Zatímco nedávno uvedený dvoudílný televizní film Na vlky železa podle stejnojmenné knihy Zdeňka Třešňáka bych nehodnotil moc kladně, na příběh Zrozen bez porodu mohu téměř jen pět chválu a čerstvě po jeho zhlédnutí (premiéra na ČT 1 proběhla 21. března 2010, ten den večer také rozepsána tato recenze) mám pocit, že zas jednou byla natočena povedená věc. A poněkud se zpožděním se o své pojmy dovolím podělit…
Jméno Josefa Klímy zůstává asi spojeno hlavně s televizí Nova, což je ovšem chyba. Kromě své reportérské práce pro stejně už neexistující pořad Na vlastní oči, se totiž zabývá i vlastní tvorbou, ukázkou třeba recenze jeho knihy Mrtví milovat nemohou na našich stránkách. Ale píše i scénáře. Tím nejnovějším dílem je scénář k filmu Zrozen bez porodu napsaný, jak praví titulky, „na motivy skutečných událostí“, v režii Filipa Renče.
Pokud si divák nepřečetl anotaci, mohl by mít z úvodních scén pocit, že celý případ bude zasazen do prostředí psychiatrické kliniky. Sestra Věra (Simona Stašová) tu totiž pracuje. Když dorází domů, děj už se začíná rozbíhat. Má se dostavit k soudu kvůli svému synovi. Jenže to má malý háček. Ona žádné dítě nemá, nikdy ani neporodila. Musí se potýkat s ignorací nebo alespoň nemohoucností úřadů. Záznam nejde změnit, po tolika letech nejde prokázat, že skutečně nikdy neporodila, její údajný syn nejde vystopovat. Určitý posun znamená až zjištění v ručně psané matrice. Při přepisování do elektronické databáze došlo zřejmě k špatnému opsaní podobně znějícího data narození. A pak je byt paní Věry vykraden. Setkává se s překvapivě milým policistou (Jiří Dvořák) – milého poldu bych od Pepy Klímy prostě opravdu nečekal! – a svěřuje se mu, že ji někdo neznámý (Juraj Kukura) sleduje. Kdo to je? A jak souvisí s jejím údajným synem?
Z dalších rolí si zmínit zaslouží Jan Hrušínský, který už dávno není tím mladým klukem lovícím Libuši Šáfránkovou ve filmu Můj brácha má prima bráchu. V kabátu, který jako by vypadl z nějakého komunistického filmu, a s tváří už ne nejmladší mi tak trochu připomněl svého otce – jen tu působí podstatně méně sympaticky, navíc v roli mafiána.
Několik momentů mohu opravdu ocenit a zaslouží si myslím alespoň stručně zmínit.
Scény z psychiatrické kliniky a především jednoho jejich pacietna, které i přes svou vážnost a ke vší úctě k pacientům, dodávají příběhu trochu humoru. Podobně též rozhovor paní Podlipné s doktorem Zahálkou, při které onen tajemný pán, s nímž nakonec přijde do kontaktu (ano, Juraj Kukura), prohlásí, že zná Chandlera (rozuměj Raymonda Chandlera). Aniž bych byl filmový odborník, za hodně dobrou musím označit scénu trochu jak z Hitchcocka, se Simonou Stašovou v parku, kdy má pocit, že je sledována, snad právě doktorem Zahálkou. Je tu stupňováno napětí, samozřejmě i pomocí hudby, záběr na vyděšenou tvář paní Stašové – a otázka pro nás diváky je jasná. Koho vidí? Jenže dochází ke střihu a odpověď je zahalena rouškou tajemství. Navíc se hned v další scéně tvrdí, že paní Podlipná zemřela. Přesto se ale vkrádá otázka, jestli se nejedná jen o nějakou machinaci. Abych neporzradil vše, na to už divák musí najít odpověď ve filmu… Kromě příběhu bych pochválil i hudbu a práci se střihem (Jan Mattlach) – při odposlouchávání telefonních hovorů (Velký bratr tě zkrátka vidí…) tak můžeme v jedné chvíli sledovat například oba volající i toho, kdo je potajmu poslouchá.
Že se ve filmu dvakrát nebo třikrát objeví v různých situacích autobus se stejným evidenčním číslem, je docela pochopitelné. Štáb si zřejmě od brněnského dopravního podniku pronajal jeden vůz a použil ho ve více situacích. Kdo si ale všimne takového detailu? Už výraznější mi přišla mluva postav. Příběh se odehrával sice v Brně, ale s herci, kteří se nám pojí spíše s Prahou. Dost nezvykle tak mohly působit výrazy jako, kdyby snad ani nebyly z úst obyvatel Brna (jistej, špatnej, podivnej, vochotnej, vo tom apod.). Vždyť nějaký ten hantec z úst třeba hlavní postavy, Simony Stašové, by mohl působit docela zajímavě, nemyslíte? Ta navíc působí chvílemi jako poměrně drsná dáma – dokáže si poradit například s marihuanou či jinou drogou opojenou dvojicí mladíků, ale jedna ze závěrečných scén, kdy vezme nůž do ruky, by přece jen klidně mohla chybět. Sny paní Podlipné jistě pomáhájí dokreslit představu o jejím duševním vztahu, vystrašenosti, snad jen sen, v němž vidí svého „syna“ (Jaromír Nosek), by mohl být o něco kratší a na můj vkus byl až příliš divoký, bláznivý, ujetý…
I když si myslím, že známky nebo procenta nejsou to nejlepší hodnocení, pokud bych tak měl učinit, asi bych hodnotil nejhůře dvojkou. Více podobných filmů (nemůži si nerýpnout, ale třeba Na vlky železa mohl být klidně klasický jednodílný snímek na jeden večer) a dobrý pocit i při opakovaném sledování. Jen je asi škoda, že dneska už nevznikají detektivky založené čistě na mezilidských vztazích, ale to už je jiné téma.
Snad jen ještě dodat, že Renčův televizní film vznikl v rámci třídílného cyklu Vetřelci a oběti a další dva díly by se podle webu České televize měly začít točit na podzim 2010. Pokud si diváci neřeknou: „Ale to s tou Stašovou bylo stejně o dost lepší“, bude k čemu gratulovat! Ale jako k samostatnému snímku je k čemu gratulovat už teď…
