Ukázka z knihy Napojení Douglase E. Richardse

Nakladatelství Host vydalo technothriller Napojení, který napsal americký autor Douglas E. Richards. V příběhu slibujícím podvody, intriky a vliv na chod dějin musí elitní voják z Íránu najít vědkyni genetickou inženýrku Kiru Millerovou, tajemného génia skrývajícího se za bioteroristickým spiknutím, které ohrožuje životy milionů lidí.
Z knihy jsme připravili ukázku.

NapojeniDavid Desh zastavil u strážního domku, stáhl okýnko svého zeleného terénního chevroletu a podíval se na uniformovaného hlídače, který k němu přistoupil. „David Desh, mám schůzku s plukovníkem Jimem Connellym,“ řekl a podal muži řidičský průkaz.
Hlídač několik zdánlivě nekonečných vteřin upřeně hleděl na psací podložku, průkaz prozkoumal a vrátil ho. „Můžete jet, pane, plukovník vás očekává. Vítejte ve Fort Braggu. Potřebujete nasměrovat?“
Desh se posmutněle usmál a zavrtěl hlavou. „Díky, ale už jsem tu párkrát byl.“ Pomalu projel kolem vrátnice a skoro čekal, že mu ostraha zasalutuje.
Listy stromů, jimiž se prostorná základna v Severní Karolíně přímo hemžila, se v chladném podzimním vzduchu proměnily v učiněnou přehlídku nádherných barev. Desh si pro svůj návrat vybral opravdu malebné období. Fort Bragg byla domovem mnoha vojenských útvarů, mimo jiné Velitelství zvláštních operací pozemního vojska Spojených států. Sídlila zde i jednotka, v níž kdysi sloužil on sám, Delta Force, která měla za úkol provádět protiteroristické operace mimo americké území.
Desh projížděl kolem nesčetného množství povědomých budov a důvěrně známých orientačních bodů, včetně třípatrové lezecké stěny, dvouapůlmetrové slaňovací věže a padesát metrů dlouhého plaveckého bazénu, a usilovně se snažil potlačit nával protichůdných pocitů, které se v něm vzedmuly. Od odchodu z armády zavítal do Fort Braggu poprvé a návrat to byl vskutku sladkobolný.
Dorazil do cíle, zaparkoval a o pár minut později vstoupil do kanceláře, kde za stolem seděl plukovník Jim Connelly v uniformě. Desh mu energicky potřásl rukou, posadil se naproti němu a kufřík položil vedle sebe na podlahu. V téhle kanceláři byl v minulosti už mnohokrát, ale dosud nikdy jako civilista. Na polici byly s dokonalou precizností uspořádány knihy o vojenské historii a strategii. Plukovník byl vynikajícím šermířem a za jeho stolem visela na zdi velká zarámovaná fotografie dvou soupeřících mužů s kordy, kterou soudě dle její ostrosti pořídil profesionální fotograf.
Plukovník měl hranaté rysy, světle hnědé krátce zastřižené vlasy, k nimž ladil pečlivě udržovaný knírek. Měl osmačtyřicet let, a byl tedy o sedmnáct let starší než Desh, ale i navzdory rozdílnému věku z nich obou vyzařovala aura fyzické zdatnosti, způsobilosti a uvolněného sebevědomí typického pro všechny, kdo podstoupili tvrdý výcvik nutný ke vstupu do zvláštních jednotek.
„Díky, že jste přišel, kapitáne,“ řekl Connelly a svraštil obočí. „Odteď bych vám asi měl říkat Davide, viďte?“
Desh vzdychl. „Zklamalo vás to?“
„Co? Že jste ukončil vojenskou službu?“
Desh přikývl.
„Kdo by vám to mohl mít za zlé po tom všem, co se v Íránu stalo?“
Před devíti měsíci byl Desh nalezen vážně zraněný na irácké straně íránsko-irácké hranice. Mise v Íránu se strašlivě zvrtla a on jako jediný z celého týmu přežil. Ztratil v akci tři muže, z nichž každý pro něj byl jako vlastní bratr. Často se k té děsivé operaci v duchu vracel a proklínal se za to, že nebyl chytřejší, rychlejší nebo opatrnější. Obviňoval se ze smrti svých mužů a užíral se vinou, protože na rozdíl od nich přežil. Jeho armádou placený psychiatr neustále opakoval, že jde o zcela přirozenou reakci, ale tohle vědomí Deshe nijak zvlášť neuklidňovalo.
„Nejsem si jistý, že jste na mou otázku odpověděl,“ naléhal Desh.
„Dobrá tedy,“ řekl Connelly. „Jako plukovník zvláštních jednotek jsem zklamaný. Takových jako vy je málo, Davide. Jste bystrý, rázný a novátorský. Vůbec se mi nelíbí, že jsem přišel o člověka vašich kvalit.“ Otevřel ústa, aby pokračoval, ale na poslední chvíli si to zjevně rozmyslel.
„Jen do toho,“ pobídl ho Desh.
Connelly na návštěvníka nějakou dobu hleděl a pak vzdychl. „Ale jako váš přítel si na druhou stranu myslím,“ dodal, „že jste udělal správnou věc, ačkoli mě samozřejmě mrzí, že vás k tomu rozhodnutí přiměla taková tragédie. Ze srdce vám to přeju.“ Odmlčel se. „I když jste opravdu vynikající,“ spustil opět a očividně svá slova volil s nesmírnou opatrností, „podle mě jste do armády nepatřil. Ne kvůli tomu, že vám schází úcta k autoritám a nepotrpíte si na pitomce, ale proto, že o všem moc přemýšlíte. A kromě toho jste si nikdy nezvykl, že v našem povolání je čas od času nutné připravovat druhé lidi o život. Coby válečníkovi se vám nikdo nevyrovná, ale to nic nemění na skutečnosti, že máte duši vědce.“ Connelly potřásl hlavou. „Armáda vám brala přirozený optimismus a smysl pro humor, a to dávno před Íránem.“
Desh přimhouřil oči a zamyslel se nad tím. Odjakživa uměl všechno obrátit v žert, ale čím víc o tom uvažoval, tím silněji si uvědomoval, že Connelly má naprostou pravdu; klíčová stránka jeho osobnosti se v průběhu let začala postupně hroutit.
Po odchodu ze služby nastoupil jako zaměstnanec do Osobní ochrany Fleming, druhého největšího washingtonského podniku specializujícího se na poskytování tělesné stráže. Co do velikosti ho překonávala pouze americká tajná služba. Ale ačkoli obchody kvetly a výplata byla dobrá, Desh v hloubi duše věděl, že ho tenhle druh práce přestal oslovovat. Dřív nebo později se bude muset rozhodnout, co si počne, a třebaže netušil, kam ho cesta zavede, byl si zcela jistý, že tam v žádném případě nebudou zbraně, adrenalin nebo životu nebezpečné výzvy.
Connelly se ve svém zhodnocení v podstatě nemýlil. Když je člověk v něčem dobrý, ještě to nutně nemusí automaticky odpovídat jeho osobnosti a duševnímu nastavení.
„Děkuju, plukovníku,“ řekl Desh srdečně. „Vážím si vaší upřímnosti.“ Pár vteřin počkal, a pak aby naznačil, že si už nepřeje být tématem konverzace, prohodil: „A jak se daří vám?“
Connelly pokrčil rameny. „Od doby, co jste odešel, se toho moc nezměnilo. Válku s terorismem zatím stokrát denně vyhráváme.“ Zamračil se a pokračoval. „Průšvih ale spočívá v tom, že my musíme vyhrát každé kolo, kdežto jim stačí zvítězit jednou jedinkrát. Jinak řečeno, nemůžu si dovolit žádnou chybu.“ Zavládlo dlouhé ticho. „Nepozval jsem vás sem ale proto, abych vás zatěžoval svými problémy,“ uzavřel.
Desh povytáhl obočí. „Jen jedním?“
Connelly se zasmál. „Tak nějak,“ řekl.
Na několik vteřin se v místnosti rozhostilo rozpačité ticho. Nakonec plukovník sklopil oči a lítostivě vzdychl. „Těší mě, že vás zase vidím, Davide,“ spustil, „přesto bych byl radši, kdybychom se sešli za docela jiných okolností. Dobře ale víte, že bych vás sem netahal, kdyby to nebylo nanejvýš důležité.“
„Je mi to jasné, plukovníku,“ řekl Desh a přinutil se k úsměvu. „Právě to mi dělá starosti.“
Connelly vysunul zásuvku, vzal z ní hnědý pořadač a postrčil ho přes desku stolu k Deshovi, který spis svědomitě zvedl. Na plukovníkovu žádost vytáhl samostatnou složku obsahující sadu portrétních fotografií a pozorně si prohlédl hned tu první. Byla na ní žena, která vypadala přibližně na pětadvacet, na sobě měla obnošené džíny a nenápadný svetr s výstřihem do véčka. Hezká. Vzhledově přesně podle Deshova vkusu. S mladistvým obličejem. Holka od vedle. Tázavě na Connellyho pohlédl.
„Kira Millerová,“ prohlásil plukovník. „Věk osmadvacet, výška metr sedmdesát čtyři, váha padesát pět kilo.“
Desh se na fotku znovu zadíval. Dívčiny modré oči se takřka dovádivě leskly a na rtech jí pohrával sebejistý, uvolněný úsměv, který prozrazoval věcnou, přátelskou povahu. Desh ovšem věděl, že posuzovat něčí charakter na základě jediné fotografie není zrovna moudré.
„Narodila se v Cincinnati v Ohiu, chodila na střední školu Middlebrook,“ odříkával Connelly mechanicky. „Její rodiče jsou po smrti. Měla jednoho staršího bratra, Alana, který taky zemřel. Střední ukončila v šestnácti jako nejlepší studentka z ročníku. V devatenácti s vyznamenáním absolvovala Chicagskou univerzitu, dostala bakalářský titul v oboru molekulární biologie. V třiadvaceti získala na Stanfordu doktorát z molekulární neurobiologie.“
„Kdy studenti obvykle dokončují doktorát?“
„V sedmadvaceti nebo osmadvaceti,“ odvětil Connelly.
Desh pokýval hlavou. „Hezká a nadaná podivínka. Přesně můj typ.“
„Zapomněl jsem se zmínit, že na střední bývala hvězdou atletického družstva.“
„Takže podivínka zas tak úplně ne,“ připustil Desh. Vrátil se zpátky k fotografii a zadoufal, že až Connelly skončí, vyklube se z Kiry Millerové dáma v nesnázích, a ne zločinec.
Desh měřil skoro metr osmdesát, měl zelené oči a krátké hnědé vlasy. Nikdy sám sebe nepovažoval za bůhvíjakého krasavce, ale upřímný, přátelský výraz jeho tváře na ženy beztoho působil mnohem víc než jeho vzhled. Přestože často přitahoval ty nejkrásnější ženy, spíš než na zevnějšku mu u partnerek záleželo na inteligenci, sebevědomí a smyslu pro humor. Ve společnosti hloupé nebo neprakticky založené ženy nedokázal vydržet a bylo mu dočista jedno, jak hezky nebo nehezky vypadá. Přemýšlel, jaká asi je Kira Millerová.
Část jeho já si uvědomovala, jak hrozně hloupé je projevovat takhle primitivní, přízemní zájem o dívku, kterou zná jen z fotografií a životopisných údajů. Třeba to ale byla známka navracejícího se zdraví. Od toho neštěstí v Íránu si Desh připadal strašlivě otupělý a ani náhodou neměl chuť navazovat jakékoliv vztahy. Avšak na druhou stranu se na věci možná vůbec nic nezměnilo. Třeba si dovolil pocítit k té ženě jiskru zájmu výhradně proto, že pro něj představovala jen pár údajů na papíře, osobu, s níž je bezpochyby spojena nějaká neobvyklá přítěž, a že nejde o relativně bezpečnou holku z masa a krve, jejíž fotka by se do přísně tajné vojenské složky rozhodně nedostala.
Přesto Desh zadoufal, že tahle nově nalezená jiskra, jakkoliv nevýrazná a pošetilá, zase okamžitě nezhasne. Bylo načase dozvědět se pravdu. „Zní to příliš dobře, než aby to byla pravda,“ poznamenal kousavě.
Connelly se vážně pousmál. „No, sám víte, co se říká o věcech, které znějí příliš dobře, než aby to byla pravda.“
Desh se zamračil. „Že to většinou pravda není,“ uzavřel.
Connelly přikývl.
Desh zjistil, co potřeboval vědět. Škoda, pomyslel si.
Takže dáma v nesnázích to přece jenom nebude.

Anotace
Jak vysokou cenu jsme ochotni zaplatit za neomezenou inteligenci?
Kira Millerová je vynikající genetická inženýrka, která zjistí, jak ve všech oblastech myšlení a tvůrčí činnosti dočasně získat schopnosti naprostého génia. Ale co když s sebou tato transcendentní rovina inteligence přináší bezcitnou megalomanii?
Elitní voják David Desh odešel z armády poté, co byl jeho tým v Íránu brutálně povražděn. Nyní však byl povolán na svou úplně poslední misi: najít Kiru Millerovou, tajemného génia skrývajícího se za bioteroristickým spiknutím ohrožujícím životy milionů lidí. Jenže když se Desh dozví, že útočný komplot je pouze špičkou ledovce, ocitne se ve spletitém bludišti podvodů a intrik a stane se klíčovým hráčem ve smrtící hře, které pořád nemůže porozumět — hře, která bude mít bezpochyby dramatický dopad na tok dějin.
Vydal Host, přeložila Radka Knotková, paperback, 384 stran

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Centrum DETEKTIVKY

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA