Antický Řím znovu ožívá a kypí životem, intrikami a smrtí. Císařovnina vyzvědačka Claudie má opět co dělat s několika rozmanitými úkoly. Její „tajné“ pověření však příliš tajné není, a nepřátelé, které má vypátrat, naopak chtějí najít ji…
Možná jsem se trochu unáhlila v recenzi na Vyvolávače ohně od Ben Pastor – psala jsem, že neznám žádnou jinou antickou sérii, která by se odehrávala tak pozdě. Tak teď už znám. Případy nenápadné agentky Claudie se totiž odehrávají dokonce ještě později (roku 314 n.l.). Ale zase ne o tolik, takže je zajímavé, jak se Římská říše změnila za těch deset let. Čtyři císaři už jsou pasé, Východořímské říši vládně jakýsi Licinius, kdežto Západořímské Konstantin, přesně jak to plánovala jeho matka Helena. Ta figurovala ve Vyvolávači jako intrikánka stojící v pozadí, získávající přívržence svému synovi coby budoucímu vládci přes vlastní postel. Nyní už dosáhla svého, ale intrikánkou zůstala i jako císařovna-matka. A jakožto neoficiální vládkyni ji zajímá všechno, co se v její říši děje, a především to, co by ji mohlo ohrozit. Tudíž když v Římě někdo znovu začne brutálně vraždit prostitutky a proslýchá se, že by to mohl být opět Nefundus, který ve městě řádil už před lety a odmlčel se, je to úkol pro Claudii. A když je v zamčeném sklepení zavražděn architekt Attius, jež býval přívržencem císaře Maxentia, čili Konstantinova nepřítele, je to opět případ pro Claudii. A protože Helena vidí v podporované a rozrůstající se křesťanské víře mocný nástroj, ráda by posílila její vliv nálezem hrobu apoštola Petra. Kdyby tak Claudie vypátrala, kde ho najít. (Helena Augusta není zrovna skromná a nenáročná…) Ale Claudie, ač působí drobně a nenápadně, je výborná vyšetřovatelka a za nevinnou tváří se skrývá vysoká inteligence, čili si můžete být jisti, že výsledků se dobere, děj se co děj.
Protože však neznám předchozí čtyři díly, nedovedu si představit, jak ona šedá myška dříve pátrala bez pomoci svého nynějšího přítele Murrana, který pro ni coby bývalý gladiátor umí zjednat náležitý respekt i u lidí, kteří obyčejné ženě odpovídat na otázky nechtějí. Naopak je zřejmé, že různorodí osídlenci krčmy U Oslic Claudiina strýce Polybia patří k pravidelným postavám série a ten, kdo četl předešlé knihy, se k nim vrací s radostí. Proč ne, je to sympatický spolek.
Osobně mi však, alespoň ze začátku, chyběl nějaký slovníček pojmů (Vyvolávač měl vyčerpávající, pětistránkový) a tak obsah některých dobových termínů, např. triclinium, peristyl nebo equites čtenář tuší jen matně a musí si je vyhledat jinde. Rozdílné verze antických jmen s Vyvolávačem ohně se vyskytovaly jen v úvodu, a stejně bylo jasné, že Dioklecián a Diocletianus je ten samý.
Paul Doherty už je rutinér a profesionál co do historických detektivek, a všechny jeho knihy si udržují vysoký standard. Ani tento nejnovější román nezklamal – má tu pulzující antický Řím, historicky doložitelné reálie a události, sériového vraha a dokonce i klasickou záhadu zamčeného pokoje. A spoustu mrtvých, nad kterými se však málokdo pozastaví. Protože jak říká jedna postava: „Život je tady levnou věcí.“ A smrt je v Římě všudypřítomná, nikdo si před ní není jistý. Jak dokládá další citát, velmi příhodný: „Když jdeš ven na večeři, sepiš poslední vůli…“
Originál: Murder´s Immortal Mask
Překlad: Ludmila Janská
Vydalo nakladatelství: Metafora, 2009
277 stran
www.metafora.cz