Přiznat vinu (Martin Goffa)

Je lepší znát pravdu, nebo si udržovat naději? Jak souvisí umírající žena v nemocnici s více jak dvacet let starým případem zmizelé dívky? Držitel Ceny Jiřího Marka dokazuje, že ocenění dostal právem.

Jedné letní noci roku 1996 se dvě devatenáctileté kamarádky – Sára a Lucie – loučí po diskotéce na kraji Prahy. Lucie se ještě vrací do sálu, aby si z přítelova auta mohla vyzvednout bundu, a Sára si zkracuje cestu domů přes park. Druhý den ráno vzbudí Lucii zoufalý telefonát Sářiných rodičů – dcera se jim v noci nevrátila domů. Když se neukáže ani během dne, rozjíždí se policejní pátrání. Sáru Kytnerovou už od té doby nikdy nikdo neviděl.

Třiadvacetiletý Marek Vráz byl v roce 1996 elévem v redakci jednoho deníku. Kolegové mu říkají „Terenci“ kvůli podobě s italským hercem Terencem Hillem. Mladík je zatím v redakci spíše poslíček pro všechno. Jako každý začínající novinář samozřejmě sní o sólovém případu. K tomu se dostane už po dvou měsících v redakci. Dřív než by čekal a k materiálu, o který možná ani nestál. V policejním faxu narazí na zprávu o pohřešované Sáře, která mu zrychlí tep. Se Sářinou starší sestrou Lindou kdysi chodil do školy a její mladší sestru znal. Pamatuje si ji jako půvabnou a křehkou bytost. Případ se ho proto začne dotýkat osobně. Rozhodne se policii pomoci, jak může.

Současnost. Zlomený muž vysedává u nemocničního lůžka své ženy. Ještě nedávno šestačtyřicetiletá zralá žena a krasavice s bohatou hřívou neposedných vlasů je nyní jen vetchou troskou, kostrou potaženou kůží. Rakovina jí vyměřila možná posledních pár dnů života a její manžel cítí, že by měl alespoň jednou v životě něco udělat správně. Přiznat vinu…

Martin Goffa je pseudonym spisovatele, který od druhé poloviny devadesátých let pracoval u policie a strávil tam patnáct let. Během té doby se z pochůzkáře vypracoval na detektiva na „kriminálce“. Nyní se věnuje psaní a obchodu a své zkušenosti z policejní práce zúročil ve více jak deseti románech. Většina z nich spadá do série s detektivem Mikulášem Syrovým. Kromě toho vydal Goffa čtyři samostatné romány, mezi něž patří právě Přiznat vinu. Autor obdržel po právu Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2016 (za román Dítě v mlze).

I když se tedy tentokrát nesetkáme s Mikulášem Syrovým, je tu postava kriminalisty Malíka, který sice nemá tak velký prostor jako hrdina výše zmíněné série, ale přesto svou civilností odráží autorův střízlivý přístup k policejní práci. Malík je profesionál, ale zároveň také poněkud unavený čtyřicátník, který si o světě nedělá velké iluze, ale přesto své práci v podstatě obětoval soukromý život.

Vyprávění se střídá mezi vyprávěním v první osobě z pohledu Marka, alias Terence a vyprávěním ve třetí osobě, které se zaměřuje hlavně na postavu detektiva a věcně a stručně popisuje další děj. Po prologu v současnosti (návštěva umírající manželky v nemocnici) se autor přesouvá do poloviny devadesátých let a věnuje se stále atraktivnímu tématu zmizení mladé dívky. Tématu, které je tak oblíbené zejména v zahraničních televizních seriálech. Závěrečná třetina se pak zase vrací do roku 2019 a pohled na život některých postav v současnosti nebo po dramatické události v roce 1996 je stejně zajímavý, jako mrazivý.

Více jak první polovina románu se nese v duchu polemiky, zdali je lepší znát pravdu, nebo v sobě držet naději. Je to markantní v postavě mladého novináře, který se ve volném čase mezi vyřizováním úkolů od starších kolegů snaží zjistit, co se vlastně Sáře stalo. Rád by měl svého prvního „sólokapra“, ale ví, že by to znamenalo, že se musí najít dívčino tělo. Kdyby se nakonec ukázalo, že Sára jen utekla z domova, přišel by o svůj slibný námět. Na druhou stranu by byl samozřejmě rád, že je dívka naživu.

Závěrečná třetina příběhu se už odvíjí v trochu hlubší psychologické rovině. Ty tam jsou relativně bezstarostné dny „začínajícího pisálka“ nebo klidné tempo unaveného detektiva. Děj spěje k hořkému konci, ve kterém vládne jen syrová vypočítavost a bezohlednost. Na konci také dostanou některé postavy, co jim patří (v různé formě). Možná trochu za každou cenu, autor prostě nenechá kámen na kameni. Nicméně emoční rovinu vyprávění Goffa umí a už to dokázal mimo jiné ve zmíněném Dítěti v mlze nebo Plaváčkovi.

Přes dvě stě stránek vás připoutá na dva večery k příběhu, který funguje jako precizně sestavený a perfektně vyladěný stroj a díky čistému stylu vyprávění se čte se skoro sám. Čeká vás vyprávění o násilí bez příkras, bez přehnaných efektů, díky čemuž je příběh uvěřitelnější a naléhavější a opět dokazuje mistrovství autora. Ne nadarmo se v jeho případě nabízí srovnání se slovenským spisovatelem Dominikem Dánem (rovněž bývalý kriminalista píšící pod pseudonymem).

Text: Martin Goffa (2019)
Vydáno: Euromedia Group, a. s. v edici Kalibr (2019)
216 stran

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA