Stoka (N. P.)

Obcházíte feťáky a bezdomovce velkým obloukem? Tenhle román podle skutečné policejní praxe vám nabízí realistický pohled jak do jejich řad, tak na práci běžných obvodních policistů, kteří s nimi denně svádí marný a už téměř odevzdaný boj.

V poslední době se objevilo několik titulů, které se snaží přiblížit práci policisty co možná nejreálněji a bez příkras, nereálných akcí a za vlasy přitažených dějových zvratů. Mezi takové lze zařadit například autobiografickou knihu Můj příběh jménem Policie od Jana Dudy, povídkovou sbírku Výjezdovka Davida Urbana, a nyní také román Stoka, autora píšícího pod pseudonymem N. P. Jedná se už o jeho druhou knihu. Tou první byla Modrá košile, která vyšla v loňském roce v tištěné verzi i jako e-kniha. Obě knihy jsou vyprávěny z pohledu řadového policisty, Stoka je však psaná i z pohledu druhé strany a tvoří ucelený příběh.

Jeho dějová linie se v podstatě skládá z různých epizod, které jsou vyprávěny částečně v první osobě z pohledu (bezejmenného) obvodního policisty a částečně pak ve třetí osobě z pohledu dalších řadových policistů a také antihrdinů této knihy – několika mužských a dvou ženských postav zhruba ve věkovém rozpětí dvacet až čtyřicet let. Až na výjimky nikdo z nich nepracuje a jejich jedinou starostí je, kde získat peníze na drogy a jak přežít v beztvarém a šedivém městě (jen podle jediné zmínky se dá usoudit, že se příběh odehrává v Šumperku, ale může se odehrát v jakémkoliv okresním či krajském městě). Což buď znamená otázku, ve kterých rodinných domech nebo obchodech se nejlépe krade, nebo jak si na svůj „fet“ vydělat prodejem ředěné drogy podobným troskám, jako jsou oni sami. Největší štěstí pak zažívají ve chvíli, kdy si mohou konečně šlehnout vytouženou dávku a alespoň na chvíli zapomenout na šedivý reálný svět kolem nich, který je k nim podle jejich mínění nespravedlivý a krutý.

Některé postavy ještě rodinu mají, ale jejich členové už nad nimi dávno zlomili hůl a nechtějí s nimi mít nic společného. Postarší Milan už byl ženatý a má dokonce i dítě, o které nemá zájem. Nyní bydlí v díře vydlabané v kopci a živí se vykrádáním rodinných domů a vilek, k čemuž přibírá i svého kamaráda Roberta. Násilnický a nevypočitatelný Robert, kterého drží na uzdě jen podmínka, žije v bytě s přítelkyní Janou, která jako jediná z téhle party pracuje. Homosexuálního a kriminály protřelého chlapíka s přezdívkou Delon už jednou otec málem zabil, když rodičům vykradl dům, aby měl na drogy. Teď se čtyřicetiletý muž musí krádežemi a distribucí drog hodně otáčet, aby ho majitel nevyhodil z bytu. Retardovaný mladík s přezdívkou Magnet je zamilován do podobně prostoduché holohlavé Kláry, která ale žije s Fridrichem, který je na kluky. „Výkvět“ uzavírá nebezpečný Křovák, který vaří pervitin v garáži na kraji města a není radno ho podrazit.

Stoka je zajímavá především nepřikrášleným pohledem na lidi na nejhlubším dně společnosti. Části vyprávěné v první osobě přináší čtenářů mnohem autentičtější zážitek z četby o lidech, mezi které by se rozhodně nechtěli dostat. Autor z nich nedělá žádné chudinky ani oběti doby, nevydařeného podnikání nebo smůly. Nedozvíme se, proč spadli tak hluboko, co pád odstartovalo, zdali rodinné, pracovní, či jiné problémy, nebo zdali prostě tyhle postavy nevěděly co se životem a tohle pro ně bylo nejjednodušší řešení. Nevíme ani, jestli třeba nešlo o důsledek mladické nerozvážnosti, ze kterého se už nedokázali vymotat. Kniha nepřináší žádné řešení, jen sleduje jejich věčný koloběh jejich denních „starostí“, bez snahy o únik z bezvýchodné pasti. Zato jejich vzájemné konkurenční střety a podrazy plodí závist a nenávist, tedy příčiny a důsledky, které vedou až k definitivnímu konci. Ten má sice u jednotlivých postav různé podoby, ale jde opravdu o konec? Přijdou jiné trosky, případně se tyhle vrátí (ostatně řada z nich už kriminálem prošla několikrát) a všechno se bude opakovat nanovo. Vědí to oni a vědí to i policisté, zbaveni jakýchkoliv iluzí a přežívající na nekonečných nočních směnách, kdy se marně snaží tuhle stoku města vyčistit.

Kniha možná bude na někoho působit kontroverzně díky tomu, že si s lidmi na okraji společnosti nebere žádné servítky. Nejmarkantnější je to především ve scénách z pohledu policistů, pro které jsou prostě jen zrůdy, idioti a debilové. Přiznám se, že v dnešním světě plném různé politické a já nevím jaké ještě korektnosti, kdy už se pomalu nesmí říci černoch, aby to nebylo rasistické, kdy se nesmí napodobovat indický přízvuk, aby to nebylo rasistické, oceňuji to, že autor nazývá věci a postavy pravými jmény. Fetky jsou prostě fetky a hotovo.

Damián si zase sedl na židli a my jsme stáli vedle něj. Díval jsem se na jeho bílý perníkový ksicht a oči s rozšířenými zorničkami a přemýšlel, k čemu tohle stvoření vlastně je.

Na boku místnosti se posunuly zásuvné dveře a do ordinace nahlédla zdravotní sestra a zakroutila hlavou. O něčem se vedle bavila a nebylo jí moc rozumět. Jediné, co bylo slyšet, byla věta „Další zkurvený flák.“

Tohle je příběh, jehož pojetí já osobě vítám a troufám si říci, že takový tu dlouho chyběl. Bez příkras popisuje lidi, kterých si většina z nás snaží nevšímat, nebo se v jejich případě chodí zbytečně kolem horké kaše. O lidech na samém dně společnosti, kteří by tuhle snahu o parazitování na společnosti možná leckdy sami vzdali, jen kdyby k tomu překonali vlastní zbabělost.  Možná vám mluva, jednání nebo smýšlení některých policistů nebude po chuti. Je ale nutné si uvědomit, že drtivá většina lidí, jako jsou postavy v této knize, se do téhle situace dostala vlastní vinou a ani jí nijak nechce řešit. Kniha určitě nemá za cíl je zesměšňovat, ale především ukázat onu deziluzi a bezvýchodnost, která nevyhnutelně musí většinu policistů postihnout tváří v tvář těmto lidem. A to kniha bezesporu splňuje.

Text: N. P. (2020)
Vydáno: Martin Koláček – E-knihy jedou (2021)
424 stran
(recenze na základě PDF verze)

Share Button

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA