Pro devatenáctiletého mladíka s vadou řeči to měl být začátek nového života. Místo toho tady jedné letní noci jeho život skončil. Proč muselo k tragédii, navíc na tak idylickém místě, dojít?
Jiří Slavíček (narozen 1942) vystřídal v životě řadu zaměstnání, věnoval se tvorbě pro děti i humoristickým románům. V posledních letech se věnuje detektivnímu žánru. Je autorem několika trilogií, které spojuje postava policejního komisaře Františka Xavera Pobudy. Díky tomu, že je Jiří Slavíček patriotem pražských čtvrtí Holešovice a Žižkov, odehrává se řada jeho detektivek právě tady. Nicméně jiným lokalitám se nevyhýbá – mimo jiné „poslal“ svého komisaře Pobudu vyšetřovat do Karlových Varů v románu Zločin v lázních Karlsbad. Dalším z mnoha důkazů je „trampská krimi“ Poslední vandr na Zlaté řece, která vyšla v loňském roce.
Píše se rok 1991. Devatenáctiletý Jozef, zvaný Jozule, pracuje v pražské továrně Koh-i-noor. Rodiče už nemá, sourozence také ne, a většina lidí se mu posmívá kvůli koktání a nesmělosti. Jozule je nejšťastnější v pátek odpoledne, kdy sbalí batoh a celtu, oblékne si westernový kostým, připne si šerifskou hvězdu a vyráží na své oblíbené putování podél řeky Sázavy. Nejraději to má na říční plovárně spojené s občerstvením Baštírna, pod zříceninou místního hradu. Když mu jednou zdejší převozník napůl v žertu navrhne, ať zde zůstane celé léto a do Prahy se už nevrací, Jozule dlouho neváhá. Zbavuje se westernového obleku, ubytuje se natrvalo v jedné z převlékacích kabinek a nechá se zaměstnat ve stánku s občerstvením jako pomocník. Stánek vede jistý Kačaba se svou o hodně mladší ženou Miluší, kterou začne Jozule zajímat.
Život na Baštírně plyne poklidně a Jozule je šťastný. Nachází tu nové kamarády, kteří podobně jako on bydlí v kabinkách a do města nebo snad dokonce do práce se nehrnou. Nového člena sice berou s rezervou, ale na rozdíl od převážně ženského osazení továrny, kde Jozule pracoval, se mu tu nikdo kvůli jeho vadě řeči nesměje. Po jednom bouřlivém potlachu je mladík druhý den ráno nalezen utopený pod molem u břehu. Všichni, včetně policie, si myslí, že šlo o nešťastnou náhodu. Bývalý šerif sice neuměl plavat, ale v řece je mělko, a tak se má za to, že se opil a utopil se po pádu do vody. Jediný z jeho kamarádů, Venca Kanda, je přesvědčen, že mu do té vody někdo pomohl…
Poslední vandr na Zlaté řece je spíše než detektivkou nostalgický příběh s detektivní zápletkou. Je to přesně ten druh románu, u kterého dlouho nevíte (pokud si někde nepřečtete anotaci), kdy se zločin stane a proč. Je to ovšem také román, u kterého Vám to možná nějaký čas nebude až tak vadit. Slavíčkův příběh totiž jistě osloví ty, kteří mají v sobě alespoň kousek trampské duše, někdy vzali usárnu, čutoru, spacák a celtu a vyrazili někam do přírody. Tady se pak alespoň na chvíli stali trampy, šerify, čundráky. Zkrátka a dobře zapomněli na všední starosti a stali se přes víkend někým jiným.
Pokud k těmto lidem patříte, pak se určitě necháte zavést do nostalgického vylíčení světa, který se zrodil už někdy ve dvacátých letech minulého století a pokračoval od padesátých let až do konce let osmdesátých. Pozdější roky sice už byly také hodně o množství vypitých piv a něčeho ostřejšího k tomu, ale pořád měly svou atmosféru. Jiří Slavíček nám líčí dobu, kdy tenhle svět dva roky „po revoluci“ už přeci jen skomírá. Přesto je tu znát kontrast mezi neosobním životem ve městě a stále ještě relativně idylickým pobytem u řeky.
Příběh je zpočátku vyprávěn ve dvou rovinách. Tu první, kterou kniha také začíná, tvoří vzpomínky Jozuleho kamarádů, kteří mu jako jediní přijdou na pohřeb. Tím pádem je hned jasné, kdo bude obětí, akorát dlouho nevíme proč. To můžeme hádat ve druhé rovině, která sleduje Jozuleho pobyt na Baštírně, ale i tak je spíše sledem na atmosféru zaměřených drobných příhod.
Jiří Slavíček umístil svůj román do skutečné lokality proslulých říčních lázní pod zříceninou Zlenice (zvané též Hláska), nicméně v dovětku podotýká, že jde o fiktivní příběh se smyšlenými osobami. Znalci místa děje ovšem celkem snadno dokáží identifikovat hotel Pelikán na protějším břehu Sázavy (v knize hrající důležitou úlohu) jako Kormorán, některé charaktery jim možná připomenou některou skutečnou postavu, kterou z dřívějška znali. Ostatně nájemce kiosku Kačaba se vyskytuje i v předešlé Slavíčkově knize Baštírna u přístavu.
Autor dokáže znamenitě vystihnout onen bezstarostný letní čas vyplněný pozorováním řeky a jejího malebného okolí, hledáním hub či popíjením piva u táboráku. Ke konci knihy už je ovšem absence nějaké silnější dějové linie znát a je jasné, že by to chtělo vedle nekonečného dumání nad krásou řeky ještě něco přidat. Požitek ze sugestivně vykreslené atmosféry navíc kazí zjevně chybějící redaktorská práce. Kvůli často chybějícím uvozovkám nebo spojení přímé řeči dvou osob do jedné je někdy těžší poznat, kdo zrovna pronesl to či ono. Bohužel se tu vyskytují i některé časové či místopisné chyby. V roce 1991 se určitě ještě nedal poslat e-mail a vlak tzv. Posázavského Pacifiku nejezdí na protějším břehu říčních lázní.
Je zjevné, že autorovým záměrem bylo především připomenout dobu skomírajícího trampingu a vykreslit kontrast mezi životem ve městě a na Sázavě. Příběh samotný je pak jen nutným pojidlem pro líčení místa děje a všech těch potlachů. Poslední vandr na Zlaté řece je příjemně nostalgickým zavzpomínáním pro ty, které téma trampingu někdy oslovilo. Řadíte-li se k nim, nechte se zlákat na jeden či dva večery k výletu do dob ne tak dávno minulých a užijte si výstižně vykreslenou atmosféru, kterou detektivní dějová linie, k jejímuž rozuzlení dojde až na několika posledních stránkách, okoření jen nepatrně. Ale ono to opravdu nevadí – myslím, že je z této recenze jasné, že hodnota knihy tkví v něčem zcela jiném.
Text: Jiří Slavíček (2019)
Vydáno: Nakladatelství ISLA – Jiří Slavíček, Praha (2019)
160 stran
