Rapl z Bartolomějský (Miroslav Hyhlík)
Další pohled do zákulisí české kriminalistiky. Emeritní kriminalista vzpomíná na čtyři dekády v Bartolomějské a nabízí upřímný, místy drsný portrét práce policisty.
Titulek této recenze by také mohl mít dovětek „představování bojovníků proti zločinu pokračuje“. Po řadě biografických titulů nebo knižních rozhovorů s kriminalistickými esy, knih o vyšetřovacích metodách či nejznámějších nebo nejzajímavějších kauzách, tu máme další přírůstek do dnes tak oblíbeného žánru true crime. Vyprávění emeritního policisty, majora Hyhlíka, který u policie strávil čtyřicet let na oddělení odhalování trestných činů obecné kriminality Prahy 1 (v proslulé Bartolomějské ulici, které zůstal po celou svou profesní dráhu) sice nepřinese nějaké překvapivé nebo zásadní informace (zvlášť pokud patříte v tomto žánru k sečtělým čtenářům), nicméně bylo by chybou ji přehlédnout, a to z několika důvodů, které vzápětí vysvětlím.
Jde o autobiografii, která naštěstí nezačíná obligátním popisem dětství, rodokmenů a historek o přísných otcích a moudrých dědečcích. Autor bere čtenáře rovnou na vojnu, odkud vedla jeho cesta k policii – tehdy ještě k obávanému Sboru národní bezpečnosti, tedy k „esenbákům“. Ve vyprávění se pohybujeme zhruba mezi polovinou osmdesátých a devadesátých let, s občasnými skoky do nedávné minulosti (Hyhlík odešel do důchodu v březnu 2020). Tady vidím první pozitivum knihy. Miroslav Hyhlík líčí, jak to tehdy „za komunismu“ chodilo, jak se bojovalo s kapsáři, skořápkáři nebo (v té době ještě nelegální) prostitucí. Ti, co tohle dobu zažili, si to možná rádi osvěží, pro ty mladší to může být poměrně zajímavé čtení.
Autorův styl je osvěžující – přímočarý, sarkastický a často i s humorem. V době, kdy se z textů vytrácí upřímnost pod tíhou přehnané korektnosti, působí jeho vyprávění jako závan čerstvého vzduchu. Nebojí se říkat věci naplno, ať už mluví o společenských nešvarech, národnostních menšinách nebo zločincích té nejhrubší sorty. Nechybí mu přitom ani zcela lidské emoce – vztek, znechucení či nenávist vůči pachatelům. A upřímně, má na to právo: po tolika letech služby, kdy se denně setkával s tím nejhorším, co v člověku dřímá, si takovou upřímnost prostě může dovolit.
Ex-policista se v (nestejně dlouhých) kapitolách posouvá od začátků u SNB, přes tříleté působení na „mravnostním“ až po první setkání s vraždou. Kapitoly ovšem působí poněkud nesourodým dojmem. Několik z nich po sobě se například zabývá „práskači“ neboli tzv. agenty, jiná pak určitou absurdností ochranného dohledu, mezi ně jsou zamíchané případy ve stylu sborníku povídek podle skutečných případů. Mezi tím vším pak najdeme i případy, které jsou natolik zajímavé, že je jim (po právu) vyčleněn širší prostor (sledování v hotelu, vraždící kriminalista). Kvůli této zvláštní skladbě si ale myslím, že by nějaký redakční zásah nebyl na škodu. Několik kapitol je například věnován zmíněnému boji s prostitucí, ale kapitoly jsou nadepsány stejně jako ty věnované jiné problematice, takže hned nepoznáme, zdali přecházíme k jinému tématu, nebo se mu ještě budeme věnovat.
Někdy se tu zbytečně zabíhá do detailů. Opravdu asi nepotřebujeme vědět, že detektivové jeli na místo červeným favoritem nebo zeleným volvem. Stejně tak se asi obejdeme bez informace, že bylo zrovna přesně tolik a tolik, když kriminalistovi na stole zazvonil telefon. Termín jako „polovina října 1994“ by asi bohatě stačil. Takových zbytečných detailů je sice v knize víc, ale na druhou stranu vyloženě neruší.
Některé případy, které autor zmiňuje, jsou poměrně banální, jiné zase docela brutální, takže je možná z paměti hned nevytlačíme (kapitola Mečoun). Další zase budeme znát z televize, jelikož se staly námětem epizody nějakého krimi seriálu, případně jsme o nich četli jinde (kapitola Perkusák – vražda homosexuála, který si najímal mladé chlapce, aby mu doma nazí „uklízeli“).
Samostatnou část pak tvoří několik kapitol z doby počátkem devadesátých let, kdy Hyhlík a jeho parťák strávili několik dní ve vazbě v pankrácké věznici (odděleně, Hyhlík mezi běžnými vězni) na základě vykonstruovaného obvinění z krádeže a zneužívání pravomocí veřejného činitele. Celá tahle zápletka v sobě nese zlověstný podtón policejní konspirace podivných intrik proti vyprávěči. Místo je opravdu napínavá, takže by klidně mohla posloužit jako námět samostatného románu nebo televizního filmu. Stačí naznačit, co asi čeká policajta v base, kam sám řadu lidí před časem poslal…
Kniha tedy kromě toho, že bude téměř povinným přírůstkem do knihovničky fanouška true crime, je sympatická stylem vyprávění a střízlivým pohledem na minulost. Musí se ocenit, že se autor nenechal nalákat na svezení na vlně „divokých devadesátek“, ale věnuje se spíše období, která známe z filmů jako Bony a klid nebo seriálu Malý pitaval z velkého města a k tomu přidává pár osobních zážitků.
Text: Miroslav Hyhlík (2025)
Vydáno: NAKLADATELSTVÍ XYZ ve společnosti Albatros Media a. s. (2025)
264 stran
