Temná pavučina je třetí detektivní román irského spisovatele Johna Banvilla, který vydalo nakladatelství Moba. Předcházely mu Elegie za April a Anatomie strachu a také Kdo je bez viny z BB artu. Všechny příběhy mají stejné hlavní hrdiny a odehrávají se v Dublinu.
Pokud vás zarazilo jméno autora, pak vězte, že věc se má takto: John Banvill (1945) je jedním z nejvýznamnějších irských romanopisců. Za svá díla posbíral mnoho cen a několikrát byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Detektivky píše pod pseudonymem, protože je považuje za trošku jiný žánr, než jsou jeho „vážné romány“. On sám říká, že napsat detektivku je jednodušší a rychlejší, protože jeho hrdinové se nemusí nijak složitě vyvíjet.
Po přečtení Temné pavučiny a předešlých dvou detektivek z Moby si s ním dovolím polemizovat. Pravdu má v tom, že detektivní postavy by se nemusely vyvíjet, protože to žánr nevyžaduje. Milovníkům detektivních záhad je nějaká psychologie aktérů ukradená, pokud se ovšem netýká zápletky a pointy. Benjamin Black je stejně jako John Banvill pan Vypravěč. Stačí si přečíst několik stránek a hned vám bude jasné, že tohle není žádná tuctová detektivka.
Autor má originální styl, který bych označila jako lyrický. I v případě, že popisuje ošklivé věci (hlava ustřelená brokovnicí), máte pocit, že čtete báseň v próze. Skvělé jsou jeho popisy prostředí a jeho postavy jsou originální, i když jim věnuje jen pár vět. A pasáže o počasí? V těch se doslova vyřádil. Čtete banální informace a žasnete, jakými různými způsoby se dá říct například to, že prší. Nějaké neumělé „byl“ a „měl“ tady nehrozí.
Ke svým významnějším postavám přistupuje podobně jako P. D. Jamesová. Dává jim hodně prostoru a vy můžete sledovat jejich myšlenky, takže velmi brzy zjistíte, že jsou vám dotyční blízcí. Nadto vás zajímá, jak se jejich osudy budou vyvíjet. Tohle všechno tu není samovolné, protože soukromé životy hlavních hrdinů se prolínají s vyšetřováním vraždy, která na první pohled vypadá jako sebevražda. Proto bych autorovy řeči o tom, že se postavy v detektivce nemusí vyvíjet, brala s rezervou.
Druhá věc je detektivní zápletka. Co se toho týče, knížka je krimiromán. Příběh začíná ve chvíli, kdy je nalezené tělo milionáře Diamantového Dicka. Podle první vyšetřovací verze si ve své pracovně prostřelil hlavu.
Případu se ujímá inspektor Hackett a velmi brzy se objeví na scéně jeho přítel, svérázný patolog Quirke. Oba se shodnou, že tu došlo k vraždě, a tak se pustí do pátrání po vrahovi. Každý po svém způsobu a čtenář má možnost sledovat průběžně výsledky obou mužů. Podezřelých je několik, víceméně jsou to všechno rodinní příslušníci.
Autor vypráví příběh jednoho zločinu, kde vám na konci prozradí, kdo vraždil a proč. Čtenář má na výběr ze tří možných pachatelů a objektivně vzato, uhádnout vraha není nic složitého. To motiv, ten vás rozhodně překvapí. Trochu mě mrzí, že Temná pavučina není víc klasická detektivka. Mně osobně by se líbila složitější záhada. Být po mém, autor by mi naservíroval falešné stopy, abych měla nad čím přemýšlet. Ráda bych si na konci řekla, že mě dokonale převezl.
Přesto všechno jsem si knížku vychutnala až do poslední stránky. Důvodem je autorův styl psaní. Nějakou detektivní zápletku jsem hodila za hlavu a bylo mi úplně jedno, jaký žánr čtu. Jiné detektivky zhltnu během jednoho čtení, Temnou pavučinu jsem četla na etapy.
Předpokládám, že na tom budete podobně, proto vám doporučuji udělat si na knížku dostatek času. Po přečtení vím, že si od autora přečtu všechno, co napíše. A je úplně jedno, zda to vydá pod svým pravým jménem nebo pseudonymem.
Originál: A Death in Summer
Překlad: Martina Knápková
Vydala MOBA, Brno 2013
272 stran
www.mobaknihy.cz
