Psychiatrickou klinikou prochází přízrak dávno zemřelé sestry. Některé pacienty vyděsí tak, že si sami sáhnou na život. Má personál i policie začít věřit na duchy nebo jen někdo zneužívá starou legendu? Zvlášť když se po propuštění jednoho z pacientů začnou dít podivné věci i mimo zdi ústavu.
Joe LeGrande pracuje jako hlavní koordinátor péče na psychiatrické klinice Beechway v Bristolu. V poslední době tu došlo k několika úmrtím, na kterých nikdo z personálu zatím neshledal nic podezřelého. Spousta pacientů si však myslí, že nemocnicí prochází duch dávno zemřelé zakrslé sestry Maud. Podle nich se v noci plíží opuštěnými chodbami kliniky, dostane se všude, kam chce, a vybrané oběti dusí tím, že se jim posadí na hrudník. Pověrám už bohužel podléhá i značná část personálu, a na noční šichty se zrovna nikdo nehrne.
Jediný Joe postupně dochází k přesvědčení, že je za tím něco víc. Navrhuje nechat přešetřit poslední úmrtí policií. Naráží však na odpor ředitelky Melanie Arrowové, která vyšetřování na „své“ klinice rozhodně nechce. Joe to má o to těžší, protože se s Melanii postupně v soukromí sbližuje a nechce podnikat nic proti ní.
Po čase je z kliniky popuštěn Isaac Handel. Byl zde zavřený už od svých dvanácti let, kdy brutálně zavraždil své rodiče a zohavil jejich těla. Podle komise je ovšem nyní už třicetiletý mladík připraven pro návrat do normálního života. A to i přesto, že se stále chová podivně a jeho zálibou je modelování vlastních, hrůzu nahánějících panenek…
Joe je šokován, když zjistí, za co mladík vlastně byl v léčebně zavřený (dřív nikdy nechtěl vědět, proč se sem pacienti dostali). Na rozdíl od komise si nemyslí, že měl být propuštěn. Brzy začne mít pocit, že jeho a Melanii, se kterou se začal scházet u ní doma, v noci pozoruje ze zahrady drobná postava. Ta přesně odpovídá noční můře některých pacientů kliniky. Je to Isaac a sleduje své příští oběti? Nebo mu někdo pomáhá a využívá k tomu pověru o Maud? A tak i když Joe riskuje slibně se rozvíjející vztah s Melanií, musí potají poprosit o pomoc policii.
Tím už pošesté vstupuje na scénu detektiv-inspektor Jack Caffery, hrdina stejnojmenné série britské spisovatelky Mo Hayderové. Její nový román se odehrává zhruba deset měsíců po předchozí Unesené. Ale zatímco tam byl „tah na branku“ hned od samého začátku a čtenář byl velmi rychle vtažen do děje, v Panence se naopak začíná velmi zvolna. Jakoby si Mo Hayderová říkala, že prostředí psychiatrické kliniky a morbidnost některých panenek jsou dostatečně děsivé, a tak stačí zatím naznačovat. A pomalu, ale jistě připravovat čtenáře na to, co přijde.
Po nějakém čase si tak uvědomíte, že jste ve třetině knihy, ale stále se vlastně dohromady nic neděje, nic zásadního se nestalo. Ne, že bych Joeovi nepřál, aby tu sexy šéfovou dostal, ale přece jen v Unesené se to už dávno rozjelo. A tak mě v dané chvíli poněkud paradoxně nejvíce bavily scény mezi Joem a Melanii nebo s jeho tetičkou Patience, u které Joe žije.
Ale jsme v thrilleru. S vtažením policie do děje se naštěstí začínají šrouby skutečně utahovat a v kombinaci se sympatiemi k výše zmíněným postavám odpustíte autorce i poněkud volnější úvod. Když pominu odhalování morbidních detailů Isaakova zločinu na rodičích (tady už si autorka tolik servítky jako v předchozím románu nebrala), jsou to zase právě náznaky, které vzbuzují ve čtenářích mrazení. Stačí k tomu obyčejná Isaakova účtenka ze železářství – na co potřebuje drát, nůž nebo kleště?
Kombinované kleště.
Jakmile Isaac podřezal rodičům hrdla, pustil se do skutečné práce. Zdržel se u nich několik hodin. Zatímco rodiče umírali, řezal jim tváře a odkrajoval uši. Vyřízl jim jazyk a vytáhl několik zubů – podle názoru patologa kleštěmi. Podobnými, jaké figurují na účtence z Wickes.
Str. 258
Nebo další šikovný, byť nikterak nově objevený tah – policie i Joe nalézají Isaakovy panenky, na kterých praktikuje voodoo. Dá se uhádnout, která panenka koho představuje a kdo tedy bude další obětí? Já vím, je to hra stará jako detektivky samy, ale stále to funguje.
Pak tu máme vedlejší, ale neméně výrazný motiv Jacka Cafferyho a jeho mladé kolegyně, seržantky „Blechy“ Marleyové. V dějové linii, která se táhne už z předchozího románu, se společně snaží zakrýt stopy dřívějšího zločinu seržantčina bratra Thoma. Je jen ku prospěchu věcí, jak autorka nechává obě sympatické postavy kolem sebe pozvolna kroužit a nijak nespěchá s tím, aby si padli s úlevou do náruče (případně do postele), čímž by se tento paralelní příběh uzavřel. Určitě se s ním budeme setkávat i v dalších románech.
Ke konci děj skutečně graduje. Kniha je napsaná v přítomném čase, rozdělena do velice krátkých kapitol, přičemž autorka vždy s každou novou kapitolou přepne pozornost na jinou postavu. S téměř železnou pravidelností tak střídavě sledujeme dění na klinice, Joa v soukromí, Cafferyho nebo některou z dalších postav. To, co může zpočátku trochu odvádět pozornost, na konci naopak způsobuje, že čtete nedočkavě další kapitolu, abyste se zase honem vrátili k té postavě, kterou jste na konci právě dočtené kapitoly opustili. Ale nechcete nadcházející část přeskočit, protože víte, že byste mohli minout něco důležitého, podstatného a přijít o nějaké překvapující odhalení (pár jich tam opravdu je, včetně závěrečné „pecky mezi oči“).
Panenka je přes výše zmíněný pomalý rozjezd i navzdory tomu, že není vše na konci úplně vysvětleno, čtivý titul. Těží z čtenářsky osvědčeného, hrůzu nahánějícího prostředí psychiatrické kliniky, ale neomezuje se jen na prostředí ústavu – využívá s úspěchem i další typické prvky thrillerů a detektivek – studenou a nehostinnou anglickou krajinu, dávná tajemství, naznačování, co by mohlo být a co může to či ono symbolizovat.
Do těchto kulis jsou vsazeny postavy, které jsou uvěřitelné. Jejich jednání či gesta jsou popisována tak věrně, že máme pocit, jako bychom je sledovali ve filmu. Mnohé z postav vám budou sympatické, některé zase alespoň snad vzbudí pochopení, proč dělají to, co dělají. To je myslím důvod, proč po knize sáhnout, zabalit se někam do tepla a vychutnávat si mrazení z četby.
Originální titul: Poppet (2013)
Vydáno: Bantam Press, Londýn (2013)
Vydání v České republice: Domino (2014)
Přeložil: Jiří Kobělka (2014)
480 stran
