Oko za oko, bolest za bolest. Dítě za dítě. Aneb když zoufalí lidé páchají zoufalé zločiny. Zatím poslední román velmi slibného českého autora, jehož literární hrdina stojí oběma nohama na zemi a jehož případy vycházejí ze zkušeností autora z policejní praxe.
Jednoho dne se ze školy nevrátí sedmiletý chlapec. Rodiče jsou zděšeni, požadavek na výkupné nepřichází, a tak se obávají nejhoršího. Únosce se ale nijak nesnaží svou totožnost skrýt. Naopak, nevyhýbá se kamerám na veřejnosti a jasně dává najevo, jaké má s chlapcem úmysly. Chce jediné – spravedlnost pro sebe, prostou, jednoduchou a starou jako lidstvo samo. Oko za oko, zub za zub, dítě za dítě. Únosce je bývalý policista Jan Bertovský, kterému kolegové neříkali jinak než Bert.
Jediný, koho Bert po únosu kontaktuje, je jeho bývalý parťák, detektiv Miko Syrový z oddělení loupeží. Bert mu pošle pouze strohý e-mail ve stylu „asi jsem to pěkně podělal, parťáku, že?“ Miko je zděšený. Neví, jak má na e-mail reagovat a co by měl dělat. Brzy na to je kontaktován vyšetřovateli, kteří mají únos na starosti. Musí zapomenout na dávné přátelství a zúčastnit se honu na svého kolegu, se kterým si kdysi velmi rozuměli a mohli se na sebe ve všem spolehnout. Detektiv nyní stíhá bývalého detektiva, ale jinak to nejde. Co když je chlapec ještě naživu a zbývá mu jen posledních pár hodin? Jenže Bert dokáže všechny policejní tahy předem prohlédnout.
Jenže těchhle pár dnů se z obvyklé rutiny vymykalo. Především osobou pachatele. Nejen proto, že šlo o bývalého kolegu, který zná většinu policejních fíglů, oficiálních postupů i podpásových úderů. On přitom navíc dělá kroky naprosto opačné než každý jiný únosce. Nesnaží se zůstat v anonymitě, nejde mu o peníze. Klidně na sebe ukáže; koukejte, to jsem já. Podívejte na to, co udělám. Nezabráníte tomu, víte? Prostě se jen smiřte s tím, že vždycky budete krok za mnou. Můžete sice hasit následky, ale na víc nemáte šanci. Cítíte tu bezmoc?
Str. 140–141
Sice to vypadá, jako by se chtěl nakonec nechat chytit, ale do té doby si se svými pronásledovateli chce trochu pohrát. Nebo má na mušce ještě někoho jiného? A co ho vlastně dohnalo k tak zoufalému činu? Protože je jasné, že nic než velká bolest v srdci bývalého kriminalistu nepohání…
Pokud si říkáte, že Vám autorovo nezvyklé příjmení přijde jako pseudonym, tak máte pravdu. Podobně jako na Slovensku mají Dominika Dána, tedy údajně stále aktivního detektiva, který píše thrillery, a jehož pravé jméno veřejnost nezná, tak i Martin Goffa je pseudonymem kriminalisty, který pracoval v řadách policie už od devadesátých let minulého století. Po skončení patnáctileté policejní kariéry se začal věnovat psaní. Svoje zkušenosti z předchozí praxe mohl tím pádem zúročit v moderních krimi románech ze současnosti, jejichž hrdinou (i když se o čtenářovu pozornost dělí rovným dílem i s dalšími postavami) se stal zmíněný Mikuláš „Miko“ Syrový. Sympatický čtyřicátník, který je občas trochu cynický, občas ztrácí iluze o dnešním světě, ale smysl pro spravedlnost a snaha pomoci kamarádům a kolegům mu nikdy nechybí. Po rozvodu s manželkou žije s o dvacet let mladší partnerkou Terezou, která je občas frustrovaná z toho, že nemůže mít děti, zatímco Mikovi vyrůstá na druhém konci republiky dcera z prvního manželství.
První román s Mikem vyšel v roce 2013 (Muž s unavenýma očima), vzápětí následovaly v rychlém sledu další dva. Dnes má tato série šest titulů (včetně jednoho povídkového) a Dítě v mlze je zatím posledním románem řady.
Jak sám autor v jednom rozhovoru říká, jeho hrdina je obyčejný chlap. Žádný geniální detektiv, ale člověk, co stojí oběma nohama pevně na zemi. Také Goffa pracoval na oddělení majetkové kriminality, přičemž případy ho občas zavály až k řešení násilí či hospodářské kriminality.
„Vím, že správné a vhodné by bylo asi přesvědčovat vás, že mým primárním cílem bylo bojovat proti zločinu, pomáhat a chránit, převádět stařenky přes přechod a blablabla… Nevěřte nikomu, kdo by vám tohle říkal. Samozřejmě, pár takových jedinců existuje, ale ti se tím zase nebudou jen tak na potkání chlubit.“ – Martin Goffa v rozhovoru pro server Vaše Literatura.
Dnes čtyřiačtyřicetiletého autora donutila k práci u policie nespokojenost v jeho dřívějším zaměstnání, kdy jim majitel firmy včas neplatil. Nyní bychom mu možná měli poděkovat, protože Goffovi knížky s obyčejným, ale pořád zábavným hrdinou se čtou velice dobře.
Pokud někdo mluví o české detektivce „v západním střihu“, většinou se setká s úšklebkem či ťukáním na čelo a tvrzením, že tohle u nás ještě pořád moc neumíme. Goffa ale dokazuje, že to jde. A přitom k tomu nepotřebuje přemrštěné efekty, nereálně se chovají mafiány, komicky „nabušené“ detektivy či směšně vypadající akce. V Dítěti v mlze jde o únos a zoufalý čin bývalého policisty, kterého pronásledují bývalí kolegové. Tohle jsme viděli v různých variantách v mnoha „západních“ kriminálkách, ale Goffovi se to povedlo učesat tak, že to naprosto přesně sedne do českých reálií, bez toho aby to bylo směšné nebo nakašírované. V reálném prostředí pražských i mimopražských lokalit se tak odehrává uvěřitelný příběh, u kterého sice tušíme, jak asi dopadne (a že neskončí moc slavně), ale to nás nepřipraví o možnost užít si četbu naplno. Budeme sledovat, jak každý tah vyvolá protitah. S blížícím se koncem příběhu si v dramatickém finále už nebudeme vůbec jistí, jestli to nakonec dopadne tak, jak jsme původně předpokládali.
Podle autorových slov jsou jeho příběhy zcela inspirovány zkušenostmi z dřívější policejní práce. Sami v nich mnohdy můžeme najít narážky na skutečné kauzy. Jedním z autorových cílů je ukázat čtenářům policejní práci takovou, jaká skutečně je. Bez příkras a glorifikace, ale zároveň i bez nechtěné parodie, ke které občas sklouzávají autoři, co o policejní práci pořádně nic nevědí.
Literární kritik Pavel Mandys před pár lety zařadil v příspěvku na webu iLiteratura Martina Goffu mezi nejzajímavější debutanty. Sám autor už při vydání své prvotiny ohlásil záměr v psaní pokračovat, bude-li zájem. Jak dokazuje jeho už šestý román, zájem zřejmě je, což je dobře. Bylo by škoda nechat si ujít svěže napsaný thriller, který je sice docela smutný, ale stejnou měrou i napínavý a díky reálným zkušenostem autora i uvěřitelný.
Text: Martin Goffa (2016)
Vydáno: Mladá fronta a.s. (2016)
224 stran
