O nejnovější česky vydané detektivce Camilly Läckberg jsem slyšela spoustu názorů (asi čtyři), které se vzácně shodovaly. Za jedno byly v tom, že Vražda s vůní mandlí je pro ně zklamáním, že mají pocit odbyté práce, jako by to napsal někdo jiný.
Takže co je na tom pravdy? Proč taková kritika? Tak zaprvé, knížka je to tenoučká, vlastně jde o novelu, takže žádné detailní popisy či hluboké sondy. Vše podstatné se musí vejít do 140 stran (textu s velkým odsazením). Za druhé je kámen úrazu v tom, že tu nefiguruje ani Erika Falcková, ani Patrik Hedström. Hlavním detektivem tu je totiž Patrikův kolega z policejní stanice Martin Molin. Čtenáři znalí předešlých knih jsou holt na své hrdiny zvyklí a Martin, abych řekla pravdu, nepůsobí zrovna nejbystřeji.
A jaká je vlastně zápletka? Martin se nechá přemluvit svou přítelkyní a zúčastní se vánočního setkání její rodiny v penzionu na ostrůvku nedaleko Fjallbacky. Sněhová vichřice však sešlost odřízne od civilizace, takže rozhádaná rodina má moře času pořádně se škorpit. Anotace slibovala připomínku Agathy Christie, a vskutku, čtenář si vybaví třeba Past na myši, zkombinovanou s něčím, kde byl protivný starý patriarcha, který držel rodinné finance pevně ve svých rukou, a rodina mu podlézala, aby byla zahrnuta do závěti. (Znalci doplní.) Přesně to je totiž i tady. Starý pán Ruben si nebere servítky, a když vynese výhružku, že všechny své potomky a vnoučata vydědí, padne mrtvý do polívky. A podezřelí jsou všichni. Dva synové a jejich manželky, přičemž oba mají po páru potomků. Vztahy vyhrocené, rodinní kostlivci, policista Molin s pomocí majitelů penzionu musí krotit rozjitřené vášně povedené famílie. Bez vedení svých zkušenějších kolegů se mu ale vyšetřování moc nevede. Nemluvě o tom, že počet mrtvých ještě není definitivní…
Aby těch odkazů nebylo málo, případ vlastně vyřeší finta převzatá od Sherlocka Holmese – ti, co ho mají načteného, jsou ve výhodě. Ale je dost pravděpodobné, že aspoň jednu pointu odhadnou i ostatní. Například já, která se pravidelně nechávám překvapovat totožností pachatelů, jsem to tentokrát trefila. Což už o něčem vypovídá…
Na druhou stranu – zakrátko jsem četla jinou severskou detektivku, chladný a lhostejný příběh od Sarenbrantové, a musím říct, kam ta se hrabe na tuhle nenápadnou předvánoční novelu. Läckbergová je prostě třída, která dokáže zaujmout i na malém prostoru. Podařilo se mi vypátrat, že Vůně mandlí původně vyšla jen jako příloha jakéhosi magazínu, že vůbec nebyla myšlena jako samostatná kniha. Přesto ve srovnání s novou mladou autorkou vychází vítězně.
Originál: Snöstorm och mandeldolft (2007)
Překlad: Vendula Nováková
Motto, Praha 2013
144 stran
www.motto.cz
