Ukázka z knihy Lars útočí

Lars je fenomén. A stačily mu k tomu pouhé dvě knihy. Třetí kniha Lars útočí směruje hlavní postavu na velmi osobní úroveň. V románu Daniela Grise dostávají milovníci drsných thrillerů přesně to, co mají rádi: dramatický a svižný příběh, řízné hlášky a hrst popkulturních odkazů. Lars se bude ptát, pátrat, vyptávat se, mlátit do bicích i do zloduchů, vysedávat v baru a sarkasticky komentovat svět náš vezdejší. Nebo snad Larsův svět vezdejší?

Přečtěte si ukázku z knihy.

Kdyby na ty zpropadený kamery někdo koukal, mohlo bejt všechno jinak.

Ale nekoukal a nebylo.

Kdyby na ty zpropadený kamery někdo koukal, viděl by, jak se nocí připlížilo modrý subaru a zůstalo stát kus od plotu areálu. Dost daleko na to, aby si ho všimnul strážnej, ale zase ne tak, aby ho nezabralo jedno z desítek elektronickejch očí. Z místa řidiče se vyloupnula mužská postava v černým a rychle si to štrádovala k oplocení, který stejně rychle přelezla.

Byly dvě hodiny po půlnoci, měsíc překryl mrak, a chvíli to dokonce vypadalo na déšť.

Chlap v černým se pohyboval sebejistě, přesně věděl, kam jít. Nejkratší cestou mířil ke kancelářský budově a do tý se pak dostal oknem v přízemí. Otevřel ho krátkým pajcrem, kterej vyndal z batohu na zádech, jen to trochu ruplo a bylo hotovo. Když lezl dovnitř, vypadnul mu z kapsy kalhot malej papírek, ale přehlídnul to.

V rohu chodby visela kamera, kouknul na ni, ale jen se v duchu ušklíbnul. Na tváři měl šátek, takže mu byly vidět jenom oči, a na hlavě kšiltovku. Dorazil ke schodišti, vyběhnul do patra a tam zamířil do jedný z kanceláří. S dveřma si poradil stejně jako předtím s oknem, na kamerovým záznamu bylo vidět, že mu to páčidlem trvalo sotva pár vteřin. Hned pak zmizel uvnitř, kam už žádný elektronický zařízení nedohlídlo.

Zpátky na chodbu vyšel sotva po třech minutách, batoh držel v ruce a za chůze si ho dával zase na záda. Seběhnul k vypáčenýmu oknu, proskočil ven a zmizel ve tmě. Stejnou cestou, kterou přišel, se zase odporoučel, na tom samým místě přelezl plot a za okamžik už seděl za volantem subaru.

Celý tohle představení proběhlo tiše, rychle a nenápadně. Ráno někdo najde vypáčený okno, dveře a vybranej trezor, ale to muže v černým netrápilo. On bude mít dostatečnej náskok, s nohou na plynovým pedálu má už teď skoro vyhráno. Jestli to v příštích dvaceti minutách nenapálí někam do kandelábru, bude hotovo.

Level complete.

Jasně že hra pak bude ještě pokračovat, ale to už na jiný šachovnici a s jinejma figurama. A bude to jízda, to je víc než jasný. Jenže některý věci bejvaj nevyhnutelný a tohle je právě jedna taková. Člověk se až nestačí divit, kam se dostane, když nastoupí do špatnýho vlaku. Obrazně řečeno. Pak už jen jede, vyděšeně kouká z okna a vzpomíná, kde a co se na samým začátku podělalo.

Takže, kde a co se teda podělalo v tomhle případě?

Něco vám o tom povím.

* * *

Sametový ticho proříznul zvídavej hlas.

„Věříš v lásku na první pohled, Larsi?“

Cože jestli…?

„Ptám se, jestli věříš v lásku na první pohled!“

Kristy na mě koukala, ale když se nedočkala odpovědi, pokračovala sama.

„Já teda jo. A Tom na ni věří taky. Hned když jsme se poprvý potkali, tak jsme věděli, že patříme k sobě. Chápeš, jak to myslím?“

Něco neurčitýho jsem zamručel.

„Bylo to, jako když do sebe zacvaknou dva kousky puzzle, prostě neuvěřitelný spojení, takhle najednou. Osud. Láska na první dobrou, nikdy bych nevěřila, že to někdy potká i mě!“

„Tak to gratuluju. Fakt.“

Zablejsklo jí v očích, vypadala potěšená. Pak se rozhlídla.

„Neviděls někde moji podprsenku?“

„Ne.“

Její podprsenka mě přestala zajímat v okamžiku, kdy jsem ji rozepnul. Nakonec ji našla pod postelí, stejně jako pár dalších kousků, který ještě před hodinou nebo dvěma tvořily hezkej obal ještě hezčí ženský.

„Takže svatba?“

Přikejvla, aniž se přestala oblíkat.

„Jo, vždyť říkám, prostě patříme k sobě. Je to nejlepší chlap, jakýho jsem mohla potkat. Miluju ho a on mě taky.“

Přejel jsem si dlaní pleš a podrbal se ve fousech.

„Skvělý. Škoda, že nejsem o víkendu ve městě, přišel bych vám požehnat.“

V sukni a podprsence si stahovala vlasy do culíku.

„Jo, škoda. Našla bych ti nějakou hezkou družičku.“

Kristy byla dobračka, klidně by se o mě podělila. Vlastně šlo o fajn ženskou, za jistejch okolností by nám to spolu mohlo klapat. Jenže to bychom museli oba ubrat v životním stylu, což je tak trochu sci-fi. I když, ji to teď možná čeká s tím… s tím…

„Jak že se ten tvůj jmenuje?“

„Tom.“

„No jo, Tom. Co vlastně dělá?“

„Podniká.“

„Patří mu něco, co bych znal?“

„Jedna banka.“

Řekla to, jako kdyby roznášel poštu. Koukal jsem na ni a přemejšlel, jestli si ze mě utahuje. Ale spíš jsem jí věřil, u Kristy bylo možný fakt všechno.

Nezbylo než přitakat.

„Banka je fajn.“

Oblíkla si košili, rty přetáhla rtěnkou a zpod postele vylovila boty s těma nejvyššíma podpatkama na světě. Dvěma prsty si je obula, pak si uhladila sukni a koukla na mě.

„Hned po svatbě odlítáme na dvoutýdenní líbánky, takže…“

„Takže?“

„Příští dva úterky se neuvidíme, ale pak ti to vynahradím, jo?“

Někdo má banku, někdo jinej zase elán, tak to chodí. Byl by čirej nerozum vzdávat se jednoho kvůli druhýmu a Kristy nikdy nerozumná nebyla. O tom, že zrovna já měl pro tenhle její životní postoj pochopení, se nemusíme bavit.

„Víš, kde mě najdeš.“

Víc jsem říkat nemusel. Svatba je krásná věc, ne že ne. Ale proč kvůli ní měnit věci, který fungujou?

Když odcházela, moh jsem na ní nechat oči. Seklo jí to, uměla se nosit a šarm z ní stříkal na metry daleko. Byla to pros­ tě ženská. Ve dveřích se otočila, naposled na mě mávla a za okamžik už po ní zůstalo ve vzduchu jen pár molekul Soir de Lune od Sisley. Jestli měla Kristy na něco vkus, tak na parfémy. A na milence, pochopitelně.

Kouknul jsem na hodiny, bylo něco před půlnocí, a to pro většinu lidí znamená přitáhnout si peřinu pod bradu a začít slintat do polštáře. Já to mám jinak, což nutně neznamená, že jsem na tom líp. Jenže když děláte práci, díky který nejste tak úplně pánem svýho času, nezbude vám než se naučit usínat i probouzet se na povel. Což bych vlastně moh udělat i teď, jenže to bych nesměl bejt rozhicovanej z jedný brunety na vysokejch šteklích. To si pak můžu dávat jeden povel za druhým, ale stejně nezaberu.

Zved jsem se z postele a odpotácel se do sprchy. O deset minut pozdějc jsem jen v trenkách stál na terase a koukal na světla města.

Pátý patro není sice bůhví jaká vejška, ale na dobrej rozhled to stačí. Koukal jsem a přemejšlel. I když vlastně…

… kecám. Nepřemejšlel jsem, jen jsem civěl do blba a v hlavě jsem měl vymeteno. Možná jsem byl fakt pořád ještě rozhicovanej z Kristy, jenže taky jsem se cítil unavenej. Opravdicky unavenej, i když jsem k tomu neviděl žádnej důvod. Snad jen, že mi bylo dvaačtyřicet. Měl jsem ten den narozeniny, což nevěděl nikdo kromě dvou lidí, Gregora a Laury. S tím prvním jsem si dal odpoledne panáka, ta druhá mi aspoň zavolala přes moře.

Napadlo mě, že je možná vhodná chvíle trochu zbilancovat uplynulej rok. Během něj spousta věcí směřovala k velkejm změnám, který pak samozřejmě nepřišly.

Nejdřív Gregor a náš společnej restaurační podnik… Ze stěhování, ke kterýmu se chystal, nakonec sešlo. Když mi se zkroušeným ksichtem oznamoval, že si našel ženskou a jde kvůli ní z města, vzal jsem to jako nepříjemnej fakt, kterej ovšem znamená, že se Exilu musím zbavit. Na to, abych se staral o účetnictví, daně a uklízení hajzlíků jsem až příliš velkej bohém, tohle všechno byla Gregova parketa a já netušil, jak bych to bez něj moh zvládnout.

Jenže uprostřed přemejšlení, jak se z podniku vyvlíknout a zároveň nepřijít o skvělý místo k vysedávání u bourbonu, se všechno zvrtlo. Myslím zvrtlo v tom dobrým slova smyslu. Gregova kočička si totiž párkrát líznula městskýho života a došlo jí, že ten chlap by s ní byl někde jinde nešťastnej. Že každej živočich má svůj biotop, bez kterýho nepřežije, a pro Gregora je to právě tenhle bar. Takže nakonec ze svejch stěhovacích plánů ucukla a můj plešatej a jednookej kumpán zůstal na svým místě před vyrovnanou řadou lahví s barevnej­ ma etiketama.

To s Laurou se to zvrtlo opačným směrem. Před deseti měsíci jsme spolu seděli na malý řecký pláži a koukali na krvavej západ slunce, člověk by z tý romantiky skoro dostal cukrovku. Pomoh jsem jí tehdy od lidí, kteří se ji chystali očesat jako černý ruce bavlnu, a ona mi byla vděčná, až se Olymp otřásal. Věřím tomu, že jsme tu věc mezi náma oba mysleli vážně, já snad sotva podruhý za celej život. Dokonce jsem ji chtěl postavit za bar namísto Gregora, to když řekla, že sekne se zpíváním a nakrucováním se v koženejch šortkách. Ne že by jí to v nich neslušelo, ale na chvíli to fakt vypadalo, že jí muzika už leze krkem. Lidi, co se na Lauru přisáli, měli v plánu udělat z ní dojnou krávu, a tím jí celej ten byznys docela znechutili.

Jenže těch vořežprutů jsme se zbavili, Laura si trochu odfrknula, a když jí došlo, že teď už je fakt jenom svou vlastní paní, rozhodla se z toho vlaku nakonec nevystoupit. Nemoh jsem ji od toho zrazovat, tu možnost si tvrdě vydřela a já neměl právo hodit jí do jejích novejch a voňavejch plánů vidle. Tohle všechno mělo za následek, že jsem se radši držel zpátky a citově se neangažoval, protože bylo jasný, že naše idyla nemůže mít dlouhýho trvání. Jako obvykle jsem se nemejlil, sotva za pár tejdnů jí hodili laso z jednoho labelu evropský úrovně a ona se mi pomalu začala ztrácet z dohledu. Teď si občas zavoláme a tím to hasne.

Takže střih, jsme o rok dál, ale přitom na těch samejch značkách. Gregor dál funguje v baru, Laura jako by nikdy ani nebyla, no a já… Co vlastně já? Je mi čtyřicet dva a až na trenky a hodinky nahej bilancuju na terase svýho bytu. Mám se sakra dojímat tím, že jediný dva lidi, co znaj datum mejch narozenin, jsou jednookej barman a holka, se kterou jsem reálně strávil sotva necelý tři měsíce? Komu to chci při mým životním stylu vyčítat?

Otočil jsem se zády k městu a zapadnul do bytu. Pohledem jsem zavadil o prázdnou flašku od Jacka Danielse a zamířil přímo k sekretáři. Čtyři růže budou víc než důstojná náhrada, vždyť přece slavím a k narozeninám kytky odjakživa patřej, no ne?

* * *

Do postele jsem se dostal až kolem druhý, do tý doby jsem jen seděl v křesle, na uších sluchátka a v nich nejdřív Load a pak Reload, dvě desky, kterejma podle zarytejch fandů poslala Metallica sama sebe do kytek. Začala s tím nejspíš už ploužákem „Nothing Else Matters“ z jinak geniálního Černýho alba, protože co se týče týhle vlezlý vybrnkávačky, je mi příjemná asi jako škrábání tesilovejch kalhot v rozkroku.

Ale pokud jde o ta dvě elpíčka… Nijak zvlášť mi nevaděj. Jasně že se na nich thrashmetaloví králové předhodili většinovýmu publiku, ale podle mýho každá jedna z těch písniček naprosto obstojí. I díky nim se dostali k jejich předchozí muzice lidi, kteří by o ni jinak nezavadili. Load a Reload jsou takový dva obrovský otvory, kterejma Metallica nasála nový fans pod tlakem. I s jejich peněženkama, pochopitelně. Ale proč jim to sakra mít za zlý?

Takže jsem seděl ve zhasnutým bytě a do hlavy si nechal tlačit „Fuel“, „Hero of the Day“ nebo „The Unforgiven II“, která mě vždycky tak zvláštně nakopává. Teprve až jsem sjel obě alba, vyrazil jsem na kutě. Bylo fuk, kolik je hodin, a to z toho prostýho důvodu, že stejně tak bylo fuk, kdy vstanu. Příští den jsem měl jen setřídit materiály z jedný dvoutýdenní sledovačky a napsat k nim pro klienty srozumitelný povídání, což je vždycky taková moje oblíbená třešnička na pracovním dortu. Když se navíc kšeft poved a já si zasloužil svý prachy, hmmm… To je vážně fajn pocit.

Je ovšem fakt, že kšeft se povede skoro pokaždý. Teď už jo. Za ty roky, co se v týhle branži motám, jsem selhal jen párkrát, a to ještě proto, že jsem byl mladej a namistrovanej blb. Chytrej jako Šalamounova prdel. Teprve až mě realita párkrát profackovala, srovnal jsem se a začal přemejšlet. Protože přemej­ šlení je základ. Neříkám, že i teď se vždycky všechno podaří na sto procent, jsem soukromý očko, ne pánbu, ale pokaždý dělám, co je v mejch silách. A taky co mi svědomí dovolí, což jsou dvě věci, který občas nejdou ruku v ruce. Chcete příklad?

Tak třeba…

Tak třeba Kristy, která na sebe chvíli před půlnocí cáknula trochu parfému a vyrazila domů za svou životní láskou. Kdysi jsem na ni dostal zakázku od jejího tehdejšího přítele, boxera velterový váhy. Měl oprávněnej dojem, že mu jeho kráska zahejbá, což nebylo moc těžký zjistit. Vlastně jsem měl jasno během tejdne, snadnější práci aby člověk pohledal. Taky jsem byl ovšem při svým šmírování neviditelnej svědek toho, jak ji ten­ hle lokální mistr světa několikrát seřezal. A to jsem samozřejmě nemoh nechat jen tak. Namísto fotek, který jsem pro něj měl připravený, jsem mu tehdy doručil zprávu o tom, že jsem nic – ale fakt nic! – nezjistil. Penězma, který jsem od něj za tohle nic vyinkasoval, jsem pak zaplatil dvěma chlapům, aby mu trochu srovnali kosti, což taky milerádi a svědomitě udělali.

Jestli máte dojem, že to není zrovna z příručky Soukromým detektivem snadno, rychle a poctivě, tak si radši dejte rovnou odchod, protože nerad někomu beru iluze. Ale nebejt tohohle mýho hnutí mysli, nezbavila by se ta holka žárlivýho a násilnickýho blba a nepotkala by pak svýho bankéře Toma.

Jak říkaj Dalajláma s Lennonem: „Život jsou spojený nádoby.“ Víme?

Anotace:
Lars, soukromé očko, milovník kvalitního bourbonu, ryčné hudby a vůně žen, měl ve svém staromládeneckém životě sotva dvě či tři vážnější známosti. Jedna z nich, krásná Viktorie, se mu po téměř dvaceti letech odloučení ozve s úpěnlivou prosbou o pomoc.
Před několika dny se beze stopy ztratil její syn Artur, přičemž chlapcovo záhadné zmizení bylo doprovázeno neméně záhadným vloupáním do trezoru ve firmě, v níž je zaměstnán jeho otec. Když se Lars od Viktorie dozví, že Arturovi je devatenáct a že muž, který ho vychovává, vlastně ani není jeho biologický rodič, zbystří.
Ihned se pustí do pátrání, během něhož je lepší neplést se mu do cesty, natož mu lhát nebo se ho dokonce snažit zastavit, jak se o to několik nešťastníků pokusilo. Tentokrát Lars nevyčkává, ale útočí, protože někdy věci zkrátka nejdou brát jinak než osobně.
Nakladatel: Mystery Press

Share Button

Autor příspěvku: Centrum DETEKTIVKY

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA