Na koho je nachystaná rakev zaškrtnutá v katalogu? Vraždy v ponurém rodinném sídle musí ve svém osmém příběhu vyšetřit soukromá vyšetřovatelka Tara.
Občas můžeme slyšet něčí názor, že by se už dnes k detektivkám Agathy Christie nevrátil, že už je to přežité, málo akční, málo překvapivé, popřípadě málo morbidní. Tomuhle názoru ovšem konkuruje řada společností zabývajících se jejím životem a dílem a třeba i relativně čerstvé filmové adaptace nejslavnějších děl „Královny detektivek“, Vražda v Orient Expresu a Smrt na Nilu. Pak jsou spisovatelé, kteří se k jejímu dílu otevřeně hlásí a snaží se psát v obdobném duchu. A že se takové příběhy nemusí odehrávat na britském kontinentu, ale třeba i v Čechách, dokazuje teplická rodačka Veronika Černucká, jejímž vzorem je právě Agatha Christie. Jako autorka i čtenářka miluje klasické detektivní záhady, a soudí, že kromě napětí by měl být v detektivce i humor.
Vystudovala literaturu, český jazyk a politologii, pracovala ve školství jako učitelka a posléze se stala novinářkou a spisovatelkou. Vydala třináct románů, z toho devět v edici Původní česká detektivka s hlavní hrdinkou, soukromou vyšetřovatelkou Tarou. Podle slov autorky je to atraktivní, bohatá a vzdělaná žena, zároveň ale také arogantní potvora, co si nebere servítky a nešetří jízlivými poznámkami. Je to v podstatě prý takový Sherlock Holmes nebo Hercule Poirot (v sukních). Veronika slibuje, že i do budoucna bude věrná románům s Tarou, a tak po tomto příběhu ještě vyšel další, devátý díl s názvem Tři kroky do pekla. Také v tomto příběhu mohou čtenáři čekat vše, co autorku baví – dávné zločiny, spousta temných tajemství a motivů.
Vraťme se ale k titulu, který vyšel už v loňském roce. Na začátku příběhu požádá Taru její přítelkyně z dětství Dominika, zdali by s ní Tara nezajela do jejich rodinného sídla, kde se děje cosi divného. Někdo zde ponechal otevřený katalog pohřební služby se zaškrtnutou rakví. Dominika si myslí, že se schyluje k vraždě. Tara, kterou nijak neláká prosba jejího dědy, aby doučovala přes léto pubertálního synovce, ochotně souhlasí a vydává se s Dominikou do zapadlého kouta kdesi v Krušných horách na Ústecku. Rodinné firmě vyrábějící barvy vládne rádoby pevnou rukou neurvalý a arogantní sedmdesátník Rudolf Jerman. Spolu s ním ve velkém, spíše hrůzu nahánějícím domě (doslova na konci cesty) žijí jeho dvě děti z prvního manželství, dvě děti ze druhého manželství, hospodyně, vychovatelka, ošetřovatelka a manželka Rudolfova syna. Tara zde má oficiálně vyšetřit krádeže šperků. V domě, kde každou chvíli někdo něco hledá není těžké uvěřit, že zde řádí zloděj. Tara ovšem netuší, že v domě nejenže zloděj skutečně řádí, ale brzdy dojde i k oné vraždě a nezůstane jen u jedné.
Před pár lety jsem měl v románu Autogram pro vraha problém s věrohodností postavy Tary, která žije v přepychové usedlosti s několika bratranci a dědou, bývalým italským mafiánem. Vyvážil to však zábavně bizarní příběh laděný do již zmíněného stylu Agathy Christie, kde soukromý detektiv vyšetřuje vraždu v uzavřené skupině lidí. Stejný motiv se objevil i v dalším příběhu Valčík pro mrtvé, ale příběh byl o poznání umírněnější a tím i hodnověrnější. Co se týče dějové zápletky Domu na konci ulice, i ta je velmi podobná oběma předchozím příběhům. Tara je opět pozvána do rozvětvené rodiny, aby nakonec vyšetřovala vraždy, které mají zjevně spojitost s několik let starými událostmi.
Autorka se snaží čtenáře mást co může. Sama v jednom rozhovoru říká, že ji baví vymýšlení falešných stop a chce, aby čtenáři podezřívali úplně každého. Detektivka je podle ní hádanka, čtenáři se ji snaží vyřešit a ona dělá všechno proto, aby neuspěli. Zřejmě i díky tomu je v této detektivce opět poměrně dost postav – jen v domě a jeho okolí se pohybuje na čtrnáct klíčových osob (tedy podezřelých). Autorka trochu pomohla čtenáři s orientací tím, že v jedné scéně Dominika předává Taře soupis členů rodiny a lidí starajících se o chod rodinného sídla, doplněný jejich krátkým profilem. Čtenář tak má kdykoliv možnost se na tuto stránku vrátit a ujasnit si, kdo je kdo. Další hra se čtenářem se váže k prologu, kde jsme svědky jak jakýsi muž a žena střádají v Curychu plán na dokonalou vraždu a musí se při tom zbavit nechtěného svědka, který jejich mateřštině rozuměl. Autorka pak čtenářům podsouvá hned několik dvojic, abychom podezřívali střídavě každou z nich.
Co se týče pachatele nebo pachatelů samotných, je jasné, že bude „rekrutován“ z řady podezřelých, nicméně málokdo asi uhádne souvislosti. Autorka tvrdí, že je pro ni pochvala, když čtenáři řeknou, že byli totálně vedle, že tohle by je ani ve snu nenapadlo. Jenže tady je nutno podotknout, že některé vraždy jsou trochu překombinované a pachatel navíc hodně spoléhá na náhodu. Nelze si také nevšimnout, že Tara vlastně dlouho nic nevyšetří a vraždy se kupí.
Mnohem horší je, že se autorka bohužel opět vrátila k postavě kriminalisty Vyskočila; pochybuji, že by se takový ťulpas u policie udržel déle než pár dní. Scény s ním jsou vyloženě otravné a zbytečné, byť měly asi původně sloužit k tomu, aby si v nich Tara na Vyskočilovi brousila svůj ostrovtip. Ten ovšem funguje na jiných místech i bez něj, a navíc celkem dobře. Tařin cynismus je v každém případě příjemným odlehčením příběhu.
Dům na konci cesty by se dal charakterizovat jako detektivka ve stylu Agathy Christie zasazená do českých poměrů. Je v ní hodně podezřelých, ve finále se objeví překvapivé souvislosti ohledně pachatele, nicméně některé vraždy jsou překombinované. Nechybí sympaticky jízlivé glosy v části děje vyprávěném v první osobě, z pohledu Tary. Příběhu ovšem rozhodně neprospívá nevěrohodná postava Vyskočila. Lze ocenit změnu, kdy se na konci knihy nekoná tradiční prozrazení pachatele ve skupině podezřelých, ale příště už by to možná chtělo přijít s jinou dějovou stavbou.
Text: Veronika Černucká (2021)
Vydáno: Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno (2021)
304 stran
