Ukázka z knihy Erika Axla Sunda Hladový oheň

Na jaře vyšla v češtině Vraní dívka (recenze knihy), prezentovaná pod reklamním heslem Jen pro silné povahy, která je prvním dílem trilogie švédské mužské autorské dvojice publikující jako Erik Axl Sund. Spisovatelé zavítají do Prahy, ve středu 5. listopadu proběhne křest novinky Hladový oheň v kavárně Krásný ztráty,  a o den později budou v Brně (viz vpravo přehled Literární akce).
I druhý díl Hladový oheň, ze kterého jsme připravili ukázku, vydal v češtině Knižní klub.hladovy-ohen-axl-sund

Volný pád

Hrůza dorazila do Stockholmu oděná v kobaltově modrém plášti, o něco temnějším než večerní obloha nad Djurgårdenem a Ladugårdslandským zálivem. Je světlovlasá, modrooká a má přes rameno přehozenou malou kabelku. Příliš těsné lodičky jsou červené a zařezávají se jí do pat, ale je na to zvyklá a rozdrásané puchýře už se staly součástí její osobnosti. Díky bolesti se udržuje v bdělosti.

Ví, že dokáže-li odpustit, dostane se jí vysvobození, jí samotné i těm, kterým bude odpuštěno. Po mnoho let se snažila zapomenout, ale nikdy se jí to nepodařilo.

Ona sama to nevidí, ale její pomsta je řetězová reakce.

Před čtvrtinou života se dala v přístřešku na nářadí v Sigtunském humanistickém vzdělávacím ústavu do pohybu sněhová koule, po cestě ji na sebe nabalila a vydala se po své dráze k nevyhnutelnému.

Lze si položit otázku, co vědí ti, co kouli uplácali v dlaních, o jejích dalších osudech. Pravděpodobně nic. Zřejmě zkrátka žili dál. Zapomněli na tu událost, jako by to byla jen nevinná hra, která v onom přístřešku na nářadí započala i skončila.

Ona se ale nemůže přestat pohybovat. Čas pro ni není podstatný, nemá hojivý účinek.

Nenávist se nerozpouští. Naopak, je stále tvrdší, mění se v ostré ledové krystalky, které obklopují celou její bytost.

Večer je chladný a ve vzduchu se vznáší vlhkost z přeháněk, které odpoledne a večer střídají jedna druhou. Z horské dráhy je slyšet křik a ona vstane, opráší se a rozhlíží se kolem sebe. Pomalu vstane, zhluboka se nadechne a vzpomene si, proč tam je.

Má úkol a ví, co musí udělat.

Stojí pod vysokou přestavěnou vyhlídkovou věží a pozoruje pozdvižení kousek dál. Dva hlídači odvádějí nějakého muže a vedle nich běží holčička a pláče. Pravděpodobně je to jeho dcera.

Na zemi leží vedle rozbité láhve žena a nad ní se naklání několik lidí. Někdo se pokouší přivolat zdravotníka.

Střepy vrhají oslepující odlesky na deštěm zmáčený asfalt. Pochopí, že brzy nastane okamžik, kdy musí jednat, i když si to celé naplánovala docela jinak. Náhoda jí celou věc usnadnila. Teď je to tak jednoduché, že nikomu nedojde, co se doopravdy stalo.

O kus dál vidí chlapce, jak stojí sám před brankou vedoucí k atrakci Volný pád.

Odpuštění něčeho, co lze odpustit, vlastně žádné odpuštění není, pomyslí si. Skutečné odpuštění je, když odpustíme něco neodpustitelného. Schopnost, kterou má jen bůh.

Chlapec se tváří zmateně, ona se k němu pomalu vydá a on se od ní odvrátí.

Díky tomuto pohybu je téměř směšně lehké proklouznout za ním a ona je od něj nyní vzdálená jen několik metrů. Pořád je k ní otočený zády, vypadá to, jako by někoho hledal.

Skutečné odpuštění je nemožné, šílené a nevědomé, myslí si ona. A protože očekává, že viníci by měli projevit lítost, nikdy nemůže být naplněno. Vzpomínky jsou a zůstanou nezhojenou ranou.

Pevně sevře chlapcovu paži.

Trhne sebou, obrátí se a ona mu v tu chvíli vbodne do levé paže injekční stříkačku.

Několik sekund se jí překvapeně dívá do očí a pak se mu podlomí nohy. Ona ho podepře a opatrně ho posadí na nedalekou lavičku.

Jejího manévru si nikdo nevšiml. Všechno je naprosto normální.

V tu chvíli si všimne, že žena ležící na zemi se začíná hýbat, a tak vytáhne cosi z kabelky a opatrně to chlapci přetáhne přes obličej.

Maska je z růžového plastu a představuje prasečí rypák.

Gröna Lund

Kriminální komisařka Jeanette Kihlbergová přesně ví, kde se nacházela, když se dozvěděla, že na Sveině třídě zavraždili ministerského předsedu Olofa Palmeho.

Seděla v taxíku na půli cesty do Farsty a muž vedle ní kouřil mentolové cigarety. Tichý déšť a nevolnost po příliš mnoha pivech.

Když Thomas Ravelli v zápase s Rumunskem při mistrovství světa ve fotbale roku 1994 chytil dvě penalty, viděla to v černobílé televizi v jednom baru na Kornhamnském náměstí a barman ji pak pozval na pivo.

Když se potopila Estonia, měla zrovna chřipku, ležela v posteli a dívala se na Kmotra.

Její nejzřetelnější vzpomínky jsou na koncert skupiny Clash v Hovetu, na lepkavý polibek na třídní besídce ve třetí třídě a na okamžik, kdy odemkla dveře domku ve Starém Enskede, který se stal jejím domovem.

Okamžik, kdy zmizel Johan, si však nikdy pamatovat nebude. Navždycky to bude jenom černá skvrna. Deset zmizelých minut.

Které jí ukradl opilec v Gröna Lundu. Podroušený instalatér z Flenu, který byl zrovna náhodou na návštěvě v hlavním městě.

Krok do strany, pohled upřený vzhůru. Johan a Sofia sedí v gondole, která stoupá vzhůru, a jí se zatočí hlava, přestože stojí na pevné zemi. Závrať ji však přepadne opačným směrem, postupuje zezdola nahoru, ne naopak. Věž nepůsobí příliš stabilním dojmem, gondoly jsou jednoduše konstruované a následky možné chyby jí připadají katastrofální.

A pak zaslechne zvuk tříštícího se skla. Vzrušené výkřiky.

Někdo se dá do pláče a Jeanette vidí, že gondola dál stoupá vzhůru. Řítí se k ní nějaký muž a ona uhne. Johan se něčemu směje.

Brzy budou docela nahoře. „Já tě zabiju, ty hajzle!“

Někdo do ní zezadu šťouchne. Jeanette vidí, že muž neovládá svoje tělo. Alkohol způsobil, že má náhle příliš dlouhé nohy, ztuhlé klouby a otupělý nervový systém reaguje příliš pomalu.

Muž zakopne a rozplácne se na zemi.

Jeanette rychle pohlédne šikmo vzhůru. Johanovy a Sofiiny nohy zespoda.

Gondola se zastaví.

Muž se zvedá, obličej má odřený od štěrku a asfaltu. Pár dětí se dává do pláče.

„Tati!“

Malá, sotva šestiletá holčička, v ruce drží růžovou cukrovou vatu. „Pojď už, já chci domů.“

Muž jí neodpoví, rozhlíží se kolem sebe, hledá protivníka, někoho, na kom by si vybil zlost.

Reflex policistky způsobí, že Jeanette začne bez váhání jednat. Uchopí muže za paži. „Poslyšte,“ osloví ho opatrně, „uklidněte se.“ Má v úmyslu odvést jeho pozornost. Nechce, aby to znělo, jako že mu něco předhazuje.

Muž se obrátí a Jeanette vidí, že má skelné oči podlité krví. Odráží se v nich smutný, zklamaný, téměř stydlivý výraz.

„Tati…“ opakuje holčička, ale muž na to nereaguje, jen tupě civí před sebe.

„Co ty seš sakra zač?“ Vytrhne se z Jeanettina sevření. „Táhni do hajzlu!“

Dech mu zkysle páchne a rty má potažené tenkou bílou blánou. „Chtěla jsem jen…“

Jeanette v tu chvíli zaslechne, jak se koš nahoře uvolnil, a pak nadšené ječení, v němž se mísí radost s děsem. Zarazí se a na chvíli se přestane soustředit.

Vidí Johana se zježenými vlasy a široce rozevřenou řvoucí pusou. A vidí i Sofii.

Slyší tu holčičku: „Ne, tati! Ne!“

Nevšimne si však, že muž vedle ní zvedá paži.

Láhev zasáhne Jeanette do spánku a všechno jí zčerná před očima.

Waldemarsudde

Podobně jako jiní lidé, kterým po celý život nepřeje štěstí, ale přesto se stále chytají každičkého stébla naděje, zastávala Jeanette Kihlbergová během výkonu své práce jednoznačně negativní postoj ke všem názorům, z nichž byť jen trochu čišel pesimismus.

To proto se nikdy nevzdává a to proto reaguje, tak jak reaguje, když si policejní asistent Schwarz při hledání Johana schválně neustále stěžuje na ošklivé počasí, únavu a nulový pokrok.

Jeanette Kihlbergová vidí rudě.

„Tak jeď do prdele domů, stejně nám tu nejsi k ničemu!“

Má to účinek. Schwarz se stáhne jako spráskaný pes a Åhlund stojí zděšeně vedle něj. Vztek způsobí, že rána na její hlavě začne pod obvazem prudce pulsovat.

Jeanette se trochu uklidní, vzdychne a odmítavě mávne rukou směrem ke Schwarzovi. „Neslyšel jsi? Až do odvolání jsi osvobozen od pracovních povinností.“

„Jdeme.“ Åhlund vezme Schwarze pod paží a oba se vydají pryč. Po několika krocích se Åhlund ohlédne a snaží se tvářit optimisticky. „Připojíme se k ostatním dole u Beckholmenu, třeba tam budeme užitečnější?“

„Ty, ne vy. Schwarz pojede domů. Je vám to jasné?“

Åhlund místo odpovědi mlčky přikývne a Jeanette vzápětí osamí. Stojí promrzlá na kost a celá zničená u nástavby na zádi Muzea lodi Vasa a čeká na Jense Hurtiga, který v okamžiku, kdy k němu dorazila poplašná zpráva o Johanově zmizení, přerušil dovolenou, aby se mohl účastnit pátrání.

Když po chvíli uvidí, jak se k ní po cestičce v Galärském parku pomalu blíží civilní policejní auto, ví, že je to Hurtig a že s ním je ještě někdo další. Svědkyně, která tvrdí, že předchozího večera viděla dole u vody osamělého malého chlapce. Z toho, co jí Hurtig sdělil vysílačkou, pochopila, že od tohoto svědectví nemůže příliš očekávat. Přesto si namlouvá, že nesmí ztrácet naději, jakkoli je marná.

Snaží se soustředit a rekonstruovat průběh událostí posledních hodin.

Johan a Sofia zmizeli, zničehonic byli pryč. Po půlhodině začala jednat podle předpisů a nechala Johana vyvolávat pomocí amplionů v zábavním parku. Napjatě čekala u informací. I ten nejmenší detail, který jí připomněl Johana, ji přiměl, aby se vrhla vpřed, pokaždé se ale zklamaně vrátila k pultu. Těsně předtím, než jí poslední záchvěvy naděje rozervaly tělo, se dostavilo několik členů ochranky a ona se spolu s nimi pustila do bezcílného hledání po zábavním parku. Našli Sofii, jak leží na štěrku na jedné z postranních cestiček, obklopenou sběhem lidí. Jeanette se k ní prodrala a zahleděla se jí do očí. V tváři, ještě nedávno uvolněné, se nyní zračil neklid a nejistota. Sofia byla úplně bez sebe. Jeanette pochybovala, že by ji dokázala poznat. A už vůbec nebyla s to říct něco o tom, kde je Johan. Jeanette u ní nezůstala, byla nucena hledat dál.

Uplynula další půlhodina, než uvědomila své kolegy na policii. Ale ani ona, ani dvacet policistů, kteří se brodili vodou poblíž zábavního parku a hledali po celém Djurgårdenu, Johana najít nedokázali. Ani žádné z hlídkových aut, která dostala jeho popis a pročesávala centrum.

Pak vyhlásili pátrání v rozhlase. Až před pětačtyřiceti minutami přineslo nějaký výsledek.

Jeanette ví, že jednala správně, ale chovala se jako robot. Robot s ochromenými city. Což je protimluv. Na povrchu tvrdá, chladná a racionální, ale řízená zmatečnými popudy. Vztek, podráždění, strach, úzkost, zmatek a rezignace, které prožívala v noci, se slily do nejasné směsi.

Jediné, co ještě dokáže cítit, je nedostatečnost.

A nejen ve vztahu k Johanovi.

Jeanette myslí na Sofii.

Jak jí je?

Jeanette jí několikrát bezvýsledně telefonovala. Kdyby Sofie něco věděla o Johanovi, tak by se snad ozvala? Nebo snad něco ví a musí nejprve sebrat síly, aby jí to mohla povědět?

Teď na to kašlu, myslí si a vyžene z hlavy nemyslitelné myšlenky. Soustředit se.

Auto zastaví a vystoupí z něj Hurtig.

„Sakra,“ řekne. „To nevypadá dobře.“ Ukáže na její obvázanou hlavu.

Jeanette ví, že zranění vypadá hůř, než jaké ve skutečnosti je. Tržnou ránu po úderu lahví jí sešili na místě a obvaz, bundu i tričko má celé zakrvácené. „To nic,“ řekne. „Nemusel jsi kvůli mně odvolávat návštěvu Kvikkjokku.“

Jens pokrčí rameny. „Nedělej si s tím hlavu. Co bych tam na severu asi tak dělal? Stavěl sněhuláky?“

Jeanette se poprvé po dvanácti hodinách usměje. „Kam až jsi dojel?“

„Do Långsele. Jen jsem vystoupil a přesedl na autobus směrem na jih.“

Rychle se obejmou. Nic víc není třeba říkat, protože Jeanette ví, že Jens chápe, že je mu neuvěřitelně vděčná za to, že přijel.

Jeanette otevře dveře auta na straně spolujezdce a pomůže staré paní ven. Hurtig jí ukázal fotografii Johana a Jeanette ví, že svědkyně si není naprosto jistá. Nedokázala si ani vzpomenout, jakou barvu mělo chlapcovo oblečení.

„Tamhle jste ho viděla?“ Jeanette ukáže na kamenitou pláž s molem, u něhož kotví majáková loď Finngrund.

Stařenka přikývne a zachvěje se chladem. „Ležel mezi kameny a spal a já jsem s ním třásla, dokud se neprobral. Že se nestydíš, říkala jsem mu. Tak mladý, a už jsi opilý…“

„Ano, ano,“ Jeanette je netrpělivá. „Řekl něco?“

„Ne, jen něco mumlal. Jestli něco říkal, tak jsem ho neslyšela.“ Hurtig vytáhne Johanovu fotografii a znovu ji ženě ukáže. „A vy si nejste jistá, že to byl tenhle chlapec?“

„No… jak jsem říkala, měl stejnou barvu vlasů, ale obličej… Nejsem si úplně jistá. Byl přece opilý.“

Jeanette vzdychne a vydá se k cestičce, která vede podél kamenité pláže. Opilý? myslí si. Johan? Kravina.

Pohlédne na protější stranu, na ostrov Skeppsholmen, který je zahalený v odpudivé šedé mlze.

Proč je ksakru taková děsná zima?

Sejde k vodě a vyleze na kameny. „Tady ležel? Jste si tím jistá?“

„Ano,“ odpoví žena rozhodně. „Zhruba tady.“

Zhruba? pomyslí si Jeanette odevzdaně a dívá se, jak si stará paní čistí o rukáv kabátu tlusté brýle.

Pochopí, že se jí začíná zmocňovat zoufalství. Jediné, co mají, je babka, co špatně vidí, a i když si Jeanette horoucně přeje opak, svědectví je prostě nedostačující.

Sedne si na bobek a rozhlíží se po něčem, co by dokázalo, že tu Johan byl. Kus oděvu, jeho taštička, klíče od bytu. Cokoliv.

Vidí však jen holé kameny, ohlazené vlnami a deštěm.

Hurtig se obrátí ke stařence. „A on odsud pak odešel? Směrem k Junibackenu?“

„Ne…“ Žena vytáhne z kapsy kabátu kapesník a hlasitě se vysmrká. „Odpotácel se. Byl tak ožralý, že se sotva dokázal udržet na nohou…“

Jeanette to popudí. „Ale šel tím směrem? K Junibackenu?“ Babka přikývne a znovu se vysmrká.

V tu chvíli projede nad nimi po Djurgårdské ulici výjezdové vozidlo, podle zvuku sirén míří do středu ostrova.

„Zas nějaký falešný poplach?“ řekne Hurtig a pohlédne odhodlaně na Jeanette, která sklesle potřese hlavou.

Už potřetí slyší houkání sanitky, ale ani jednou to nebylo kvůli Johanovi.

„Zavolám Mikkelsenovi,“ prohlásí Jeanette.

„Na státní kriminálku?“ Hurtig se zatváří překvapeně.

„Ano. Podle mě se na něco takového hodí nejlíp.“ Jeanette vstane a rychle přeleze po kamenech zpátky na cestičku.

„Protože se zabývá zločiny na dětech?“ Hurtig se zatváří, jako by litoval, že to vůbec vyslovil. „Chci říct, vždyť ještě vůbec nevíme, o co jde.“

„Možná ne, ale byla by chyba nevzít tuhle hypotézu v úvahu. Mikkelsen stejně koordinuje pátrání na Beckholmenu, v Gröna Lundu a na Waldemarsudde.“

Hurtig přikývne a vyčítavě na ni pohlédne.

Nech toho, pomyslí si ona a odvrátí hlavu. Nechci žádnej mizernej soucit. Nebo se sesypu.

„Zavolám mu.“

Když Jeanette vytáhne mobilní telefon, všimne si, že má vybitou baterii, a ve stejnou chvíli zachraptí rádio v Hurtigově autě, které stojí asi deset metrů od nich.

Když pochopí, co se děje, ucítí v sobě tíhu.

Jako by krev v jejím těle začala klesat a stahovala ji k zemi.

Našli Johana.

Anotace
Kriminální komisařka Jeanette Kihlbergová neustává v pátrání po tom, kdo bizarním a zároveň drastickým způsobem zabíjí přistěhovalecké chlapce. Náhle však dojde k brutální rituální vraždě úspěšného obchodníka. Mnohé okolnosti ukazují na to, že jde o pomstu. Ale za co? Psychoterapeutka Sofia Zetterlundová, která se mezitím stala Jeanettinou partnerkou, neoficiálně sestavuje profil pachatele. Zároveň se snaží najít cestu ke svému skutečnému já, které ji fascinuje i děsí. Stopy vyšetřovaných zločinů a minulosti Victorie Bergmanové vedou k elitní internátní škole, do Dánska i na mrazivý sever – šokující, nečekané rozuzlení se začíná rýsovat…
Vydává Knižní klub, překlad Viola Somogyi, vázaná, 360 stran, 340 Kč

 

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Doporučujeme

CITARNY.CZ
Severské detektivky

www.alpress.cz


www.styl-zivota.cz

CZIN.eu

REKLAMA