V Atlantě někdo vraždí a zohavuje prostitutky. Zabijáka musí odhalit detektiv Ormewood spolu s mlčenlivým, dyslektickým agentem Willem Trentem. Podaří se jim zastavit vraha včas, než se jeho pozornost obrátí na ně a jejich blízké? A jakou mají se vším souvislost události z osmdesátých let?
V roce 1985 bylo nalezeno zohavené tělo studentky střední školy Mary Alice Finneyové. Z vraždy byl obviněn její spolužák, se kterým byla naposledy viděna na odchodu z večírku.
Současnost. Detektiv Michael Ormewood je povolán k vyšetřování případu zavražděné prostitutky Aleeshy. Vrah ji před smrtí zbil a zohavil.
„Chytej!“ zavolal Leo a hodil sáček Michaelovi.
Michael ho viděl jako ve zpomaleném záběru, jak se otáčí ve vzduchu jako nedofouknutý fotbalový míč. Chytil ho těsně nad zemí a ucítil, jak v prstech svírá cosi tlustého a mokrého.
„Papáníčko pro kočičku,“ řekl mu Leo.
„Zatra…,“ Michael se zarazil uprostřed slova. Věděl, co to je.
„Koukněte, jak se tváří!“ rozesmál se Leo.
Jeho hlas se odrážel od stěn jako ozvěna.
Michael na sáček němě zíral. V krku měl knedlík a tělem mu projel nečekaný záchvěv strachu. Hlas, který vyšel z jeho úst, mu připadal cizí. Jako by byl pod vodou a možná se i topil. „Co se tu stalo?“ opakoval.
Leo se nepřestával smát, a tak za něho odpověděl Pete: „Pachatel jí ukousl jazyk.“
Michael nemá zrovna snadný život. Stará se o postiženého třináctiletého syna, navíc mu nadřízení přidělí jako dozor agenta Willa Trenta z Georgijského úřadu vyšetřování (GBI). Michael má pocit, že musí být kontrolován, Willovi se zase detektiv příliš nezamlouvá, takže je jasné, že se tito dvě rozdílné povahy asi nespřátelí. Nicméně musí spolupracovat, sadistický vrah může udeřit znovu. A skutečně o sobě dá brzy znovu vědět – tentokrát je obětí patnáctiletá dcera Michaelova souseda… Jde o osobní mstu? O výhrůžku policii? A jak do toho všeho zapadá nedávno propuštěný pedofil a vrah?
Karin Slaugter ve svém prvním příběhu ze série s Willem Trentem naplno dokazuje svou pověst drsné vypravěčky, která stále dokáže překvapovat novou formou násilí, depresivních míst a úchylek. Zavádí nás do syrových prostředí, mezi ztroskotance, se kterými bychom se sice nechtěli ocitnout na jednom místě, ale sledovat jejich život nás fascinuje stejně, jako třeba sledování jedovatého plaza v teráriu.
Hlavní město státu Georgia, Atlanta, není v podání autorky rozhodně popisováno jako místo, kam by rádi zavítali turisté. Naopak, Karin nám představuje tento kout Ameriky často jako bezútěšný, plný deviantů, násilníků a pouličních prostitutek, plazících se na samém dně společnosti. O „lepších“ čtvrtích padají jen letmé zmínky, ale náš děj se odehrává hlavně v podřadných bytech, ošumělých putykách a věznici pro těžké zločince. Pokud se už děj přesouvá do nějakého „normálnějšího“ prostředí, vyskytují se tam postavy, které mají stoprocentně nějakého toho kostlivce ve skříni.
V úvodní části knihy se prolínají novinové zprávy z poloviny osmdesátých let s nálezem první oběti v (relativní) současnosti a následným zahájením pátrání. Poprvé se tedy setkáváme s Willem Trentem. Mlčenlivý urostlý chlapík se spoustou jizev, velice chytrý, avšak snažící se nepovyšovat nad jiné, je pro ostatní postavy (a zatím i pro čtenáře) velkou neznámou. V tomto románu teprve poznáváme některé pozdější postavy série, některé se tu zatím vůbec nevyskytují (doktorka Sára, Lena Adamsová atd.).
Po úvodu se autorka možná pro někoho poněkud překvapivě na delší dobu odklání od linie vyšetřování smrti prostitutky a přichází s příběhem Johna Shelleyho. Tento děj ale také navazuje na zmíněné události v osmdesátých letech, do kterých se román posléze v retrospektivě často vrací. Čím čteme román déle, tím více nám dochází, že všechno má své místo. I když Johnův příběh strhává pozornost na sebe a odtahuje nás od předpokládané hlavní postavy Willa, postupně do sebe začnou zapadat jednotlivé děsivé souvislosti. A hlavně hodně překvapující souvislosti, které bychom nečekali, nejspíš proto, že vidíme přesně to, co autorka chce, abychom viděli.
Už před polovinou knihy tak dochází k velmi překvapivému odhalení, které obvykle nacházíme na konci příběhů, ne-li doslova na posledních stránkách. Tímto odhalením si však Karin Slaugter ani na okamžik neuškodila. Naopak ještě více čtenáře ke knize připoutá a nutí ho číst dál. Nutí ho nakonec fandit Johnově postavě, protože se naskýtá možnost, že všechno může být nakonec jinak.
Triptych je syrové čtení, příběh plný násilí, vyprávěný ze tří pohledů (odtud název knihy). Ale příběh, který také může nutit k zamyšlení. Není to kniha, kterou bychom s klidem odložili a věnovali se něčemu jinému. Vyvolává v nás úvahy, jak snadno se někomu může zhatit celý život. Nutí nás zapřemýšlet o tom, zdali je správné, že propuštění trestanci už nemají téměř žádnou šanci vést normální život. Příběh ukazuje známou pravdu, že zlo nemusí pocházet jen od těch nejnižších společenských vrstev, ale že ti „výše postavení“ bývají někdy daleko horší. Perfektně to dokazuje jedna ze závěrečných scén konfrontace, ze které mrazí a kde je tak hustá směs atmosféry nenávisti, zlosti, pocitu bezmoci a zloby, že by se dala ne krájet, ale rovnou odsekávat.
Karin Slaughter v předmluvě knihy píše o tom, že učinila odvážný krok, když se rozhodla napsat první knihu, která se neodehrává ve fiktivním okrese Grant. My už víme, a následující knihy to jen potvrzují, že se odvaha vyplatila. Spisovatelka nám představila několik velice uvěřitelných a zajímavých postav. Dala nám sérii románů, která baví (a šokuje) čtenáře po celém světě. Sérii, kterou odstartovala tato brilantně napsaná kniha, plná šokujících podrobností a odhalení. Rozhodně stojí za přečtení, protože podle mého soudu patří mezi autorčiny nejlepší tituly.
P. S. Nemívám ve zvyku zabývat se překlady, tady mi to však nedá. V románu je několikrát zmíněna ulice „Ponce de Leonové“. Tato třída (kterou jsem také sám několikrát procházel při své návštěvě Atlanty) se v originálu píše „Ponce de Leon“ a nese název podle stejnojmenných floridských lázní Ponce de Leon Springs a ty zase nesou název podle španělského mořeplavce Juana Ponce de Leóna (http://en.wikipedia.org/wiki/Ponce_de_Leon_Avenue). Koncovka „ová“ tedy vůbec není na místě. Právě tento případ jen posiluje odpor můj a mnoha dalších lidí proti počešťování místopisných názvů. Dobře si pamatuji, jak jsem „rostl“, když jsem četl v pozdějších románech od Karin několikrát o tom, jak některá postava zahnula do „Broskvoňové ulice“ (Peachtree Street).
Originální titul: Triptych (2006)
Vydáno: Delacorte Press, New York (2006)
Vydání v České republice: Domino (2007)
Přeložila: Hana Žižková (2007)
408 stran
Recenze na základě elektronické knihy
