Primární důvěra – úhel pohledu (Martin Goffa)

Jak silná je důvěra vůči kamarádovi? Jak dobře znáte někoho, s kým roky pracujete? Kolik důkazů ještě musí vaši důvěru nahlodat?

Už jsem to ve svých recenzích psal vícekrát, navíc to zaznělo i v jiných článcích kolegů, ale přesto to musím zdůraznit znovu – nemusíme Slovensku závidět jejich Dominika Dána. I když je u nás oblíbený, a je k sehnání jak v originální slovenštině, tak v českém překladu, my také máme autora, který umí psát realistické kriminální romány, umí je psát poutavě, a hlavně – nemáme problém všechno mu uvěřit. Jeho postavy jsou z masa a kostí, nejsou to nadlidé, ani chodící trosky, které všechno vyřeší spíš náhodou nebo pomocí síly svých pěstí. Mluvím samozřejmě o Martinu Goffovi, kterého s jeho slovenským kolegou spojuje nejen pseudonym (jejich pravá jména čtenáři neznají), ale také práce v policejních složkách. A stejně jako se Dán drží na nejvyšších žebříčcích prodejnosti a má u čtenářů vysoké hodnocení, i Goffu čtenáři hodnotí skvěle, a to dokonce titul od titulu lépe. Jeho hodnocení na Databázi knih nejde pod 80 %, poslední tři tituly dokonce dosahují přes úctyhodných 90 %.

V roce 2013 se Goffovi povedl skvělý tah, když uvedl na svět postavu kriminalisty Mikuláše Syrového, kterému většina jeho okolí neřekne jinak než Miko. Tenhle chlapík (řekněme ve středních letech) je sympatický po všech stránkách. Nejen svým vztahem k ženám a dobrému vínu, ale především ke kolegům, kteří vědí, že se o něj mohou opřít a že on bude pevně stát za těmi, kterým věří. K dnešku se stal hrdinou už deseti románů, přičemž ten zatím poslední – Primární důvěra – úhel pohledu vyšel v loňském roce.

Titulem volně navazuje na předcházející knihu Primární důvěra – prst na spoušti. Tu jsem nečetl, takže se vyhnu srovnání a vrhnu se rovnou na zatím poslední Goffův příběh s Mikem Syrovým. Zastihuje nás v okamžiku, kdy jeho parťáka Tonyho Šikla zavřela Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) do vazby poté, co ho jistá osmnáctiletá dívka obvinila ze znásilnění. Miko tomu nechce věřit – zná přece svého parťáka více jak čtyři roky a je přesvědčen, že by něčeho takového nebyl schopen. Jenže důkazy se zdají být neprůstřelné. V Tonyho bytě byly nalezeny kalhotky oběti, její legitimace, její krev, navíc dívka Tonyho sama označila. Je možné, že by se Miko ve svém kolegovi natolik spletl?

Když však kdosi zavolá Tonymu advokátovi s tím, že jeho klientovi přeje, „aby také v base zažil vlastní medicínu“, je Mikuláš přesvědčen o tom, že to na Tonyho někdo narafičil. Jenže dokázat to bude těžké – Tony nechce komunikovat ani se svým parťákem, a dokonce ani s advokátem. Miko se snaží přesvědčit kolegy z GIBS, aby ho alespoň propustili z vazby, kde mu pochopitelně jako policajtovi hrozí dost vážné nebezpečí. Ale Tony nespolupracuje, GIBS má svázané ruce a Miko je tak na všechno sám. Parťákovi běží čas a Miko musí začít tím, že alespoň najde „oběť“, která se hned po udání kamsi ztratila…

Jak už je to dnes čím dál běžnější, příběh je vyprávěn střídavě v první osobě (z pohledu Mika Syrového) a střídavě ve třetí osobě, kdy sledujeme nejen osud mladé dívky, která se měla stát obětí znásilnění, ale také plány a myšlenkové pochody dalších klíčových postav. Oba stěžejní motivy knihy jsou zahrnuty v názvu – celou dobu jde skutečně jen o to, jestli Mikovi vydrží ona primární důvěra a pak také o to, že se skutečně na některé věci lze dívat z různých úhlů pohledu. Goffa díky své zkušenosti píše příběhy velmi civilním způsobem, bez příkras a zbytečných a laciných efektů. Tentokrát je Miko spíš sám na „válečné stezce“, s tichým požehnáním svého nadřízeného a později i s podporou kolegů z GIBS, které rozhodně Miko „nemusí“, ale někdy je třeba spojit se s malým nepřítelem proti velkému nepříteli.

Goffovi vyšel v loňském roce rovněž samostatný titul (tj. bez Mika), s názvem Přiznat vinu, který mi přijde přeci jen o něco propracovanější a se silnější zápletkou. V „Úhlu pohledu“ Miko zpočátku působí jako takový typický ten „fešácký polda“, který se snaží dostat do postele své kolegyně a dlouholeté kamarádky. Jenže ráno spíše než vášnivé dovádění vyspává kocovinu, nicméně jak se jeho příteli a kolegovi v base krátí čas, kdy ho ještě dokáže pololegálními prostředky udržet v bezpečí, příběh nabývá vážnější noty. Goffa nejenže do svých knih promítal a promítá zkušenosti z policejní práce, ale zároveň se zabývá otázkou míry trestu, dílu viny, zneužitím pravomoci, a i leccos z toho najdeme v této knize.

Primární důvěra – úhel pohledu je opět důkaz, jak lze psát kriminálně-detektivní příběh jednoduše, poutavě a především – s uvěřitelným dějem a realisticky vykreslenými charaktery. Goffa stárne jako víno a je titul od titulu lepší a lepší. Příběhu o jedné rafinované pomstě a skálopevné důvěře nechybí sympatická hlavní postava, která ovšem dělá lidské chyby a má své slabiny, což ji dělá pro čtenáře lidštějším.

Text: Martin Goffa (2019)
Vydáno: Mladá fronta a.s. (2019)
208 stran

Share Button

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA