Zločin na Zlenicích hradě L.P. 1318 (Radovan Šimáček)

Největší devízou je autorův kultivovaný styl psaní, který v mnohém připomíná vyprávění kronikářů. Na prvních stránkách nás seznámí s politickou a společenskou situací v době vlády Jana Lucemburského. Aby byl co nejvíce autentický, přizpůsobil vyprávění svůj jazyk. Teď nemluvím o neumělém slovosledu, který se v poslední době v detektivkách rozmáhá, ale o staré češtině, která vás přenese o hezkou řádku let zpátky. Možná tomu nebudete věřit, ale všechno je srozumitelné a příběh čtivý. A ten starý jazyk nakonec působí docela kouzelně.

Co se týče zločinu, čeká nás typická záhada zamčeného pokoje. Na tu nemá doba žádný vliv, takže Šimáčkova kniha může uspokojit i ty čtenáře, kteří historickým detektivkám příliš neholdují. Jde o to, že Ondřej ze Zlenic odešel do své komnaty, zamkl za sebou a ráno ho našli zavražděného. Byl probodnutý dýkou a brzy je jasné, že to nemohl udělat sám. Správná detektivka potřebuje hned několik podezřelých a řeknu vám, že tady jich bude víc než dost. Ondřej totiž pozval na svůj hrad sousedy, pány a zemany, aby s nimi uzavřel mír a vyjasnil si bývalé spory.

Jako jediný má zdánlivě alibi syn zavražděného, Jan. Ten byl celou noc na lovu se svými dvěma přáteli. Bohužel se ukáže, že měl možnost se z lovu vzdálit tak, aby o něm jeho společníci nevěděli. Navíc odmítá říct, kde strávil noc, a to je jako by na sebe ukázal prstem. Ostatní podezřelí ho považují za vraha, ale protože jde o šlechtice, nabídnou mu čas, během kterého může prokázat svou nevinu. Jan odjíždí do Prahy za bývalým spolužákem Petrem Ptáčkem, kterého požádá o pomoc při vyšetřování vraždy.

Petr Ptáček přijíždí do Zlenic a následuje to, co znáte z detektivek: série výslechů a dialogy se svědky a podezřelými. Protože jsme ve čtrnáctém století, je jasné, že vrah bude vypátrán pomocí logiky a zdravého rozumu. A aby byl usvědčený, bude zapotřebí lsti. Děj se hezky rozvíjí a vy nejspíš budete každou chvíli podezírat někoho jiného. A určitě přijdou i chvíle, kdy začnete pochybovat o Janově nevině. Na první pohled by se mohlo zdát, že příběh bude prostý. Některé momenty tomu nasvědčují (např. vás napadne, kde Jan strávil noc a kdo je jeho alibi), ale ve finále jde o plnokrevnou záhadu, jejíž rozluštění vás překvapí. O to víc, že Ondřej ze Zlenic nebyl jedinou vrahovou obětí.

Příběh vás vtáhne do děje, kulisy jsou atraktivní a vy budete mít pocit, že jste se ocitli ve čtrnáctém století. S čím mám trochu problém, jsou postavy. Autor nám řekne jejich jména, a to je asi tak všechno. Vnější popis odbude několika slovy, například: sličná panna Jitka. Proto chvíli trvá, než se v aktérech zorientujete. A také mi vadila absence charakteristik a vnitřních monologů. Kvůli tomu jsem se nemohla s postavami ztotožnit a nezískala jsem si k nim žádný vztah. Nikomu jsem nefandila a nikomu jsem nepřála, aby se ukázal jako vrah. Hezky je ztvárněná pouze postava kronikáře Dalimila, ta ovšem nemá s vyšetřováním vraždy pranic společného.

Ale i tak tato detektivka stojí za přečtení.