Lars láme kosti (Daniel Gris)

Někdo vyhrožuje popové zpěvačce! Kdo ji ochrání? Jedině drsný soukromý detektiv se zálibou v metalu. Nevěříte? V dalším příběhu se sympatickým Larsem bude možné všechno. Hlavním cílem je ale Vás pobavit.

Lars byl podobně jako kdysi jeho otec policistou v uniformě. Sám přiznává, že mu ta uniforma nějak neseděla, a tak se teď raději živí jako „soukromé očko“. Využívá při tom občas poněkud méně košer metody. Když však jde o nějakého sígra, nijak mu to srdce neláme. Ti si to přeci zaslouží, no ne? Jeho kancelář je menší než malá, raději úřaduje v baru Exil, který má napůl se svým dlouholetým, jednookým a plešatým kamarádem Gregorem. V baru má samozřejmě svůj štamgastský stůl a kdyby se tam někdo opovážil sednout, se zlou by se od tohohle holohlavého a vousatého hromotluka potázal. Má i své občanské jméno, ale to nezná skoro nikdo. Každý mu říká Lars, podle jeho obliby kapely Metallica a jejího bubeníka Larse Ulricha. Lars má rád ještě Jacka Danielse a hodinky Luminox.

Jednoho dne ho osloví otcův starý kamarád Major (samozřejmě je to také přezdívka), který dokonce s Larsem před dávnými léty pracoval a byl jeho učitelem. Potřeboval by službičku – ohlídat zpovykanou popovou hvězdičku pyšnící se „půvabným“ pseudonymem Laura B.Itch. Lars si zprvu myslí, že si z něj Major – z něho, metalisty! – dělá legraci, ale peníze a délka kontraktu ho nakonec přesvědčí. Je jasné, že to nebude mít jednoduché, i když je otázkou, co je pro něj horší. Rádoby teenagerské hvězdičky a parta jejich příšerných nohsledů a notorických vymítačů večírků, s jejich ještě příšernější muzikou, nebo fakt, že někdo Lauře vyhrožuje a posílá oplzlé dopisy, kde ji líčí, co by dělal s jejím mrtvým tělem?

O dva dny pozdějc jsem seděl v Majorově kanceláři a v ruce držel dopis, ve kterým se pisatel Laury dotazoval, jakej asi může bejt sex s ještě teplou mrtvolou.
Ušklíbnul jsem se.
„Na to by ti odpověděl každej chlap ženatej dýl než deset let.“

Str. 62

Daniel Gris představil svého svérázného, a přesto sympatického a spravedlivého hlavního hrdinu v prvotině Říkají mi Lars a vybubnoval si s ním dokonce Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2018. Pro někoho to mohlo být – s přihlédnutím ke konkurenci dalších dvaceti přihlášených titulů – poněkud překvapivé, ale na slavnostním předávání cen zaznělo, že černý humor a místy až parodická dikce umožňují autorovi udržovat si od žánru krimi thrilleru odstup a tím nabídnout čtenářům literární zábavu a hravost. Čímž se právě odlišuje od ostatních přihlášených titulů. Řada čtenářů přirovnává oba Larsovy příběhy k Rychlopalbě Štěpána Kopřivy a občas se mezi jejich komentáři objeví domněnka, že Gris i Kopřiva jsou jedna a tatáž osoba.

Nicméně vraťme se k tomu nadhledu a hravosti. To je přesná charakteristika obou příběhů. Ani v případě pokračování Lars láme kosti nejde o kdovíjaký příběh a už vůbec ne originální. Nemusíte být zrovna filmoví maniaci, abyste poznali, že jde o zápletku z Osobního strážce. Ale autor se tím nijak netají a souběžně s tím se hlásí k odkazu dalšího kultovního snímku – Pulp Fiction. Když budeme trochu chtít, najdeme tu další odkazy (ať už úmyslné či nikoliv) – například Larsův „počítačový pomocník“ Tučňák jako by z oka vypadl Plaguemu, neocenitelnému pomocníkovi Lisbeth Salanderové z románů Stiega Larssona a Davida Lagercrantze.

Není úplně přesné mluvit o příběhu. Jde spíš o sled několika epizod spojených postavami Larse a Laury, přičemž každá z těch epizod tvoří samostatnou velkou kapitolu. O co jednodušší a přímočařejší příběh je, o to více si autor užívá ony hrátky se slovy a lehkost vyprávění a my si to užíváme s ním. K tomu ještě patří drsné nebo cynické hlášky a úvahy. Některé stojí za to si i zapamatovat, stejně jako dva starší, ale stále poměrně povedené vtipy. Autorova schopnost vzít běžné věty a myšlenky, přetočit je, případně pozměnit nebo postavit do zajímavého tvaru či souvislosti, nutí člověka (pokud má alespoň trochu literární ambice) k touze psát stejně jako on nebo si alespoň říkat, proč ho podobné formulace ještě nenapadly. Případně proč na ně nepřišel někdo jiný.

Jsou filmy či seriály, kde je tzv. product placement (skryté umístění reklamy) stejným dílem otravný, jako směšný. Pak jsou filmy, můžeme jmenovat třeba „Bondovky“, kde se to prostě čeká a je to v pořádku, protože diváci chtějí mít pokud možno vše jako jejich oblíbený hrdina. Product placement je ovšem o tom, že firmy platí za to, aby se jejich výrobky v příběhu objevily. Likérka, výrobce hodinek nebo americká metalová kapela autorovi sice nejspíš žádné peníze neposlala, nicméně v jeho knize jsou Larsovy největší životní radosti popsány natolik sugestivně či detailně, že máte chuť také si nalít skleničku jantarové tekutiny z Tennessee, pustit si něco od Metallicy a na internetu se podívat, za jak dlouho byste na některé ze zmíněných hodinek mohli našetřit.

Lars je hrdina ze staré školy. Neuznává moderní umění („Měl jsem pocit, že to malovaly čtyřleté děti na LSD“), ani novodobé „tuc tuc“ kapely. Díky tomu by se mohlo zdát, že je Grisova kniha určená spíše starším čtenářům, kterým úvahy hlavního hrdiny mluví z duše. Když jsem si v knihkupectví po domluvě vyzvedával recenzní výtisk této knihy, předávala mi ji mladá slečna, která mě ubezpečila, že je ještě lepší než „jednička“. Takže tolik asi k úvaze, komu je kniha primárně určena a k myšlence, zdali autor dokáže oslovit a zaujmout širší vrstvu čtenářů…

Ať už knihu napsal kdokoliv, je to přesně to, co je v české detektivce také potřeba. Vedle krimi příběhů se silnou psychologickou zápletkou, klasických detektivek, thrillerů z právnického prostředí či historických detektivek je tenhle nenáročný typ četby kořením, které by nemělo ve Vaší domácí kuchyni chybět. Zejména pokud občas rádi zaexperimentujete a dostanete chuť na něco ostřejšího. A jestli se s Larsovými postoji většinou shodnete, bude to pro Vás další příjemný bonus.

Pokud se vrátím k oné slečně z knihkupectví, nemohu jednoznačně říci, zda byla tahle kniha lepší než „jednička“. Na to tam chybí nějaký ucelenější tah na branku, propracovanější zápletka (až na závěrečný podfuk ve stylu podobně laděných filmů) nebo více napětí. V každém případě jsem si ji ale užil a věřím, že pokud je tohle Váš šálek kávy, pardon sklenička whisky, snad si ji užijete i Vy.

Text: Daniel Gris (2019)
Vydáno: Mystery Press (2019)
240 stran

Share Button

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA