Barcelona jako město plné starobylých tajemství ožívá v mysteriózním příběhu ze současnosti…
Anna Vercová je mladá a zapálená hledačka starých rukopisů. Jak ona, tak i společnost, pro kterou pracuje, má své vlastní důvody, proč hledá svatý grál všech alchymistů: Hadí listiny, rukopis, o kterém se v pramenech zmiňují jen ti nejodvážnější. Možná ani neexistuje. Ale možná k němu vedou stezky, proplétající se starým případem brutálních vražd. K těm docházelo v Barceloně v roce 2003 a tehdejší vyšetřující inspektor Fabregat na případu pohořel. Proto nyní již v důchodu poskytne Anně co nejvíc podpory pro její vlastní pátrání – vždyť mu vraždy dívek a vrahovy vzkazy plné odkazů na okultismus a alchymii nedávají dodnes spát. Tento nevyřešený případ bere jako svoji prohru, jako osobní šifru, které nedokázal porozumět, a proto neuspěl. Snad bude mít o deset let později zvláštní dívka více štěstí…
Důraz na alchymii a staré texty mi připomněl román od Deborah Harkness Čas čarodějnic, tam také hledali podobnou knihu. A i když zde nejsou hlavními hrdiny upír a čarodějka, záhady a mystéria jsou příběhem přímo prodchnuty. Autorka umí vykreslit tajuplnost kopců Mallorky i temná zákoutí ulic Barcelony tak přesvědčivě a přitom tak málo slovy, že v tom musí být nějaká magie. A prazvláštními schopnostmi oplývá i sama hlavní hrdinka, stejně tajuplná jako její dar nalézt skryté rukopisy. Možná má román k čarodějnictví blíž, než by se zdálo. Anebo to všechno jsou jen halucinace, obtížně rozpoznatelné od reality nebo iluzí. Protože Hadí listiny nepatří k těm románům, u kterých můžete vypnout mozek a jen tak číst. Autorka vás nutí soustředit se.
Nejen na románové přechody ze snů do reality. Je třeba také si zvyknout na podivný styl vyprávění. Ten se sice s různými vypravěči mění, tón doprovázející Annu Vercovou je však strohý a úsečný, věty kraťoučké mnohdy bez podmětu, pouhá konstatování. Ten podivný styl naplňuje čtenáře neklidem – a k tomu přidejte Barcelonu plnou zavěšených mrtvých dívek s vyříznutými jazyky, a dostanete román temný jako kůže plaza. Neklid je slabé slovo…
„Kolem předmětu vyšetřování se stahuje bouře melancholie. Drobná chodidla svěšená k chodníku. Mrtvá jako kostní porcelán.“
Kniha však nepatří k těm, kde by se neustále muselo něco dít. Spřádá své záhady zeširoka, je jak klubko hadů, kde se jednotlivé potvory proplétají s ostatními v jednom neuspořádaném chumlu. Celek tak tvoří jak Annino pátrání, tak i úryvky z dopisů badatelů z 19. století nebo kabalistické básně, výpovědi svědků vražd nebo staré legendy, jímž byl opředen autor nejslavnějšího alchymistického rukopisu. Každá drobnost může výrazně přispět k pochopení té složité mozaiky, kterou nám Jessica Cornwellová předkládá k sestavení.
Za odměnu vás román postupně vtáhne do svého hypnotického světa, kde hady a narážky vidíte i tam, kde nejsou, kde význam vět v kurzivě odvozujete citem, kde musíte číst mezi řádky. Kniha je vskutku výzvou pro všechny milovníky šifer, horkého Španělska a mystérií, a i když se kruh uzavře, autorka koncipuje hledání alchymistické pravdy jako trilogii. Pokud vám zůstanou otázky, možná je zodpoví další díl…
Originál: The Serpent Papers, 2015
Překlad: David Petrů
Vydal: Plus, 2015
452 stran
