Týrání prostitutek z východní Evropy? Šokující? Zapomeňte. Dvojice švédských autorů ve své prvotině posouvá hranice dál a týrá malé chlapce. Pachatele může zastavit jen policejní komisařka a psychoterapeutka.
V parku u stanice metra ve Stockholmu je nalezeno tělo mladého chlapce. Na první pohled je vidět, že byl před smrtí vystaven bití a mučení, navíc došlo k zohavení těla ještě po smrti. Vyšetřováním bestiálního činu je pověřena komisařka Jeanette Kihlbergová. Sama ještě netuší, jak jí tento případ, kdy nezůstane pouze u jedné vraždy, změní život.
Útěchu během vyšetřování ponurého případu nenachází ani doma. Radost jí sice dělá její třináctiletý syn Johan, který hraje za místní fotbalové mužstvo, nicméně se svým manželem Åkem si jsou stále cizejší. Åke maluje obrazy, které nikdo nechce, o pořádnou práci ani nezavadí. Jeanette musí živit celou domácnost sama.
Ani psychoterapeutka Sofia Zetterlundová není příliš šťastná. Žije s přítelem, který ji až příliš připomíná jejího bývalého partnera, ve kterém se hluboce zklamala. Velmi žije svou prací, která však rozhodně není důvodem k optimismu. Mezi Sofiiny klienty patří bývalý dětský voják ze Sierry Leone, který trpí válečnými traumaty, nebo Victoria Bergmanová, která právě teď Sofii zajímá nejvíce. Victoria si prošla těžkým dětstvím, kdy ji jednak zneužíval vlastní otec (za nečinného přihlížení její matky) a kdy jednak trpěla po nešťastné smrti svého o sedm let mladšího kamaráda Martina.
Policie nemá ani tušení o mladé ženě, která si své oběti vybírá mezi dětskými utečenci z různých zemí, pro něž má ve svém bytě přichystanou důmyslnou zvukotěsnou místnost, kde se může stát cokoliv a nikdo nic neuslyší… Policie si je naopak jistá, že za ohavnými vraždami stojí jistý Karl Lundström, kterého usvědčila ze zneužívání vlastní dcery Linnei. Když je Sofia Jeanettou přizvána k případu coby konzultantka, obě zklamané ženy si rozumí čím dál víc…
Místnost, do níž ho zavedla, byla celá bílá a stála v ní velká, prostorná postel.
Uložila ho do ní a dala mu napít něčeho teplého. Chutnalo to skoro jako čaj, který znal z domova, a on usnul ještě dřív, než šálek dopil.
Když se zase probudil, nevěděl, jak dlouho spal, ale uviděl, že je v jiné místnosti. Neměla okna a byla celá pokrytá plastem.
Když vstal a chtěl přejít ke dveřím, všiml si, že podlaha je měkká a poddajná. Stiskl kliku, ale dveře byly zamčené.
Jeho šaty i telefon zmizely.
Lehl si nahý na matraci a znovu usnul.
Tahle místnost se stane jeho novým světem.
Str. 16
Vraní dívka je dílem dvou autorů, kteří si z částí svých jmen složili společný pseudonym Erik Axl Sund – Jerker Eriksson a Hakan Axlander Sundquist (článek představující autory brzy zveřejníme). Pozoruhodné je, že ač se oba zabývají převážně hudbou (a vizáží spíš než spisovatele připomínají rockery), dokázali vytvořit hluboce propracovaný psychologický thriller, který je považován za zlom v tomto žánru (švédská akademie autorů krimi udělila v roce 2012 sérii zvláštní cenu za „hypnoticky fascinující psychoanalýzu zpracovanou formou kriminálního románu“).
Nutno říci, že jejich úspěšná prvotina rozhodně nemusí být čtením pro každého. Třeba pro matky, které mají doma malé kluky, protože je tam dost detailně popisováno, co se s mrtvými chlapci před smrtí (ale i po ní) dělo. Na druhou stranu, záleží také na vaší „míře sadismu“ – pokud si přečtete některé komentáře čtenářů, pro někoho je to „slabota“ (v souvislosti s týráním dětí pro mě trochu nepochopitelné) a násilí popisované jen na efekt, pro jiného (a matky synů se tam najdou) opravdu silná káva. Já jsem se spíš zamýšlel nad tím, kam ta brutalita ještě povede, protože před pár lety by podobná zápletka byla těžko představitelná.
A co se týče té diskutované nálepky „Jen pro silné nervy“ na obalu – nemusí jít vždy jen o popis zohavování dětského těla, ale i o zhnusení nad tím, co dokážou dospělí (samozřejmě nejen ve Švédsku) provádět dětem, navíc to ještě obhajovat. V tom si bohužel kniha moc nevymýšlí, vzpomeňme si na naší tzv. kuřimskou kauzu…
Co je také třeba zmínit, je fakt, že jde o první díl trilogie, která nese název „Slabost Victorie Bergmanové“ (tato kniha má ještě podtitul „Vraždy a psychoterapie“). Zatím se tedy dozvíme KDO a částečně i PROČ (i když je někdy velmi složité projít všemi těmi psychologickými zákoutími a leccos si musí čtenář sám odvodit), ale nedojde k zatčení pachatele. Otázkou tak trochu zůstává, kolik čtenářů bude mít chuť a odvahu sledovat řádění vražedkyně ještě v dalších dvou dílech. Nicméně na konci knihy najdeme celkem působivý oslí můstek do dalšího dílu, což jistě přiměje čtenáře, aby po nové knize, až vyjde, sáhli.
Román je napsán zvláštním stylem – někdy nadpisy kapitol tvoří zároveň část první věty odstavce, většinou pak suplují titulek s popisem místa děje, přičemž orientaci v příběhu, který hodně skáče do minulosti, pomáhá ještě informace „minulost“, resp. „přítomnost“ umístěná v zápatí.
Během četby se mi sice několikrát zdálo, že příběh stagnuje, a to především při popisech policejního pátrání nebo psychoterapeutických sezení, vše mi však vynahradil velmi překvapivý zvrat, který najednou všem těm zdánlivě hluchým místům začal dávat smysl a stavět vše do jiného světla. Je to opravdu povedený převrat, který určitě leckdo nečeká, a je tak trochu srovnatelný například s Boxem 21.
Právě u této knihy bych se na chvíli zastavil. Těch podobností mezi ní a Vraní dívkou je totiž víc. V Boxu 21 se řešil obchod s prostitutkami z východní Evropy a „machistické“ chování mužské populace. Ve Vraní dívce jde o obchod s dětmi, týrání a zneužívání dětí, ale v neposlední řadě i o nevěru a zklamání v partnerských vztazích. Příběh se zároveň dotýká kontroverzní otázky, nakolik traumatické dětství formuluje zlo v dospělém člověku či kolik ještě zklamání a příkoří člověk musí snést než se z mírumilovné bytosti stane netvorem?
Další podobnost mezi Boxem 21 a Vraní dívkou spočívá ve dvojici mužských autorů, kteří silnější pohlaví nijak nešetří a jak se zdá, žádné iluze o něm nemají. I v „Dívce“ jsou muži buď despotičtí pedofilové, násilníci a devianti, nebo přinejmenším slaboši a podrazáci. S výjimkou Jeanettina syna Johana nebo jejího kolegy Hurtiga tu opravdu žádnou sympatickou mužskou postavu nenajdete.
Ulrika se ošila. „Kromě znásilnění mi udělali ještě něco horšího.“
Jeanette ji nechtěla přerušovat, ale Ulričino mlčení naznačovalo, že čeká na doplňující otázku.
„Co jste mi neřekla?“
„Bylo to hrozně ponižující,“ řekla Ulrika nakonec. „Udělali se mnou něco, po čem jsem ztratila cit od pasu dolů, a když mě znásilňovali, tak…“ Znovu zmlkla.
Jeanette se zarazila. „Tak co?“
Ulrika zamáčkla cigaretu a okamžitě si zapálila další.
„Všechno ze mě vyteklo. Výkaly… jako bych byla mimino.“
Str. 203
Pojem „drsná severská detektivka“ se mohl se stále přibývajícími tituly na knižním trhu zdát už poněkud ohraný, ale myslím, že tito autoři ho vrací zpět do hry a dávají nám jasně najevo, „o čem že ten drsný severský thriller vlastně je“. A opět v nás vyvolávají o téhle skandinávské zemi o něco ponuřejší představy… Pokud budou další dva díly napsány podobným stylem jako první příběh, mají se naše nervy opravdu na co těšit!
Originální titul: Kråkflickan (2010)
Vydáno: Ordupplaget, Stockholm (2010)
Vydání v České republice: Euromedia Group, k. s. – Knižní klub (2014)
Přeložila: Viola Somogyi (2014)
www.bux.cz
328 stran
