Zamkli se před psychopatickým zabijákem v domě. Jenže jiní vrahové už jsou uvnitř. Mo Hayder přivádí po sedmé na scénu Jack Cafferyho v patřičně nervy drásajícím románu.
Oliver Anchor-Ferrers má za sebou operaci srdce. V rámci rekonvalescence se stěhuje i se svou ženou Matildou z Londýna do jejich venkovského sídla. Je tu s nimi ještě třicetiletá dcera Lucia, která z pobytu s rodiči příliš nadšená není. Zdá se, že jedinou radost jí dělá její psík zvaný Míša. Brzy po příjezdu narazí Matilda nedaleko jejich osamělého domu na hrůzný výjev – čísi střeva rozvěšená v korunách stromu. Rodina není ani tak zděšená tím, co viděla, jako spíš tím, že to připomíná děsivou tragédii, která se tu odehrála před více jak 15 lety. Tehdy nedaleko jejich usedlosti jistý Minnet Kable (to je opravdu jméno!) zavraždil dvojici teenagerů a jejich vnitřnosti podobně rozvěsil na keře. Ale Kable by měl být stále ve vězení. Nebo už není?
Anchor-Ferrersovy se spěšně vrací do domu a zjišťují, že nejde telefon. Když se zabarikádovávají v domě, přichází jako na zavolanou dva policisté v civilu a rodina je s úlevou pouští do domu. Brzy se ale ukazuje, že se o žádné policisty nejedná. Falešní strážci zákona nechtějí pomáhat a chránit, ale mučit a vraždit. Ale proč si vybrali zrovna jejich rodinu? Je motivem čirý sadismus nebo jde ještě o něco jiného?
Oliver cítí, že Matilda i Lucia zatajují dech. „Buďte tak hodný.“ Musí se přemáhat, aby jeho hlas zněl pevně. A zdvořile. „Vysvětlete nám to, prosím.“
„Chceme, abyste měli strach.“
Nastává chvíle ticha. Nakonec promlouvá Oliver: „Dobře. No, tak to se vám podařilo. Blahopřeji.“
„Děkuji. Jenže když říkám strach, tak myslím opravdový strach. Řekněme, že Váš současný strach je na stupnici strachu někde…, co já vím, teď jenom tak střílím od boku, ale řekněme, že je zhruba na čtyřce. A my tady s parťákem cílíme na desítku.“
Str. 97
Mezitím jistý tulák, zvaný Chodící muž, předá detektivu-inspektorovi Jacku Cafferymu nalezeného pejska s cedulkou Míša, za kterou je ještě připevněn papírek s nápisem „Pomoc!“ Caffery si zpočátku myslí, že jde o nějaký žert a hledat majitele psa se mu nechce. Ale když Chodící muž Jackovi slíbí, že mu výměnou za nalezení páníčků sdělí nové informace o jeho bratrovi Ewanovi, který zmizel jako devítileté dítě a nikdy se nenašel, detektiv souhlasí.
Motiv osob vězněných ve vlastním bytě či domě, kdy je narušena suverenita jejich útočiště, vždycky na čtenáře působí. Oběti jsou spoutány a vydány svým věznitelům na milost. Co se stane v dalším okamžiku? Přijde záchrana? Budou se muset nakonec osvobodit sami?
Téhle obliby si je britská autorka Mo Hayder plně vědoma a v začátku knihy ji rozvíjí naplno. Zezačátku také hodně pracuje se strachem z neznámého – kdo jsou vetřelci doopravdy? Budou znásilňovat? Budou je týrat? Zabijí je nakonec? K vyvolání mrazení u čtenářů přitom ani není třeba vyžívat se hned v krvavých scénách. Podobně jako třeba v Unesené stačila k vybuzení čtenářovy fantazie zápletka se zubem nalezeným v moučníku nebo v Panence zase vrahův nákupní seznam ze železářství, i tady nechává autorka čtenáře, aby si leccos domyslil sám. Co všechno se může v domě stát? Jaké ďábelské mučení únosci vymyslí? Jak dlouho to potrvá? Jsou na samotě, členy rodiny nikdo nikde nečeká a ani oni nečekají návštěvu, takže si to mohou únosci do sytosti „užít“.
Podobně jako v jiných autorčiných románech, i tady hraje důležitou roli kulisa anglického venkovského domu. Tentokrát ale venku nepanuje obvyklé ponuré a sychravé počasí, ale jasné letní dny, což dokáže být – v podání skvělé autorky – neméně působivé. Jen si to představte, ten kontrast mezi krásným počasím venku a hrůzou, která se děje uvnitř…
Ale Vlk není jen o stovkách stránek s motivem věznění, to pozor! Autorka má pro čtenáře nachystáno nejedno překvapení, což je dokazuje, jak je kniha mnohovrstevnatá. Odloupnutím jedné slupky si sice myslíme, že už víme, na čem jsme, ale pak zjistíme, že jsou tam ještě další a další slupky a každá je zase o něco více šokující. Vlastně to pomyslné odlupování začíná už někdy na začátku. A přitom to není překombinované nebo na sebe násilně našroubované. Svou syrovou atmosférou místy kniha připomíná Katzenbachův povedený titul Co bude dál a může zanechat ve čtenáři podobně zneklidňující dojem.
V románu budeme tentokrát postrádat seržantku „Blechou“ Marleyovou. Dokonce ani Jack Caffery tu nemá tolik prostoru. Zpočátku to nevadí, protože kniha Vás chytne hned od prvních stránek a nutí listovat kapitolu za kapitolou, abyste se dozvěděli, co se stane v domě dál. Dokonce se mi zpočátku ani příliš nechtělo odskakovat do pasáží, kdy detektiv-inspektor začíná hledat majitele psíka.
Předcházejícími romány série s Cafferym se táhla nit příběhu zmizelé zdrogované celebrity Misty Kitsonové. Ta se teď v podstatě uzavírá, a na světlo vylézá další spojovací článek příběhů, pátrání Jacka po jeho bratrovi Ewanovi, o kterém si je detektiv jist, že se stal obětí pedofilního gangu. Nutno také podotknout, že Cafferyho postava je v této knize ještě temnější a zahořklejší než dříve.
Pokud si někdo říkal, že v předcházejících knihách Mo Hayder ubrala ze své pověstné drsnosti, tak tady vyjíždí znovu v plné zbroji, zbraně má ostře nabroušené, nikoho nešetří a zajatce nebere. Zapomeňte na všechna klišé daného žánru, tahle štíhlá blondýnka, která vypadá spíše jako majitelka modelingové agentury, opět boří obvyklé postupy a znovu dokazuje, že si u ní nemůžete býti jistí ničím. Ostatně ne nadarmo je její kamarádkou a obdivovatelkou jiná autorka drsných thrillerů – americká spisovatelka Karin Slaughter. Na serveru goodreads.com ji k této knize dokonce napsala pochvalný komentář (volně přeloženo):
Jak já mám ráda Mo Hayder! Myslím, že Pečovatel a Tokio budou vždycky mé dvě nejoblíbenější. Mám ráda všechno, co napsala, ale některé knihy víc než ty ostatní. Vlk je příběh s Jackem, a je zajímavé, jak hodně se změnil z toho chlapíka, kterého jsme poznali před lety. Jako autorka vím, že je velmi těžké nechat charakter postavy pozvolna rozvíjet a myslím, že Mo to zvládla perfektně. No a také je tu jedna dobrá vražda a postavy kolem toho všeho. K tomu jeden ošklivý zvrat, což je přesně to, co od Mo očekáváte.
Myslím, že se potřebuji ujistit, zdali jsem si přidala všechny její další knihy do svého seznamu.
U Vlka by se dala na sto procent uplatnit klišé, kterými se popisují zdařilé a působivé thrillery. Všechny ty výroky typu „vtáhne Vás do děje a nepustí do poslední stránky“, „čte se jedním dechem“ nebo „díky ní zaspíte ráno do práce“ tady platí. Už dlouho se mi nestalo, abych knihu četl do čtyř do rána, dokud jsem se nedostal až k poměrně surovému konci a neotočil poslední stránku.
Přečetl jsem Unesenou, Panenku a Kůži. V pomyslném pelotonu jel Vlk na špici velmi dlouho s prvně jmenovanou knihou, ale na konci ukázal, že před táhlým kopcem má ještě zatraceně dost síly a nakonec vyhrál na celé čáře. Za mě jasných sto procent!
Originální titul: Wolf (2015)
Vydáno: Transworld Publishers, Londýn (2015)
Vydání v České republice: Domino (2015)
Přeložil: Jiří Kobělka (2015)
480 stran
