Vražda v Slopnej uvádí na scénu dvanáct detektivů nebo dvojic. V jedné knize tak narazíme na Sherlocka Holmese s doktorem Watsonem, Hercula Poirota, komisaře Maigreta, ale i seriálové postavy – poručíka Columbo a také jediného českého zástupce, majora Zemana. Všechny je povolal pan Wintermantel s jediným cílem, aby vyřešili vraždu spisovatele Pravdy, který byl zavražděn nožem s výmluvným nápisem „pravda víťazí“. Ne, nemýlíte se, pravda víťazí.
Jedná se totiž o detektivku slovenské autorky Daniely Kapitáňové (1956), ale s českým překladem její knihy přichází brněnské nakladatelství Host. Přesto si ale její román můžete přečíst i ve slovenštině a zavzpomínat na dřívější časy…
Po úvodní kapitole, kdy detektivové doráží na místo, a kapitole, ve které se dozvídáme základní informace o zločinu, už následují řešení jednotlivých detektivů. Autorka zmiňuje určité zvláštnůstky postav, třeba u Poirota odkazuje i na reálné příběhy od Christie, ale i tak píše celý příběh více méně jedním stylem. Možná by ale bylo zajímavé, kdyby se v případě literárních detektivů (ne tedy u takového majora Zemana nebo Muldera a Scullyové) pokusila zachytit styl jejich stvořitelů. Je rozdíl v tom, jak pátrá Maigret a jak Poirot, ale je také rozdíl v tom, jak psal Simenon a jak psala Christie.
Asi nejhůře je tu vylíčen major Zeman, jasně zde označovaný jako soudruh, i když už je po sametové revoluci. Autorka si klidně mohla z české detektivky vybrat i jiné postavy (kapitána Exnera, radu Vacátka, ale i další), ale přesto sáhla po této problematické postavě, navíc v seriálu působí Zeman rozhodně sympatičtěji a jako méně bláznivý komunista než tady. Možná tím ale chtěla ukázat určitý obrázek české společnosti, o čemž by mohla vypovídat věta: „… toto je náš národny zvyk. Ponechať si bývalých vysokých funckionárov. Áno, to patří k našim tradicám.“
Za povodené rozhodně považuji, že každý z detektivů přináší své řešení případu, což by možná potěšilo Karla Čapka v době jeho relativistického období, ale na druhou stranu mohou mít někteří čtenáři i námitky. Jak je možné, že Sherlock Holmes, který hlásal, že když se vyloučí vše nemožné, zůstane pravda, přišel s jiným pachatelem než třeba poručík Columbo?
Zmínil bych také, že Daniela Kapitáňová není jediná, kdo s něčím takovým přišel – což ovšem neznamená, že bych ji obviňoval z „ukradení“ zápletky. Nicméně už Antohony Berkeley vydal roku 1929 román Případ otrávené bonboniéry, kde skupina lidí přináší různá řešení jednoho případu. Stejně tak setkání různých detektivů není novinkou – v pokusu o dokončení Dickensovy Záhady Edwina Drooda s názvem Pravda o případu D. se sejdou Poirot, otec Brown, Holmes, Maigret a další. Vojtěch Steklač zas vydal knihu povídek Žlutý Robert a James Bond (2008), kde se Žlutý Robert v jednotlivých povídkách kromě agenta 007 setká třeba i s radou Vacátkem, Poirotem nebo Holmesem. Dodejme ale hned, že ještě před knižním vydáním Vraždy v Slopnej (a před Steklačem) příběh vycházel roku 2003 jako četba na pokračování v deníku Pravda (jaká shoda) a také se vysílal v rozhlase v podání Borise Farkaše, jak se zdá, ke spokojenosti posluchačů.
Důležitou součástí útlé knihy jsou ilustrace Fero Jablonovského, které knihu doprovází, a i ony vlastně svědčí o tom, že se jedná o příjemné oddechové počtení. Přes určité výtky jde o knihu, kterou bych pro její zvláštní pojetí (řada detektivů, řada řešení) doporučil. I když ve slovenštině, čte se dobře, rychle a je navíc vtipná – a my v Čechách můžeme Slovákům závidět talentovanou autorku.
Vydavatelstvo SLOVART, Bratislava ve spolupráci s Slovenský rozhlas, Bratislava, 2008
144 stran
