad odborníků na sekty a mezinárodní obchod, zpočátku jen frustrovaně naráží na další a další překážky. Petr prodal byt, který od něj zřejmě koupila falešná filipínská firma, která ho pak prodala dalším zájemcům. Firmu dohledat nemůže a současní nájemníci ani netuší, že v jejich bytě Petr kdysi bydlel. Zřejmě na příkaz svých budoucích „pánů“ po sobě mladík nezanechal žádnou digitální stopu na sociálních sítích.
Marek dokonce přemýšlí, že to vzdá a paní Proškové se omluví. Pak se mu ale dostane nečekané pomoci. Sympatický a sportovně založený novinář ještě ani netuší, že ho cesta zavede až do rozsáhlé usedlosti na severu Itálie, mezi podivnou komunitu lidí, kde si ovšem sáhne až na dno svých fyzických, ale především psychických sil…
Goffovy texty se většinou čtou sami, takže hltáte stránku za stránkou. Tentokrát mi chvíli trvalo, než jsem se do knihy pořádně ponořil. Nějaký čas je to jen o Terencově oťukávání „mám/nemám“ a podle mě se až moc často opakují věty typu „to jsem ještě nevěděl, kam až mě tohle všechno zavede“. To my přeci víme, že ho to někam zavede, a také víme, že to asi nebude procházka růžovou zahradou, ale to Terence vědět nemohl, tak proč pořád tohle slibování dopředu?
Ale dost kritiky. V okamžiku, kdy Marek/Terence zjistí, jak se věci s podivným prodejem bytu mají, to začne být zajímavé. Stejně jako když autor zmiňuje některé více či méně známé kauzy kolem sekt, mimo jiné svého času hodně přetřásanou kauzu kolem dcery herečky Mileny Dvorské (Maruška z pohádky Sůl nad zlato), kterou zcela ovládl její tehdejší přítel Jan Dvorský alias Parsifal Imanuel, který měl za to, že on je vyhlíženým mesiášem Tisícileté říše, která po konci Známého světa nahradí stávající řád. Dcera s matkou díky tomu přerušila veškeré kontakty a herečka až do své smrti v roce 2009 sedm z osmi vnoučat nikdy neviděla.
Z českých luhů a hájů se tedy příběh přesouvá do severní Itálie a Marek se tu setkává se zvláštní komunitou lidí, převážně Čechů, kteří se sem ze své vlasti přestěhovali. Nakonec ho ale tahle návštěva málem stojí život. Tady se opět prokazuje Goffův talent vyprávět i poměrně jednoduché příběhy poutavým způsobem a chopit se mnohokrát použitého motivu a převyprávět ho v podstatě civilním způsobem. Nestvořil žádného supermana, který se někde podhrabe za použití podomácku sestavených nástrojů á la MacGyver, ani za všech okolností oprsklého cynika, který i v tom největším srabu trousí jednu suchou hlášku za druhou. Nejspíš i díky tomu vás rozjetá druhá polovina knihy konečně donutí otáčet stránku za stránkou, abyste se dozvěděli, jak to dopadne. Přičemž si možná sami vzpomenete, kdy jste četli o něčem, co zakouší i Marek, nicméně Goffovo zkušené vyprávěčské umění tkví podle mého názoru i v tom, že s atraktivním potenciálem nakládá rozvážně. A tak členové sekty (komunity, chcete-li) chodí oblíkaní normálně, baví se běžným způsobem a jejich usedlost není vyzdobená nějakými šílenými proprietami stylu „konec světa se blíží“.
Goffa oproti Mikulášovi vytvořil zcela jinou postavu, vnímavou, empatickou a citlivou, což mu dovoluje více zašátrat v jeho nejhlubším nitru. Zatímco v předcházejícím románu Děvčátko si Marek v podstatě celý román „odbyl“ coby posluchač bankovního lupiče a vyprávěč příběhu, tentokrát už dostane (jak bylo naznačeno) pořádně zabrat. Mimochodem v knize je také zmínka o tom, že Marek a Mikuláš kdysi spolu strávili týden kempováním právě v Itálii. Možná se jednou dočkáme obdobné spolupráce hrdinů obou knižních sérií, jak to občas vídáme třeba u Michaela Connellyho nebo Jeffreyho Deavera.
Marek samozřejmě nemá takové možnosti jako Miko Syrový, a tak román končí poměrně dost otevřeným koncem, což sice nemusí být po chuti každému čtenáři, ale zase je to celkem v souladu s předcházejícím dějem a se zmíněným Golfovým velmi střízlivým přístupem. Je to také mimochodem asi jedna z prvních českých knih více se zmiňující o pandemii koronaviru, konkrétně o její první vlně, která sehraje v románu svou úlohu.
Pomalejší rozjezd následuje dramatičtější druhá polovina, kdy se autor chopil atraktivního tématu svým typicky střídmým způsobem, což možná také vedlo k hodně otevřenému konci. Goffa už napsal lepší romány, ale tenhle zvládnete za jedno či dvě odpoledne a litovat nebudete.
Text: Martin Goffa (2020)
Vydáno: Euromedia Group, a. s., v edici Kalibr (2020)
216 stran
