Po jedenácti letech od smrti Stiega Larssona ožívají jeho hrdinové Mikael Blomkvist a Lisbeth Salanderová. V dalším dílu, který napsal Larssonův krajan, se zapletou s americkou tajnou službou, neznámou zločineckou organizací, přičemž musí před nimi ochránit autistického chlapce.
Profesor Frans Balder se vrací z pracovního pobytu ve Spojených státech do Stockholmu. Od své bývalé ženy Hanny si bere jejich osmiletého autistického syna Augusta, o kterého se dosud příliš nestaral. Paranoidní vědec se s ním uzavře ve své vile, plné zabezpečovacích zařízení.
Novinář Mikael Blomkvist neprožívá zrovna příznivé období. Časopis Milénium, který spolu s kolegyní Erikou Bergerovou kdysi zakládali, je v krizi. Z finančních důvodů byli nuceni odprodat třetinu norskému mediálnímu koncernu. Blomkvistův dávný kolega, který za koncern jedná, se netají pohrdáním nad novinářským „dinosaurem“ a Mikaela v redakčním týmu nechce. Snaží se ho proto všemožně zdiskreditovat. Navzdory pletkám s kolegyní Erikou žije novinář osaměle. Dcera z rozvedeného manželství si ho příliš neváží a kolegové z jiných novin jen škodolibě konstatují, že někdejší sláva hvězdy investigativní žurnalistiky pohasíná.
Jednou v noci přichází Blomkvistova záchrana, i když si to novinář zpočátku neuvědomuje. Kontaktuje ho profesor Balder s tím, že před časem pracoval na výzkumu umělé inteligence, který mu kdosi ukradl a prodal tajemné mezinárodní zločinecké organizaci. Ta by mohla profesorovy objevy zneužít. Profesor se navíc obává, že by mu mohlo jít o život. Skeptický Mikael zprvu o celou záležitost nejeví zájem, ale když se záhy ukáže, že profesorovi pomáhala odhalit krádež dat jistá bývalá pracovnice bezpečnostní agentury, je Blomkvistovi jasné, že jde o jeho dávnou přítelkyni Lisbeth Salanderovou. Rázem tuší, že půjde o něco víc, protože zkušená hackerka by se žádnou banalitou nezabývala. Rýsuje se reportáž, která by mohla zachránit celé Milénium? Otázkou je, zdali není pozdě…
Asi je jen málo čtenářů kriminálních příběhů, kteří by neslyšeli o trilogii Milénium švédského novináře Stiega Larssona (Muži, kteří nenávidí ženy, Dívka, která si hrála s ohněm a Dívka, která kopla do vosího hnízda). K ní se váže notoricky známý příběh o autorově předčasné smrti, o tom, jak se nedočkal slávy po vydání celé trilogie, nemluvě o zfilmování všech třech knih, a dokonce americkém remaku prvního dílu.
Známý je i soudní spor jeho partnerky Evy Gabrielssonové, která se pře o dědictví s Larssonovým bratrem a otcem. Se Stiegem žili přes třicet let, ale protože nebyli oddáni, nemá Gabrielssonová podle švédských zákonů na dědictví nárok.
V souvislosti s ní se také hodně mluvilo o tom, že po Larssonovi zůstala velká část nedokončeného čtvrtého dílu a údajně měly existovat i fragmenty pátého dílu. Vedly se debaty o tom, jak se mělo pokračování vyvíjet. Nedokončené tituly údajně má mít u sebe Gabrielssonová, ale autorská práva na ně náleží Stiegovu bratrovi a otcovi. Ti se prý obrátili na nakladatelství Norstedts, které vydalo všechny Larssonovy knihy, aby našlo vhodného člověka, který by v psaní pokračoval. To se setkalo s odporem Gabrielssonové, která v tom vidí pouze vykrádání odkazu zemřelého spisovatele. Je nutno podotknout, že má v řadách čtenářů velkou komunitu příznivců, kteří se domnívali, že jedině ona by mohla čtvrtý díl dopsat. Podle některých zdrojů to také měla v plánu…
Zmíněné nakladatelství nakonec oslovilo Larssonova krajana, novináře a publicistu Davida Lagercrantze s „nabídkou, která se neodmítá“. Lagercrantz má za sebou biografickou knihu o švédské fotbalové hvězdě Já jsem Zlatan Ibrahimovič. Nyní se na něj soustředila pozornost všech fanoušků Milénia. Povedlo autorovi, který svou knihu podepisoval i v Praze, navázat na Larssonův styl?
Podle mě se povedlo Lagercrantzovi navázat na Larssona velmi slušně. Stiegův nástupce zachovává v příběhu, který se odehrává několik let po posledním dílu (tedy soudu s Lisbeth Salanderovou), všechny propriety z trilogie svého předchůdce – boj o Milénium, hackerskou i matematickou genialitu Lisbeth Salanderové, různé technické vymoženosti a „šikovné“ programy, nečistou hru v řadách policie a tajných služeb (tentokrát je ve hře i americká NSA). A také domácí násilí. To není zprvu tak stěžejní jako v Larssonových příbězích, ale v závěrečné třetině vylézá na světlo s patřičnou brutalitou a dá se říci, že se Lagercrantz v naturalistických popisech velmi dobře s Larssonem sladil a dovedl je ještě dál. Skutečně tak v mnoha momentech můžeme mít pocit, že čteme původní trilogii. V mnoha ohledech mi Lagercrantzův příběh připomínal některé pasáže z druhého a třetího dílu (samotné zločiny, resp. politické intriky).
Samozřejmě se na scéně objeví některé postavy z dřívějších dílů. Padne letmá zmínka o ostatních členech redakce Milénia. O Christerovi a Malin, které známe z dřívějška, o nových posilách Sofii a Emilovi, ale ti se v příběhu v podstatě nevyskytují. Zato je tu nová postava mladého externisty Andreje Zandera, který nakonec sehraje velmi výraznou roli. Téměř ze záhrobí se znovu vynoří i Lisbethin původní poručník Holger Palmgren. Lagercrantz celkem překvapivě opráší jistou postavu, kterou Larsson nijak nerozvinul, ale chystal se k ní vrátit v dalším dílu (i když ji popisoval jinak než nyní Lagercrantz). Uhádnete, o koho půjde?
Vzhledem k tomu, že se Dívka v pavoučí síti na rozdíl od svých předchůdců nijak zásadně neváže na předchozí díly, mohla by celkem dobře fungovat i jako samostatný příběh, bez nám známých postav. Jako moderní napínavý thriller, kde proti sobě stojí hned tři skupiny protivníků – na jedné straně „ti dobří“ (čestný novinář, jeho hackerská pomocnice, nevinný kluk a jeho otec-vědec), na další „ti zlí“ (zločinecká organizace s kontakty v mnoha zemích světa) a pak „ti někde mezi tím“ (tajné služby a policie).
Myslím, že čtvrtý díl nebude mít problémy vtáhnout čtenáře do svých pavoučích sítí a že si ho užijí. Odehrává se za listopadových sněhových bouří, které jsou výbornou kulisou pro podobný příběh. Osahuje dvě velmi povedené dramatické scény – jednu za noci v profesorově vile a druhou téměř v závěru knihy. Ale to neznamená, že by o napínavé události byla po zbytek knihy nouze. Odpustíme tak autorovi i některé propriety, které jako by se sem vetřely z bondovek, komiksů nebo některých thrillerů z poslední doby – tajná zločinecká organizace, dávající si jména po komiksových záporácích, vedená krásnou, ale chladnou a krutou ženou; autistický chlapec, který může být klíčem k rozluštění důležité šifry atd.
V případě pokračování, které napíše někdo jiný, máme na výběr dvě možnosti. Buď si můžeme říkat, že to stejně nikdy nebude ono a přemýšlet, jak by to asi napsal původní autor, nebo být rádi, že naše oblíbené postavy žijí díky někomu dál. Já jsem si vybral tu druhou možnost.
Originální titul: Der som inte dödar oss (2015)
Vydáno: Norstedts, Stockholm (2015)
Vydání v České republice: Host – vydavatelství, s. r. o. (2015)
Přeložila: Azita Hadairová (2015)
478 stran
