Černý písek (Cristina Cassar Scalia)

Mrtvola, která čekala zazděná v šachtě výtahu téměř šedesát let. Bude vůbec šance po takové době případ vyřešit? Audioknižní podoba detektivky ze slunné Sicílie.

Italských detektivek či detektivních seriálů u nás moc ke čtení, respektive k vidění není. Často pak lačni sáhneme po tom málu, co se nabízí. Už jen proto, že Itálie je pro většinu z nás dovolenkovou zemí plná krásných pláží, dobrého jídla a pití, příjemné muziky a svérázných temperamentních lidí. Možná jsme tím pádem shovívavější k samotným příběhům, které leckdy až tak dobrou detektivkou nejsou. Ale – odehrávají se v Itálii, a to je hlavní.

Příkladem může být seriál Komisař Montalbano, který sice už má nějaké ty roky, ale naše Česká televize ho čas od času reprízuje. Podle některých komentářů na internetu by příběhy asi neutržily cenu za nejlepší a nejoriginálnější detektivku, o přehlednosti děje nemluvě, naštěstí leccos zachraňují sicilské exteriéry a charisma hlavního představitele. Něco podobném možná leckdo z vás vypozoruje i u detektivky Černý písek. V roce 2018 jej napsala italská oftalmoložka Cristina Cassar Scalia (narozena 1977) a za hlavní hrdinku si zvolila šéfku oddělení vražd Giovannu Guarrasiovou, jež je považována za nástupce populárního komisaře, za takového „Montalbana v sukních“. Ale uspokojí naše „detektivní srdce“ nebo opět zůstane jen u genia loci?

Recenze knižní podoby už ovšem na našem webu vyšla, takže se budu ději a hodnocení věnovat jen v krátkosti a připojím hodnocení audioknižního zpracování. Děj začíná v okamžiku, kdy se sicilská sopka Etna znovu probudí k činnosti a zasype okolí černým pískem. Poblíž Katánie dojde ve vile obchodníka s vínem k sesuvu jedné zdi, díky čemuž domácí pán objeví dosud netušenou šachtu nákladního výtahu a v ní lidské ostatky. Vyšetřování vedené policejní komisařkou Guarrasiovou, které všichni říkají Vanina, ukáže, že jde o minimálně padesát let starou kostru patřící ženě. Po tolika letech bude těžké prokázat, zdali šlo o nehodu, nebo jestli ženu někdo zabil a mrtvolu šikovně schoval. Vzhledem k tomu, že oboje dveře výtahu byly kýmsi důmyslně zamaskovány a že žena zemřela někdy v době, kdy ve vile došlo k vraždě jejího tehdejšího majitele, se pochopitelně nabízí druhá možnost. Ale podaří se vyšetřit, k čemu tenkrát došlo, když svědci už většinou nežijí nebo jsou velmi staří? A o vrahovi to platí dvojnásob…

Řešení řadu let starého případu patří k jedné z detektivkářských „disciplín“, podobně jako třeba „záhada zamčeného pokoje“. Může detektivní žánr ozvláštnit o historické reálie a přimíchat i trochu historické detektivky, stejně tak se ale může utopit v nezajímavém a nudném vyprávění (co je nám po padesát let staré vraždě). Zdali se vám bude děj této knihy líbit, bude hodně záviset na tom, jak to s podobnými příběhy máte. U mě je to tak napůl. Nejsem jejich velký příznivec, ale pokud mě děj dokáže zaujmout, proč ne. Tady je to s dějem u mě také na půli cesty. Místy je to zajímavé, místy trochu nudné. Většinu času jsem měl problém se do děje více vžít a plně se na něj soustředit. Přitom jsem se na titul těšil právě kvůli Itálii a odkazu na Moltalbana. Nakonec zůstaly sympatie k protagonistce a pár dalším postavám a zvýšený zájem o děj až ke konci knihy, kdy dojde k pár překvapivým odhalením, ze kterých si ale na zadek asi nikdo nesedne.

Komisařka Guaraziová nám bude určitě sympatická svým neobvyklým zájmem o staré italské filmy, pokud možno točené na Sicílii, ke které má (po návratu ze severu Itálie) až patriotický vztah. Má ráda dobré jídlo a dobře vychází i se svými podřízenými a kolegy. Těch je tak akorát, stejně jako ostatních postav (svědkové, podezřelí), aby se člověk v ději neztratil. Herečka Jitka Ježková, která audioknihu načetla, se i přes svůj příjemný a až jemný hlas celkem popasovala s odlišováním postav. Také její zásluhou jsou jednotlivé charaktery uvěřitelné, i když některým postavám mohla dodat více emocí. Kdyby ovšem nebylo autorčina jasného popisu, co která postava říká, nejsem si jistý, že by se mi postavy občas nepletly.

Hlas interpretky se ovšem poslouchá dobře a k příběhu ze slunné Itálie patří. Dokáže pracovat s tempem i atmosférou, i když jí k tomu často dopomáhají hudební vsuvky a zvukové kulisy (sypání černého písku). Nesnaží se nějak dramaticky přehrávat ani napodobovat mužské hlasy nebo hlasy seniorů. Přesto se nelze ubránit shrnutí, že už jsem slyšel lépe načtené knihy.

K navození atmosféry Itálie hodně pomáhají zmíněné hudební vložky. Opakuje se jich tu několik, záleží na tom, zdali mají děj právě odlehčit nebo navodit pocit stísněnosti a napětí. Některé jsou trochu dramatické, jiné zase poměrně veselé, a to díky harmonice skutečně evokující staré italské filmy (spíše komedie). Neznám knižní podobu, takže je možné, že jsou hudební vsuvky vsunuty do děje častěji než obvykle, aby pomohly s navozením atmosféry, nebo jsou některé kapitoly nezvykle krátké.

Kdo si tedy poslech užije nejvíce? Opravdu asi ti, kteří mají rádi Itálii, preferují civilně pojatou protagonistku a dávají přednost klasické detektivce (tady navíc s nádechem tajemství z minulosti) před thrillery s hrubým násilím, krví a různými formami deviace. Tempo by sice mohlo být rychlejší, ale zase odpovídá slunné Sicílii, kde se nikam nespěchá. Ať už si audioknihu pustíte do uší v létě či v zimě jako únik před sychravým a nevlídným počasím, bude určitě lepší, když si ji pustíte někdy v podvečer a necháte se bez vyrušování unášet představou slunného ostrova, kde se odehrál před desítkami let zločin a kde je stále přítomný duch starých klasických filmů.

Knižní předloha:
Originální název: Sabbia nera (2018)
Vydání v České republice: Meridione (2024)
Přeložila: Alice Flemrová
392 stran

Audiokniha:
Vydáno: OneHotBook (2025)
Čte: Jitka Ježková
Celková délka: 11 hodin 25 minut