Mrtví milovat nemohou (Josef Klíma)

Pavel Dujka se svým kolegou Richardem pracují jako piloti na lince z nejmenovaného českého města do Prahy. Osudného dne Dujka nejprve odveze svého syna Adama do školy ucpanými ulicemi a navíc s překopanými kabely telefonického vedení (což v příběhu hraje poměrně důležitou roli) a poté pokračuje na letiště – do práce. Na baru před odletem ho však překvapí nečekaný telefonát. Nemá letět do Prahy, ale kamsi na Západ, jeho syn byl unesen. Do školy se Pavel nedovolá a odlétá tak s nejistotou, jestli je jeho syn opravdu v moci neznámého volajícího.

Pavlovo váhání, rozhovor s Richardem, který by možná mohl být Adamovým skutečným otcem, ale také určitá akčnost patří určitě k nejlepším a nejnapínavějším pasážím příběhu. Nakonec neletí mimo železnou oponu, ale podle letového řádu do Prahy. Když Pavel dorazí domů, vše se zdá být v pořádku. Jenže zmizel Kryštof, tříletý syn. My čtenáři víme, že byl unesen, protože novela je vyprávěna z pohledu více postav, i pachatelů. Celou záležitost organizuje jakýsi Šéf, který má pod sebou svoji přítelkyni Martinu a inteligencí příliš neoplývajícího Josefa, který už byl párkrát trestán. Situace se opakuje. Telefonát tentokrát domů, za dva dny má Pavel Dujka letět do města na Západě. Tentokrát však s jistotu, že jeho dítě je opravdu v rukou únosců.

Motiv únosu letadla, kterým se lidé mohou dostat ze socialistického Československa, je známý už z legendární epizody Mimikry seriálu Třicet případů majora Zemana. Ve spojení s únosem dítěte jako prostředku k vyhrožování jde ale rozhodě o originální nápad. Alespoň já jsem se s něčím takovým doposud nesetkal a Josefa Klímu proto velmi chválím. Pochvalu si autor rozhodně zaslouží také za už zmíněné prolínání děje z pohledu Dujkových, jeho kamaráda Richarda, notorického svůdníka, který přemýšlí nad pomocí kamarádovi, ale také zločinecké trojky. Zůstává samozřejmě také otázka, kdo z cestujících na palubě nepočítal s tím, že se přistane v Praze…

Druhý příběh je oproti tomu vyprávěn v první osobě Janou. Vše začíná na pohřbu jejího otce, novináře, který zemřel při autonehodě. Mezi květinami od smutečních hostů upoutá Janinu pozornost řetízek, který musí patřit někomu z její dřívější party. V otcově pracovně najde výhružný dopis, poslaný jen den před smrtí, a také fotografii, na které je zachycen její otec. V pražské redakci ji znepokojí chování zástupce šéfredaktora – pana Titelsteina. Na půdě vysoké školy se Jana setkává se svým přítelem Petrem, hlavně ale pátrá. Osobnost jejího otce, který na nás může působit jako podpantoflák, muž, který měl možná strach ze své vlastní ženy, začíná být najednou záhadnější. Měl snad milenku? A dokonce v Praze druhý byt? Má si Jana svého otce vážit?
Samozřejmě zůstává také otázka, která se u detektivky přímo nabízí, šlo skutečně o nehodu, nebo měl někdo důvod se Janina otce zbavit?

Vyprávění v první osobě v jedné části doplňuje kapitola Listy dceři, která zahrnuje dopisy, které kdysi napsal Janin otec. Zdá se totiž, že jeho smrt by mohla souviset s Janinou minulostí. Když byla mimo domov s partou přátel, s kterou se pojí vykrádání lékáren, narkomanie…

Jedna novela ve třetí osobě, druhá v první osobě, každý příběh jiný, přesto něčím společné, čímž je psychologické ladění, což je u autorů detektivek mužského pohlaví poměrně vzácné. Dalším pojítkem je ale Variace na renesanční téma („Láska je jako večernice…“), píseň Vladimíra Mišíka na slova básně, kterou Václav Hrabě napsal v šedesátých letech. Píseň a původně báseň, která dala název celé knize.

Určitě by bylo chyba zaškatulkovat si Josefa Klímu jen jako televizního reportéra. Oba příběhy stojí za přečtení a kromě povedených zápletek nabízí v neposlední řadě i obraz doby, ve které vznikly.

Buďme rádi, že dnes už se letadla kvůli útěku z vlasti neunáší…