Slečna Tillie Pembrokeová není typickou dámou New Yorku konce 19. století. Je až moc zvědavá, přímočará, dělá své rodině jen ostudu. Vůbec není tak skvělá a kultivovaná jako její sestra Lucy. Násilná smrt milované sestry však uvrhne chytrou dívku do otupělosti, ještě znásobené opiovou tinkturou kvůli zlomené kosti. Z malátnosti vytrhne Tillie nutnost dozvědět se pravdu – skutečně v ulicích řádí upír jako z nové knihy Brama Stokera? A byla Lucy jeho obětí?
Rok 1899 a vůbec tahle doba není k ženám zrovna příznivá. Společnost je sešněrovaná přísnými pravidly, ženy jsou pěstované především na chov. Po smrti Lucy je z Tillie jediná dědička a zbytky svobody, které do té doby měla, jsou pryč.
Čeká ji jen zodpovědně se vdát, rodit děti a být poslušná. Ale kdo zabil Lucy, to nikoho nezajímá. Dívka to musí zjistit, i když ji rodina hlídá a bez dovolení si nesmí málem ani odkašlat. Naštěstí má pomoc v podobě zvědavého kamelota Iana. A možná i bývalého snoubence Lucy Jamese, kterému je asi jedno, jakou dědičku Pembrokeovou klofne…
Opium a absint byla zatraceně divná detektivka. Padá na vás z ní sklíčenost, smutek a zároveň hrůza – ponuré prostředí, neutěšené vyhlídky žen ve společnosti, jejich bezmoc mě neskutečně vytáčela. Sotva má někdo tu kuráž projevit své city a zvednout hlas, její vlastní rodina jí označí za hysterku a začne ji „léčit“ morfiem…
Tillie není bůhvíjak zázračná pátračka. Kvůli drogám je otupělá, zpomalená, spoustu otázek nechá být nebo na ně zapomene, z toho přístupu šílíte. Prodíráte se příběhem jako skrz pavučinu, lepkavou a zpomalovací. Navíc začne být evidentní, že Tillie už nad rozumnými dávkami „léků“ nemá kontrolu. Jak chce vůbec něco vypátrat?
Je nesmírně rozčilující sledovat zpočátku tak sympatickou hrdinku, lapenou v krunýři povinností, jak to s ní jde z kopce. V době, kdy se věřilo, že heroin je výborným prostředkem na kašel, bylo sklouznutí k závislosti velmi snadné. Málem jsem poprvé za celý život mrkla na poslední stránky, abych se ujistila, že se z toho hrdinka přece dostane, musí, jinak s knihou končím.
Bezútěšný prostředek románu mi dost pocuchal nervy, naštěstí jsem podcenila vnitřní odhodlání hrdinky žít svůj život, navzdory rodině i konvencím. Přesto v člověku zůstane smutek za všechny ty, které neměly dost peněz, aby si tuhle kuráž mohly dovolit.
Originál: Opium and Absinthe, 2020
Překlad: Lucie Libovická
Vydal: Cosmopolis, 2020
379 stran
