Sci-fi je v podstatě jen to, co bylo jako sci-fi už psáno + nějaké výjimky. Neff
1.
Na tomto Neffově výroku je víc než hodně pravdy, řekl bych. Ne, neměli bychom vřazovat do ranku vědecké fantastiky každičké dílo, kde se přihodí cokoli i jen trochu fantaskního nebo kde zafunguje neobvyklý vynález. „Vezměte třeba detektivku, jako žánr,“ pokračuje Neff, „ale nejen on. Kolik významných románů vzniklo na jejím principu! Kolikrát jde o krimiromány, ale má smysl je všechny do této kategorie řadit?“
Nemá? Nemá! Právě u Záhady hlavolamu (poprvé 1941) bych se ale přimlouval za povolení výjimky.
Ano, jde taky nebo hlavně o chlapecký dobrodružný román, ale nelze přehlédnout, nakolik staví od začátku až do konce na cíleném detektivním pátrání, které navíc fakticky provádějí mladí, byť amatérští žurnalisti (tvůrci časopisu TAM-TAM). Není snad novinář i pátračem mnoha ryzích detektivek?
2.
Kdyby šlo o pátrání po čtyřlístcích na louce, jistě bych tu neorodoval, ale často jde takřka o život a rozkrýváno je dokonce zabití, ne-li vražda: Tleskač nebyl, jak se ukáže, nahoře na zvonici sám, tedy než se zřítil a zabil, a jsem si jist, že na rozdíl od druhého dílu Foglarovy stínadelské trilogie nazvaného Stínadla se bouří (knižně vyšel poprvé až roku 1970!!!) je Záhada hlavolamu (i) detektivka a detektivy jsou tu jak chlapci z časopisu Sběrač i včetně Bratrstva kočičí pracky, tak, a to hlavně, poctivější Rychlé šípy samy.
V čele pátrání v jejich případě stojí Mirek Dušín a pětice představuje něco jako vyšetřovatelskou partu, i když, to je také fakt, ne úplně se Mirkovi daří udržet kolektiv těchto malých pátračů pohromadě, vžyť Červenáček „zradí“ a zdá se, že chvíli pátrá sám, na vlastní pěst. Naštěstí se ale vše vysvětlí a dost dlouho před finále dojde k usmíření, takže na závěrečnou výpravu Rychlé šípy zase už utíkají svorně.
A padouši, proti nimž bojují, které odhalují? V knize jich najdete habaděj, naštěstí.
3.
Už sami Vontové jistým způsobem zastupují „padouchy“, i když nakonec dojde ke smíru s Rychlými šípy (nikoli ale s celou Druhou stranou). Vontové představují i jednu celou vrstvu záhadna a jen postupně Šípy rozkrývají dosud neznámé detaily stínadelského systému…
4.
Jako úhlavní ničemové pak ovšem fungují zcela konkrétní postavy, z nichž náleží mezi Vonty jen jediná. Jsou to „starý“ Mažňák, zámečnický mistr, a jeho syn. I tajemství těch dvou je ale odhalováno jen zvolna a zrovinka jako ve zcela regulérní detektivce. Tak například Mažňák figuruje v ději zpočátku pouze jako „tajemný Em“…
5.
Co však policejní aparát? nelze se nezeptat. Kde zůstal. Vše se odehrává skoro výhradně ve světě dětí, a to ještě výrazněji, než jak tomu bylo ve známé trilogii Astrid Lindgrenové o Kalle Blomkvistovi…
To je pravda, ano, ale samozřejmě nijak vadící a za podstatný prvek detektivního charakteru lze v knize plným právem považovat i všechny záhady okolo ježka a okolo vynálezu létajícího kola. I způsob vyjmutí ježka z kleci je rébusem hodným nějakého detektiva a abych problém shrnul, Záhada hlavolamu je sice (třeba) i hororem se silnou atmosférou (zvláště místy), detektivkou ale rozhodně také a osobně jen stěží zapomenu na ony pradávné chvíle šedesátých let před jejím prvním přečtením…
Tenkrát… Našel jsem zkrátka knihu v otcově knihovně právě mezi detektivkami, ale jsa teprve slabým čtenářem, jen jsem listoval a četl tituly kapitol. Ó, i tak, a právě tehdy se tajil dech! Ty názvy lákaly, vzbuzovaly touhu, fantazii a úžas. Kdo je za dveřmi?, Tam-tam zvučí…
Kdo to přichází ze tmy?, Zápisky mrtvého…
Kdo je tajemná Em?, Ulice, kudy chodilo Nebezpečí…
Honba v opuštěné zahradě, Stínadla v pohybu… Mimochodem, Foglar mínil slovo stínadla jako odvozeninu od STÍNŮ, jak se sám přiznal, zatímco jiní ho vnímali jako název okolí místa, kde se popravovalo. Ani jeden z těchto dvou významnů mi nikdy nepřišel na mysl, kdepak, a přece jsem vnímal ještě daleko hororověji. Stínadla, to byl jakýsi stroj, i když snad ze dřeva vyrobený, který snad mohl stát na jakési „větrné hůrce“ uprostřed té ďábelské čtvrti a který se skládal z jakýchsi dvou lžic bagru, i když – v mé fantazii – nejspíše dřevěných, prkenných. Tyto lžíce se pak stínaly = směrem k sobě, ale někdy se i strašidelně zastavily, zamrzly. Ale právě když jste k nim přicházeli, rozhýbalo se to znova, takže jste se zděsili. Tak. Tak jsem si představoval Stínadla já.
6.
A další takový fantazii vyzývající titul krátké kapitoly? Skok do tmy. A ne, nevím, možná jsem nad knihou zase tolik hodin nepřemítal, ale jak si pamatujeme, v dětství běží čas jinak, a to daleko pomaleji, takže klidně napíši, že jsem nad těmi názvy a stránkami snad až NEKONEČNĚ dlouho snil. A pak… Pak se náš (i sestřin) tatínek knihy chopil a každý večer před spaním nám pár kapitol detektivně přečetl. Na pokračování, nahlas… a bylo to až neuvěřitelně a neskutečně napínavé, ve svém výsledku a… Chtěl jsem – tenkrát – v koutku duše přečíst pokaždé víc najednou, víc kapitol… za ten krásný večer, ale to otec odmítl. Dnes vůbec nelituji. Kniha se nám díky tomu doslova vepsala pod kůži, mně a sestře, a tím i Stínadla. A první dva díly trilogie (později a dodnes jiným autory rozšiřované) mě i díky tomu večernímu předčítání až dodnes nepředstavitelně fascinují. Na druhé straně si však stále vybavuji chvíli, kdy táta došel bílými stránkami až k tajuplnému „Skoku do tmy“ a přečet ho a četl tentokrát hned i dál a mně pojednou došlo, že to vlastně až takový horor není a… A něco z kouzla odešlo. Už tenkrát. Navždycky. Naštěstí ale dost zůstalo. Nad tou knihou je dál snít. Tajuplno se z ní vznáší. A detektivno? Taky. A víte, je už známo i prokázáno, že Foglar detektivky v dětství a mládí dosti hltal, i když, pravda, hlavně brakové… Brakové, ale krásné. Ostatně, odkud jinud by vzal tak úžasné tituly kapitol?!
