Policejní komisařství ŽIŽKOV (Jiří Slavíček)

Byl přelom devatenáctého a dvacátého století tak idylický, jak si mnozí myslíme? Deset soudniček a povídek z té doby se snaží ukázat, že i tehdy se vraždilo podobně jako dnes. Škoda jen, že řada z nich není dotažená do konce.

Jméno spisovatele Jiřího Slavíčka má jistě řada čtenářů spojeno s historickými romány, například z Prahy konce devatenáctého století, ale i třeba s dobou trampingu na Sázavě někdy v sedmdesátých či osmdesátých letech minulého století. Slavíčkovo dílo se celkem pravidelně účastní soutěže o Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román, a ani čtenářům našeho webu není neznámý, neboť jsme se věnovali recenzím jeho dvou trilogií o holešovickém komisaři Františku Pobudovi, v loni pak například také zástupci oné „trampské větve“, románu Poslední vandr na Zlaté řece.

Ke svému oblíbenému tématu kriminality na přelomu devatenáctého a dvacátého století se Jiří Slavíček znovu vrátil v loňském roce a vydal sbírku povídek Policejní komisařství ŽIŽKOV. Obsahuje celkem deset příběhů, které jsou chronologicky datovány do období mezi roky 1888 až 1922. Některé jsou velmi krátké (případy vyšetřují různí komisaři) a odehrávají se na pouhých několika stránkách, jiné jsou delší. Řada z nich je psaná stylem dobových soudniček. A to je právě ten problém…

Autor hned v úvodu píše, že podobnost postav z těchto příběhů nemá žádnou souvislost s žijícími osobami. Pokud to budeme chápat tak, že není souvislost s osobami, které žijí dnes, můžeme čekat vyprávění skutečných příběhů, které se v té době staly. Je ovšem otázkou, komu je sbírka určená, protože řada příběhů není nijak zakončená (v souladu se stylem soudniček) a končí otevřeným a leckdy i dost podivným koncem. Pokud bude sbírka chápána tak, že není souvislost se skutečnými osobami, které v té době žili, pak budeme předpokládat čistou fikci. O to více zarážející pak bude nedokončenost a otevřenost některých příběhů.

Už první povídka Trojitý zpětný uzel vyšumí v podstatě do ztracena, když končí soudním přelíčením s domnělou vražedkyní, bez nějakého smysluplnějšího závěru či objasnění motivu. Ve druhé, velice krátké povídce Záhadná událost, není vražda dokonce vůbec vyšetřena a je odsunuta do pozadí politickým případem (odsouzení dvou anarchistů). Třetí příběh Loupežná vražda na Štědrý den ještě docela ujde, zato čtvrtý – Othello ze Žižkova je zbytečně natahovaný.

Některé příběhy by i byly zajímavé (Dům na „Na Radosti“), zvlášť ty, které jsou vyprávěny stylem klasické detektivky. Ale protože má jít o soudničky, všechno pak zkazí fakt, že pachatel buď není zjištěn vůbec, nebo se coby možný pachatel sice někdo objeví, ale k jeho dopadení nedojde. To je přesně případ povídky Krátké štěstí manželské.  Asi nejlepší a nejkomplexnější je poslední povídka, datovaná do roku 1922, s názvem Loupežná vražda u žižkovského tunelu, kdyby ovšem nevyšla už v pět let staré sbírce 3x C. k. policejní komisař Pobuda jako Případ amerikánské nevěsty. Tam byla ale datovaná do roku 1898. To tedy nasvědčuje spíše fiktivním příběhům, pak ale ty otevřené konce moc nechápu.

Pokud bych měl z téhle antologie žižkovských kauz vyzdvihnout něco pozitivního, tak snad alespoň trochu té dobové atmosféry, která se snaží ze stránek na čtenáře dýchat. Ale má to díky poměrně krátkým a leckdy jakoby násilně utnutým povídkám těžké. K navození atmosféry by ovšem mohla lépe posloužit řada jiných titulů, včetně těch od samotného Jiřího Slavíčka. Co dalšího? Snad ještě to, že lze z povídek vyčíst, že ona doba nebyla tak idylická, jak si ji mnozí z nás představují, ovlivněni mimo jiné poetickými filmy z té doby. I tehdy se stávaly zločiny leckdy srovnatelné s těmi dnešními. Můžeme dokonce vidět, že dnešní „slídilové“ s mobily měli už před více jak sto lety předchůdce v podobě zvědavců snažících se zahlédnout alespoň kousek z místa činu, když už ne přímo mrtvolu.

Policejní komisařství Žižkov tedy bude určeno asi jen těm, kdo mají k této době „nadstandardní“ vztah, případně je baví číst dobové soudničky, nebo si rádi čtou o tom, co se tehdy dělo. Díky různé délce a nedotaženosti povídek, ruku v ruce s řadou překlepů i redakčních přehlédnutí (například Vacek je chvíli Valenta, pak zase Vacek) nejde zrovna o komfortní čtení. Což je ale vzhledem k době, kterou se tato sbírka čtenářům snaží přiblížit populární formou, poněkud na závadu. 

Text: Jiří Slavíček (2020)
Vydáno: ISLA – Jiří Slavíček (2020)
132 stran

Share Button

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA